Na konci Mourovaté Sahary stál dům. Nebyli jsme první, kdo se sem nastěhoval či kdo tomu domu dal jméno. Ještě jsme nic nevěděli o Trnůvce za Hradbami a o Šárovi Špuntíkovi. Ale kdyby toho dne nefoukal tak silný vítr, byli bychom slyšeli, jak si spolu povídají, chrastíce přitom kostmi hluboko pod zemí.
JP
Jana Pellarová
Když ho Joni Sigeriusová jednoho nedělního odpoledne roku 1996 vzala s sebou na venkovské sídlo svých rodičů, aby jim ho oficiálně představila, stiskl mu její otec ruku tak silně, až to zabolelo. „Tak to ty jsi udělal tu fotku,“ řekl. Nebo to byla otázka?
„Svítá, nový den už vstává,“ zpívala si Monique Champagne při koupání. Ve městě, kde bydlela, vzkvétal kulturní život, množství odpadků v ulicích se dařilo držet v mezích normy a množství srážek svádělo k nostalgii. Sem a tam se nějaký oslavenec oběsil na trámu či jakýsi nevypočitatelný domácí mazlíček pokousal dítě. To se však dělo jen málokdy. Štěstí se obvykle nevytrácelo tak razantně.
Přes den jsem vydávala prohlášení a vysvětlení. Přes den jsem krotila své šílenství. Přes den jsem každého uklidňovala. „Mléko s medem,“ vzdychla matka, která si myslela, že její vlastní problémy jsou mnohem větší.
Romantika představuje každodenní zkušenost. Tímto konstatováním se hned dostáváme k prvnímu paradoxu této knihy...
Tento román Esther J. Endingové byl v Nizozemsku oceněn jako nejlepší literární debut roku 2004, a to především díky nadšenému přijetí u čtenářské veřejnosti.
