Tramvaj do stanice Rozloučení
Šulgina, Irina: Tramvaj do stanice Rozloučení

Tramvaj do stanice Rozloučení

Spisovatelka Irina Šulgina vzpomíná na osudy své nedávno zesnulé matky, překladatelky Niny Šulginy, zachycuje její překladatelskou kariéru od redaktorských začátků přes vrcholné období, kdy pracovala na překladech děl Milana Kundery, až po poslední počiny, jimiž se vyrovnávala se svým životem.

Tehdy se na počest maminčina návratu sešla u svátečního stolu celá rodina. Do plachet imperátorských lodí se už opíral vítr perestrojky, padla železná opona, otevřely se cesty na Západ a všude se vyhlašovala svoboda slova. Maminka se právě vrátila z Holandska, kde byla na návštěvě u příbuzných, ale nevyprávěla nám ani tak o Amsterdamu, jako spíš o jedné knize. „V Amsterdamu se mi dostal do ruky český originál románu Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery,“ zaznělo už po několikáté to neznámé jméno. „V Evropě ho teď hltají, překládají ho do všech jazyků. Po šedesátém osmém roce Kunderu v Čechách úplně zakázali, několik let pracoval jako čistič oken. Potom odjel do Francie a stal se jedním z nejčtenějších autorů. Ale v jeho vlasti ho pořád ještě nevydávají. A tady u nás ho nikdo ani nezná. Ten román jsem přečetla jedním dechem, nemohla jsem se od něj odtrhnout. Dokonce jsem i plakala. Úplně jsem té knize propadla. Určitě ji chci přeložit. Budu ji prosazovat do Inostranky [časopisu o zahraniční literatuře – pozn. překl.] a doufám, že se to podaří vydat.“

Maminka se českou a slovenskou literaturou začala zabývat na začátku padesátých let, když nastoupila do nakladatelství Progress. Jako čerstvé absolventce filologické fakulty jí redaktorská práce ze začátku moc nešla – mluvila anglicky a francouzsky, ale česky a slovensky se učila ve speciálních kurzech, a tak dělala při korekturách hrubé chyby a hrozně ji to trápilo. Díky literárnímu nadání a zodpovědnosti se jí však podařilo se v této jazykové oblasti zabydlet a Československo, tehdy ještě jeden stát, jí opravdu přirostlo k srdci. Často tam jezdila, Prahu si zamilovala, jako by to bylo její rodné město, mezi českými i slovenskými spisovateli si našla mnoho přátel a na konci 60. let začala zkoušet překládat.

Na jaře roku 1968 se maminka štěstím a hrdostí na „své Čechy“ úplně vznášela, chytala v rádiu české stanice, nosila domů české noviny a ukazovala nám publikace svých známých spisovatelů, které byly nezvykle, až děsivě odvážné. Uvážlivý otec se snažil, aby trochu vystřízlivěla. „Ti tví Češi už zacházejí moc daleko,“ kroutil hlavou, „zjevně zapomněli, kdo udává pravidla hry. Tohle pro ně nemůže skončit jinak než tragicky. Jen si vzpomeň na Budapešť v šestapadesátém.“ Ale ona nad tím vždy jen mávla rukou: „Češi se přeci nezříkají socialismu. Chtějí mu dodat lidskou tvář! A mají pravdu!“ Ale jak se ukázalo, otcovy předtuchy se vyplnily.

Jaro vystřídalo léto a na titulních stranách sovětského tisku se to jen hemžilo otevřenými výhrůžkami vůči československým soudruhům, kteří se chovají jako „utržení z řetězu“. Velký bratr neskrýval nespokojenost, upozorňoval na „hrozící nebezpečí kontrarevoluce“, nevyzýval, nýbrž přímo přikazoval vyrazit do „protiútoku proti pravicovým, protisocialistickým silám“.

Dne 21. srpna 1968 se maminka večer vrátila z práce s potemnělýma očima. V Progressu urychleně shromáždili všechny pracovníky. Řečníci jim zcela jednoznačně vysvětlili, jak správně chápat vyslání vojsk do spřátelené země, a zatracovali pomýlené odpadlíky. Maminka byla zoufalá. Každý večer pak s otcem seděli u rádia a snažili se zachytit západní stanice, „hlasy nepřátel“. „Dřív jsme vás vítali jako osvoboditele, ale teď jste sem přišli jako okupanti,“ říkal hlas jednoho z představitelů pražského jara. Maminka plakala, budila se uprostřed noci a budila i zbytek domácnosti – zdálo se jí, že mnozí z jejích českých přátel zemřeli. Ale její láska k Čechám musela přestát ještě jednu zkoušku: v těch dnech jakýsi pracovník vševědoucích orgánů zavelel zajistit v nakladatelství Progress osm lidí, kteří mluví česky, aby jim přeložili agitační letáky. Každého, kdo by odmítl, čekala v prvé řadě výpověď a potom i tvrdší opatření. Zúčtování se sedmi disidenty, kteří přišli 25. srpna na Rudé náměstí podpořit pražské jaro, ukázalo, jak sovětská moc dokáže trestat neposlušné. Maminka se s tím musela smířit. „Měla jsem být mezi nimi, tehdy na Rudém náměstí. Místo toho jsem překládala ty prokleté letáky. Ale co jsem mohla dělat? Jak jsem to mohla odmítnout?“ ničila se otázkami a dodávala, „vždyť jsem měla dvě děti!“ Neuklidnily ji ani zprávy, že Češi letáky pálili, aniž je četli. Ospravedlnit se za svou kolaboraci bude moci až za dvacet let, až vyjde její překlad románu Nesnesitelná lehkost bytí.

Pražské jaro bylo rozdrceno, země pokořena a nejlepší čeští spisovatelé zakázáni, někteří emigrovali. V Sovětském svazu bylo povoleno překládat pouze dva až tři loajální autory, členy svazu spisovatelů. Ale mamince už byla redaktorská práce příliš těsná – objevila v sobě chuť věnovat se vlastní tvorbě. Chtěla překládat, ale překládat skutečnou, dobrou prózu, ne zdravice psané v duchu socialistického realismu. A tak našla literaturu svému srdci nejbližší, tu slovenskou.

Díky vytříbenému vkusu si k překladu pečivě vybírala tituly, které by mohly zajímat náročné čtenáře. Knihy slovenských spisovatelů – Vincenta Šikuly, Petera Jaroše, Dušana Mitany a dalších – čímsi rezonovaly s ruskou „vesnickou“ prózou Astafjeva, Abramova, Bělova, Rasputina a tato práce překladatelce přinášela skutečnou radost.

Při každém překladu si počínala jako klenotník při broušení drahokamu – každé slovo ověřovala, drobnýma rukama převalovala mnohosvazkové slovníky, zuřivě se přela s redaktory, vychytávala „hnidy“ v sazbě a každá její další kniha se víc a víc blížila mistrovskému dílu. Talent a neuvěřitelný jazykový cit, umocněné mimořádnou pracovitostí a obětavostí, jí umožnily vytvářet unikátní překlady – nádherné ruské umělecké texty, jež citlivě uchovávaly styl originálu. Když tedy na konci 80. let přišla za redaktorem časopisu Inostrannaja litěratura s návrhem vydat Nesnesitelnou lehkost bytí, měla už za sebou téměř dvacet let zkušeností a její jméno mělo v literárním světě svou váhu.

Sovětský svaz se svou železobetonovou ideologií se však stále tyčil nad zbytkem světa jako monolitický kolos. Šéfredaktor dostal do rukou anglický překlad Nesnesitelné lehkosti bytí, přečetl si ho a kategoricky návrh odmítl. „Ty ses snad zbláznila,“ řekl mamince, „vždyť tam o 68. roku mluví jako o okupaci! Kdo by povolil tohle vydat?“

Ale doba se nezvratně měnila, do plachet imperátorských lodí se už opíral vítr změn, a tak šéfredaktor navrhl kompromis: přeložit jiný román téhož autora, konkrétně Žert. Tak se Kunderovo jméno stalo známým i v Rusku.

Milan Kundera se ukázal jako autor šťouravý a přísný. Volné nakládání se svými texty nepřipouštěl a k Rusku měl obzvlášť složitý vztah: vážil si jeho velké kultury a tím spíš mu nemohl odpustit vpád do Československa v osmašedesátém.

Spisovateli byl odeslán autorský výtisk časopisu s překladem Žertu a on ho dlouho studoval. Stejně jako všichni Češi v sovětských dobách i on uměl dobře rusky, a tak úzkostlivě srovnával překlad s originálem. Trvalo to několik měsíců, než odpověděl. Maminka mučila pochybnostmi sebe i celou rodinu: „Proč mlčí? Možná se mu to nelíbí? A teď nepovolí vydání dalších románů. Určitě je to tím, že nemám talent! Už bych se neměla pouštět do žádných dalších překladů.“ Ale její strach byl zbytečný – neúprosný autor byl spokojen. Dal svolení k překladu Nesnesitelné lehkosti bytí a dalších svých knih pod jedinou podmínkou: výlučným překladatelem jeho česky psaných děl bude Nina Šulgina.

Sedmnáct let, od roku 1990 do roku 2007, tedy maminka s nadšením pracuje na překladech děl Milana Kundery. Jeho knihy vycházejí jedna za druhou, jak sbírky povídek, tak romány. Díky jejímu úsilí Kundera získává v Rusku popularitu, která ani v průběhu dalších let neopadává, a sám to po zásluze oceňuje. „Mé knihy díky Vašim vynikajícím překladům v Rusku žijí,“ napsal jí. „V Rusku, v zemi, která měla pro náš stát takový význam.“

Zasloužit si takové ocenění od tohoto spisovatele však není jen tak – překladatelka musí jeho texty vypiplávat jako matka novorozeně, neustále tříbit a zdokonalovat každou větu. Tím spíš, když je spisovatel přes veškeré nadšení stále stejně pedantský: požaduje text k předběžné kontrole, dělá vlastní korekturu, trvá na dodržení svého autorského stylu do poslední tečky. Maminka je nervózní a rozmrzelá, poněkolikáté překlad překopává, než ho nechá jít do tisku. Pracuje těžce, po celé hodiny nevstane od stolu, ničí si oči i záda.

Ale právě záludnosti překladatelské práce ji zachránily v tragických životních okamžicích.

V roce 2000, čtyři dny před začátkem nového tisíciletí, zemřela Lida. Téměř pět let jsme před rodiči skrývali děsivou pravdu v naději, že se nemoc podaří stabilizovat a oni se nic nedozvědí. V nejlepším úmyslu jsme okolo těch dvou starých lidí vystavili hradbu mlčení, kterou jsme prolomili asi až dva týdny před Lidiným odchodem, ve chvíli, kdy už se pravda dál nedala skrývat za „těžký nástup radikulitidy“ nebo „ranou osteoporózu“. Byla to tedy pro ně rána nečekaná a o to byla strašlivější.

Přišel černý leden 2001. Maminka musela plnit své povinnosti vůči autorovi i vydavatelství. „Zemřela mi dcera,“ psala Kunderovi v slzách. „Upřímně soucítím s Vaší ztrátou,“ odpověděl jí. „Přesto jsem nucen Vás upozornit na nepřesnosti v textu překladu.“ Následoval výčet odchylek od originálu, jichž se překladatelka dopustila, a naléhavá žádost o náležitou opravu. A maminka je přes pláč a spílání opravovala, znovu korigovala a posílala autorovi k odsouhlasení. Otec přemáhal vlastní bolest, aby jí mohl být po celou dobu nablízku, redigoval, napovídal a radil. Ta práce byla skutečné utrpení, ale stala se tím stéblem, kterého se tonoucí rodiče chytili, aby mohli alespoň nějak existovat a nezbláznili se…

„Práce mi pomohla přežít,“ opakovala maminka po celý zbytek života. Přeložila ještě další čtyři Kunderovy romány a kromě toho seznámila ruské čtenáře také s mladými českými prozaiky a slovenskými dramatiky. Jeden z těchto překladů prý sehrál v jejím životě mystickou, doslova osudovou roli. Byl to román Slováka Dušana Mitany s mnohoznačným názvem Koniec hry, který pojednával o složitých milostných vztazích mladých manželů a o zločinu z vášně.

Poprvé maminka tu knihu překládala na konci 80. let, když se v jejím vlastním rodinném životě objevila trhlina a rodina se jen tak tak nerozpadla. Vášně se postupně uklidnily, ale od té doby se jí prožitá krize vždy asociovala s touto knihou.

Po téměř třiceti letech se jedno z moskevských nakladatelství rozhodlo Mitanův román vydat znovu. Překladatelka s tak silným smyslem pro odpovědnost nemohla dílo jen tak nechat jeho dalšímu osudu a pustila se do nového čtení a opravování starého překladu, i když se jí při práci vracely vzpomínky na pohnuté chvíle.

Ale síly ji nevyhnutelně opouštěly. Nemohla už pracovat dlouhé hodiny jako dřív ani sedět neustále u počítače a zápolit s těžkými slovníky. „Dost,“ vzdychala, „ne nadarmo je to Konec hry! Cítím, že je to moje poslední práce. Konec. Tím splatím svůj dluh!“ Já jí na to říkala něco nejapně povzbudivého, ale uvnitř jsem se zachvěla – co když je to skutečně předtucha konce?

Nina Šulgina zemřela 9. října 2017.