Každý z nás si konec světa představuje jinak, někdo ho vidí ve všem. A tak se pak lidé plahočí životem, nejdřív vyhlížejí katastrofy a hned zas doufají, že se podaří ty lepší chvíle ještě nějak vzkřísit. Takovou naději si pěstují i protagonisté sbírky povídek Quand nous reverrons-nous? (Kdy se zas uvidíme?). Ať už jde o rozhlasového moderátora, který přišel o hlas, o Princeznu, jež ztratila hlavu, anebo úředníka, co skončil jako nezaměstnaný. Bývalá herečka té chvíli, kdy už zase ztrácí půdu po nohama, říká „hodina umírání“. A obdobně se s těžkými okamžiky vypořádávají i další postavy… Všichni se snaží dostat zpět kdysi šťastnou duši: někdo zachraňuje tu svou, jiný by rád spasil svého milého.

Belgický spisovatel Michel Lambert (nar. 1948) zasvětil větší část svého života literatuře: publikoval již několik románů a kratších próz, pracoval také jako novinář, aktivně působí v literárním provozu – podílel se například na založení jedné literární ceny, vede také dílny tvůrčího psaní. Je autorem několika románů i povídkových sbírek, v Belgii a ve Francii obdržel různá literární ocenění. Ve svém díle s porozuměním a leckdy i s trochou cynismu zkoumá svět kolem nás. Jistě i proto se jeho texty dočkaly překladu do více než patnácti jazyků.

Na pražské akci Noc literatury se v roce 2016 četla povídka ze sbírky Quand nous reverrons-nous? (Kdy se zas uvidíme?).

Bezvadná projížďka
Projeli jsme kolem řady věžáků a potom kolem osamocené moderní budovy zvláštně připomínající předpotopní mobilní telefon, měla štíhlé komíny jako antény a okna podobná tlačítkům – ale to už Alice usnula. Poslední dobou usínala často, já se tak ocital sám, bez posluchače, bez toho, že by na mně spočinul něčí pohled. A pak přišla otrava, kolotoč utkvělých myšlenek. Zabavit jsem se mohl jen tím, že jsem celé ty hodiny počítal auta. Ta ovšem na silnici z obou stran lemované do nekonečna se táhnoucí rovinou s přicházejícím večerem řídla.

Když jsme dojeli k nejbližší benzince, pokynul jsem pumpaři opřenému o sloupek, který se zdánlivě věnoval pozorování obzoru čárovaného širokými růžovošedými pruhy. Vykročil ke mně, lehce kulhal. Požádal jsem ho, ať mi zkontroluje tlak v pneumatikách, než si natočím plnou. Velký chlap, s klátivou chůzí, rozježenou hlavou, čtyřicítku dávno za sebou, v montérkách. Nic výjimečného na něm nebylo, zarazilo mě jen, jak obtížně si dřepl, v obličeji se mu zračilo jakési utrpení po celou dobu toho úkonu. Podle toho, jak potom vstával, jsem uhodl, že má místo nohy protézu.

Když jsem mu za to úsilí strčil bankovku, zapálil si, několikrát potáhl s pohledem upřeným k obzoru, který ho očividně fascinoval, pak se ke mně otočil zády a vykročil k omšelé budově, jež se na ceduli prohlašovala za motorest. Dostihl jsem ho. Hodně nízko nad námi přelétal dvouplošník, bylo možné rozeznat pilota v hnědé kožené helmě a slyšet vrčení pracujícího motoru.

„To letadlo je pěkně staré,“ poznamenal jsem.

„Je. Kousek odtud mají soukromé letiště. Blázni do starých strojů.“

Víc z něho nevypadlo. Šli jsme ještě asi dvacet metrů vedle sebe, mlčky. On potahoval z cigára, při každém kroku trochu napadal na nohu, já ho po očku pozoroval. U dveří si dal posledního šluka a cigaretu s rozžhaveným koncem odhodil do nádoby s pískem určené na odkládání vajglů.

„Jak se vám to stalo?“ zeptal jsem se neomaleně.

„Sněť. Dlouho neléčené zranění.“

„To je mi líto.“

„Jste hodný, ale pro mě to vyjde nastejno, můžu si trhnout nohou.“

Myslel jsem, že zavtipkoval nechtěně, ale vyvedl mě z omylu, protože se naplno rozesmál a můj zaskočený pohled ho rozveselil ještě víc. Určitě to byl způsob, jak se bránit, kdykoli ho někdo s tou historií zase začal otravovat. Pokrčil rameny, popošel jeden dva metry, křídla prosklených dveří se posunula, ještě pár metrů a už stál před automatem na nápoje, hledal v kapse drobné.

Šel jsem k pultu zaplatit kartou. Když jsem se vracel, našel jsem ho, jak sedí u stolu u okna a popíjí pivo z plechovky. Kromě něho tu nikdo nebyl. Nevím z čeho, ale měl jsem ten večer strach, strašný strach. Možná ještě větší než obvykle. Podvědomě jsem se rozhodl, že udělám to samé co on. Koupím si pivo a posadím se k němu, ke stejnému stolu. Jako by si mé přítomnosti ani nevšiml, soustředěně hleděl někam ven. Divil jsem se, co ho tam tak může zajímat, a zadíval jsem se týmž směrem. Obzor s pruhy teď už skoro černonachovými měl v sobě něco znepokojujícího, až se mi sevřelo srdce. A to něco nás oba spojovalo, tím jsem si byl jistý, ale nebyl jsem schopný říct, co to je.

Otevřel jsem si pivo, napil se, vydechl úlevou. On svou plechovku pravidelně zvedal k ústům, oči stále upřené k vodorovným linkám na nebi. Na chvíli zaklonil hlavu, jako by čekal na poslední kapku, a pak plechovku postavil na stůl.

„Dopito?“

Přikývl.

„Tak teď je to na mně,“ vstal jsem.

Když jsem se vrátil a on mi úsměvem poděkoval, nedokázal jsem odolat, zadíval jsem se mu přímo do očí a tiše, s dlouhými odmlkami, jsem vykládal:

„Když jsem poznal svou ženu, přirovnával jsem náš další život k dlouhé projížďce autem, za soumraku, po klikaté cestě. Připadalo jí to romantické a ze začátku to romantické bylo. Já seděl za volantem, jel jsem plynule, ona se ukázala jako výtečná spolujezdkyně. Teď už jedeme jen tak, vstříc dobrodružství. Na začátku jsme si takhle vyjížděli jednou dvakrát do měsíce, teď jezdíme stále častěji, ale nic to neřeší.“

Dokud jsem mluvil, pozorně se na mě díval, bradu si podpíral dlaní, nevadilo mu, že hovořím dlouho. Pak se znovu zadíval z okna. Tak, pomyslel jsem si. A je to. Odložil jsem si, co bylo potřeba. Část svého strachu, část sebe sama. Už stačilo jen zvednout se a opět se vydat na cestu. Když jsem procházel kolem něho a bezděčně se ho dotkl, zběžně mě na pozdrav poplácal po ruce. A ještě za mnou pronesl:

„Umělá noha tu opravdovou nikdy nenahradí.“

Venku se černonachové pruhy už zbarvily do fialkova. Pach benzinu a oleje byl teď se soumrakem mnohem znatelnější, nemusel soupeřit s vůní okolních polí, ve dne rozpálených od slunce.

Alice pořád spala, krčila se v sedadle. Jeden by přísahal, že se nepohnula ani o milimetr, to však byla mýlka. Během zastávky se zula. Na hnědé kůži jí zůstaly bílé stopy od pásků. Sklonil jsem se a prstem po té světlé cestičce přejížděl, přepadla mě velká touha. Takřka neodolatelná chuť vyměnit za ten příliš hubený, suchý prst, co byl cítit po naftě, raději svůj masitý, pivem zvlhčený jazyk.

Narovnal jsem se a jemně jí poklepal na rameno. Otevřela jedno oko.

„Vzal jsem plnou.“

Zívla.

„Kam jedeme?“

„Nemám potuchy. Můžeme jet klidně tisíc kilometrů, když se nám zachce. Dokonce i víc, když nebudu moc šlapat na plyn. Podívej!“

Ukázal jsem na nebe, na vodorovné čáry, jež zhutněly, teď už tvořily jeden dlouhý, nápadně osamocený mrak. Tolik jsem si přál, abychom všichni, Alice, pumpař i já, mohli aspoň na chviličku sdílet – on v okně motorestu, my dva tady – niterné strádání té velké krásy, dokud ještě svede odolávat neúprosnému útoku noci.

Pohladil jsem ji po tváři.

„Pověz mi něco, Alice.“

„Co ti mám povědět?“

„No co chceš. Mluv na mě, nebo mi hlava spadne na volant. Povídej mi třeba o Astorii.“

Před pěti lety na podzim, jednoho krásného večera, jsme si dali schůzku na zahrádce kavárny Astoria kousíček od Verdiho opery a Velké manufaktury. Nevěděli jsme jeden o druhém nic, znali jsme se jen z fotek, které jsme si poslali. Podle té webové stránky se naše charaktery nadmíru shodovaly a stejně i naše očekávání.

Pomalu jsem se rozjel.

„Měl jsi na sobě lehké sako,“ říkala Alice. „Připadals mi hezčí než na fotce. Uvolněnější. Byls velmi klidný, velmi hodný. Kdybych to byla tušila!“

„Co kdybys tušila?“ zeptal jsem se po chvíli, zrovna jsem předjížděl kamion, který se do kopce coural.

„Že jsi tvrdý, nelítostný člověk. Že život nebude bezvadná projížďka, jak jsi to popisoval. Bez provozu, bez překážek, bez stání na semaforech. Kecy! Teď zažíváme jen to. Překážky, semafory!“

Povzdechl jsem si.

Znovu jsem zavzpomínal na to první setkání. Odešli jsme z kavárny, pak jsme se milovali v mém autě, v zastrčené ulici nedaleko rybího trhu. Nebál jsem se, vůbec ne. Naopak. Strach měl přijít až o dost později, neviditelný, schovaný v nejtajnějším záhybu mého mozku. Tehdy večer jsem si myslel, že jsem našel ženu, jež mi jednoho krásného dne, za dlouho, za hodně dlouho zavře oči. A následující večery její klín opěvoval pořád to samé vítězství. Byla to naše hrdinská doba, období dvojplošníků, bláznovství, kdy jsme se odvážně pouštěli do vzduchu jen v obyčejné kožené helmě.

„Jsi nejnespravedlivější žena na světě. Fakt. A už zase spi!“

Nikdy jsem nevěděl, jestli spí doopravdy, anebo to jen předstírá, aby měla klid. Aby se nemusela usmiřovat, aby se mnou zůstala na kordy. Ledaže byla vyčerpaná ze všech těch hádek. Já z toho aspoň vyčerpaný byl. Jenže já řídil, šlapal na plyn, brzdil. Přesto jsem se za každou cenu snažil naplnit svou smlouvu, uskutečnit zázrak s bezvadnou projížďkou.

Probůh, jak na to? Pumpař měl pravdu: umělá noha tu opravdovou nikdy nenahradí.

Kilometry ubíhaly po desítkách, po stovkách. Pustil jsem rádio. Zprávy. Projížděli jsme vesnice, městečka. V jednom jsem se zastavil u domu s cedulí nočního podniku. Měl jsem chuť dát si skleničku, vidět se s lidmi, slyšet je mluvit, smát se, kdoví, třeba mi jeden z nich, jedna z nich něco poví?

Alice hluboce spala. Z pootevřených rtů jí vycházelo cosi jako chrápání. V tuhle dobu naprosto přirozené. Ve tři hodiny ráno. A vtom jsem udělal něco, co bych do sebe nikdy neřekl: nechal jsem klíče na palubní desce a odešel jsem, ani jsem nezamkl dveře. Jestli ji někdo jiný chce, říkal jsem si, ať si ji vezme. Ať si vezme auto – a ji s ním. Tím líp, jestli ji dokáže vzbudit. Já už na to neměl odvahu.