V předkládané knize bude jurodivým nazýván člověk, který na veřejnosti předstírá šílenství, dělá ze sebe hlupáka nebo kolemjdoucí šokuje předstíranou nevázaností. Tuto definici však musíme ještě zúžit: jakouko li extravagantnost lze nazvat jurodstvím jen tehdy, když za ní její svědkové vidí nejen duševní zdraví, ale i zvláštní mravnost a jakousi zvláštní motivaci, odkaz k jiné realitě. V kontextu pravoslavné kultury se jedná o realitu božskou, v kontextu novověkém pak o psychologickou. V obou případech je cílem jurodství ukázat, že to, co se zdá zjevné, je vlastně jen zdánlivé; přičemž „náboženský“ jurodivý poukazuje na nevyzpytatelnost nejvyššího soudu, zatímco „světský“ na vlastní, světu neviditelné kvality. Druhý smysl jurodství se v ruštině zákonitě vyvinul z prvního. Samotný fakt, že v rozhovoru o tomto starobylém a zvláštním fenoménu mohou Rusové (a pouze oni) bez uvozovek a doplňujících objasnění použít slovo svého současného jazyka, je nanejvýš příznačný – svědčí o významu a zakořeněnosti tohoto jevu v ruské kultuře.

Při pokusu o konkrétní definici jurodství však tato okolnost poněkud překáží; zmíněné slovo je totiž užíváno příliš často a v mnoha různých významech. Dostojevskij v Bratrech Karamazovových nazývá jurodivými osm postav a polovina z nich jimi podle našeho terminologického výkladu není. Jelizaveta Smrdutá je neškodný blázen, který nic nepředstírá, takže se vlastně jedná o další rozšíření smyslu tohoto pojmu. Když Dostojevskij zařazuje mezi jurodivé starce Zosimu, Aljošu či Ivana K aramazova, používá toto označení jako urážlivé epiteton a rovněž „neterminologicky“. První dvě ze čtyř zbývajících postav jsou „náboženští“ jurodiví a další dvě „světští“. Mniši Varsonofij a Ferapont blázní vědomě, orientují se na staré hagiografické předobrazy, Fjodor Pavlovič Karamazov je bláznivý šašek, štábní kapitán Sněgirjov tajtrlíkuje z ponížení. Světský význam slova „jurodství“ vznikl až v 19. století, ale velmi často je užíván i dnes.

Celý text ukázky v pdf