Jovanka Šotolová

Festival Écrivains en bord de mer organizují Bernard a Brigitte Martinovi – k literatuře mají blízko a v jejím šíření vidí své poslání. Zároveň také oba stojí v čele nanteského nakladatelství Joca Seria. Bernard Martin se snaží četbu propagovat také u mladé generace.

Festival Écrivains en bord de mer (Spisovatelé u moře) se na francouzském pobřeží u Atlantiku koná již 28 let, a to ve slavném letovisku La Baule. I v letošním roce ho organizátoři rozšířili také na ostrov Noirmoutier.

Lisa o svém znásilnění lhala: ale proč? Jak mohla nechat odsoudit nevinného? A proč chce najednou změnit výpověď? Francouzská autorka Pascale Robert-Diardová chce ukázat, že hnutí #MeToo nemá jednu, ale tisíce tváří, a role oběti a viníka nemusí být jednoznačné.

Zatímco se hladina českého rybníčku knižní branže spokojeně rozvlnila po zavedení nulové sazby DPH na knihy, francouzský tisk loví sólokapry ze samého dna. Kauzy jsou to závažné, ačkoli působí, jako by je inicioval sám Arsène Lupin.

Kreativní Evropa, Culture Moves Europe – co tyto výzvy nabízejí pro české spisovatele a překladatele? Je možné žádat i o dva miliony eur, ale vždy za přesně stanovených podmínek. Viktor Debnár z Kanceláře Kreativní Evropy představuje hlavní rysy různých dotačních programů; administrativa složitá není, větším oříškem pro žadatele bývá správně definovat obsah a koncepci projektu.

Evropou se přehnala válka, vše se tedy v dobré obrátí? Nikoliv. Po starých utrpeních zůstala traumata, křivdy nelze jen tak zapomenout, násilí a zlo nezmizelo. Manu Larcenet vytáhl z románu Philippa Claudela všechnu temnotu a předestírá nám ji ve vizuálně exkluzivní komiksové podobě.

Ovdovělá Nives nechce za dcerou do Francie, protože doma je doma, ačkoli jí tu společnost dělá jenom jedna slepice. Stačí ale zvednout telefon a svět kolem ožije až moc. S Lorianem začnou oprašovat veselé vzpomínky a pak i bolestnější věci, které si měli říct už hodně dávno.

V letos vydaném románu L’Échiquier (Šachovnice) Jean-Philippe Toussaint ohledává hranice autobiografické fikce: vyprávění o sobě prolíná vzpomínáním na osudy jiných. Náš rozhovor se tak přirozeně stáčel k tomu, jak literatura nakládá s příběhy a jak si je může přivlastňovat.

Román s atraktivním názvem má prvky romance, módního „feel good“ příběhu i příručky osobnostního rozvoje. Je to nenáročná, oddechová četba a mohla by se hodit pro ukrácení delší cesty vlakem nebo jiné nudné chvíle. Bohužel však ani tuhle roli nejspíš nesplní. Tam, kde by původní text ještě prošel, vše shodí odbytý překlad.

Příliš nenápadná, příliš obyčejná a příliš jiná – Annie Duchesne si v osmnácti na letním táboře uvědomuje, že mezi své vrstevníky vůbec nezapadá. Pochází ze skromných poměrů, vyrostla na maloměstě, chodila do dívčí katolické školy. Svět mimo domov je surový a nepřátelský.

Syrové a v určitém smyslu surové: takové jsou texty francouzské spisovatelky Annie Ernaux. Když otevřeně popisuje velmi důvěrné okamžiky, empaticky se vžívá do pocitů svého mladšího já. Svůj život ale zároveň dokumentuje s chladným odstupem nezúčastněného sociologa.

Ty holky nikoho neposlouchají, kradou, jsou drzé a zlé – a přesto v románu vystupují jako kladné postavy. Obraz Itálie třicátých let oslavuje přátelství a také vzdor proti společenským tabu a konvencím. Zůstává však silně černobílý.

Cesta za slávou a trápení s překlady: Milan Kundera a jeho francouzské trable.

Ve Francii pozorují pokles čtenářských aktivit u dětí už od začátku devadesátých let: počet přečtených knih výrazně klesá ve věku kolem 11 let. Tento fenomén rozhodně není francouzským specifikem, i proto mohou být závěry tamějších výzkumů poučné také pro nás. Podobně jako pátrání po tom, kam malí čtenáři mizí.

Beznaděj a naděje, smutek a radost, smrt a život – jako se mořské vlny bez ustání valí ke břehu, hnány zdánlivě klidnou, ale mocnou silou, i lidské osudy houpavě směřují k jistému konci. Konec však může být i začátek: jeden život odejde a druhý dostane novou šanci. Román francouzské autorky Maylis de Kerangal pluje v rozbouřeném moři hraničních momentů několika životů.

Literatura může pomáhat a chránit, ale také ubližovat. Tematika různě pokřivených nebo nerovných mezilidských a zejména partnerských vztahů má v literatuře i dalších sférách umění své pevné místo, a to od antiky po dnešek.

Rozumbrada a vášnivý zahradník – poznáváte vlastní dítě? Pak vás potěší příběh o Křístkovi. Francouzský spisovatel Maurice Druon ho sepsal před sedmdesáti lety, ale aktuální je i dnes. Možná právě dnes.

Laureátkou Nobelovy ceny za literaturu se letos stala francouzská spisovatelka Annie Ernaux. Porota vyzdvihla její práci s „pamětí“. Myslí se tím způsob, jak ve své literární tvorbě dokáže spojit osobní vzpomínky s podchycením historického a společenského kontextu, v němž se její životní peripetie odehrávaly.

V rámci letošního Světa knihy nám poskytla rozhovor Vanessa Springora, autorka románu Svolení, v němž se po mnoha letech vrátila k příběhu z doby svého dospívání. Ve čtrnácti letech se stala milenkou staršího muže, slavného spisovatele. V knize se s odstupem zamýšlí nad tím, jaké společenské mechanismy se podílely na tom, že Gabriel Matzneff mohl beztrestně udržovat vztahy s nezletilými, a dokonce se těšil uznání uměleckých kruhů, když své pedofilní záliby popisoval v knižně vydávaných denících.

V oblasti sexu očividně panuje a panovalo obrovské množství mylných předpokladů, mýtů i bizarních projevů lidské pověrčivosti. V systematicky pojaté knize o historii sexu se dostane nejen na ně – autorce se totiž v poutavém vyprávění podařilo skloubit odlehčený tón se zaujetím a poučeností.

O slepicích vesele i vážně, sepsáno s lehkostí, ale v kulisách nesnesitelné tíže bytí – a odcházení. Xavier Galmiche pozoruje nenápadný půvab kurníku a medituje o červené a černé, o bosé horákyni či o paní krůtě. Jeho zápisky z neobyčejně živého dvorku jsou však hlavně výzva k přemýšlení o světě, o Bohu, o reálné variantě samozásobení, o tom, že chovat slepice znamená mít občas i krev na rukou.

V rámci účtování s loňskem jsme se probrali diskusními příspěvky. Prostor, kam mají vstup všichni naši čtenáři, nám slouží jako zpětná vazba. Většinou se projeví jako zcela nečekaný zásah bumerangu. Přesto je pro nás cenným zdrojem poučení a někdy i zábavy. Máme své věrné hlídače, redakcí oceňované kritiky i obávané remcaly.

Nový Houellebecq? Sedm set stran o nadvládě médií a sociálních sítí v globalizovaném světě, o efemérnosti informací, byť jsou sebetragičtější, o síle deep fake a virálů, o atraktivních i negativních stránkách života vysoce postavených státních úředníků, o smutném individualismu, o důležitosti rodiny a přátelství, o bídě i radostech sexuality. A o kousku jednoho života, který se v nejlepším začne hroutit a destruovat.

Milé a milí, čtenářky a čtenáři. Vy velké a velcí, dospělákyně a dospěláci, i vy malí a malé, mrňousci a mrňouskyně. Také mám ráda spravedlnost a nelíbí se mi, když někdo zůstává stranou. Jen mě teď občas přepadá pocit, že pro všechnu tu ohleduplnost nedohlédneme k podstatě.

Podzim je ve Francii zlatým obdobím pro knižní trh. Od srpna do září zaplaví knihkupecké pulty stovky nových titulů, které až do začátku listopadu běží dlouhý, tříkolový dostih o literární ceny. Jak to bylo letos?

Proč je osmdesátiletá Hildegard analfabetka? Proč jí vadí, že nepoznala otce ani matku? Švýcarský spisovatel ve svém románu Rasa sirotků vyprávěl o tom, jak nacisté „vyráběli“ děti zaručeně čisté rasy, a zajímalo ho hlavně to, co se s nimi stalo po válce. V našem rozhovoru jsme se chtěli dozvědet více o tom, jak se kniha zrodila a jak na ní autor pracoval.

Hildegard ve svých osmdesáti neví, čí je. Ani jak se vlastně jmenuje a kde se narodila. Trápí se tím, že má cejch kolaborantky. To všechno „jen“ proto, že na svět přišla v jedné z porodnic nacistického projektu Lebensborn. Švýcarský autor se vrací k tématu, které již bylo v literatuře i filmu zpracováno vícekrát – inspirovalo například Bohumila Hrabala. Oscar Lalo se však touto historickou skutečností zabývá velice detailně a s překvapivou empatií. Není patetický, a přitom jde opravdu na dřeň.

Román o celém jednom životě, o osudových láskách a o tom, že na vztah musí být dva. Jenže ti dva nikdy nevidí svět stejně. Mnohem spolehlivější bytostí, alespoň v roli vypravěče, se tak může zdát papoušek Žako nebo golem Josille. Ale kdo ví, jak to vlastně všechno bylo?

Mělo by se o literatuře psát zábavně? Jak popularizovat literární vědu nebo lingvistiku? S Jakubem Říhou z ÚČL AV ČR jsme debatovali také o tom, že literární časopis může být živý a vtipný.

Nejspíš o něm víte, ale moc o něm nepřemýšlíte: co je mozek, proč ho máme, jak vzniká, jak roste, co dělá? Proč jsme šťastní, proč pláčeme, proč milujeme? Jak vypadá myšlenka? Chodí za mě nohy, nebo neurony? Až když vám vlastní dítě začne klást banální otázky, najednou zjistíte, jak jsou záludné a že se na ně odpovídá těžko. Už jste si takhle povídali o mozku? Knihu Uvnitř si pořiďte dřív, než bude pozdě!

Ve čtrnácti letech měla první vztah a dodnes se nemůže vypořádat s tím, že partnerovi bylo přes padesát. Za všechno prý může matka, protože to dceři nezakázala. A hlavně také okolí a doba: v 70. a 80. letech se všichni tvářili, že nejde o nic zvláštního, natož nepřípustného. Nikdo neřešil hranice mezi pedofilií a láskou, přední intelektuálové dokonce podepisovali petice za změnu zákonů ohledně liberalizace styků mezi dospělými a nezletilými. Jenže časy se mění.

Květiny, stromy, kameny, písek, mech, mlha, ledová voda, déšť… Buddhistické chrámy a zenové zahrady. Kjóto… A silný příběh, který má dvě linky: dlouhou spletitou minulost a krátkou současnost jednoho týdne, kdy se Rose během několika dní od základů změní život.

Číst, nebo koukat? Zatímco na naší Boženě všichni jen hledají mouchy, netflixový seriál na motivy detektivky o Arsènu Lupinovi vzbudil nebývalý zájem o Leblancovy knihy – a zvedl prodeje tak, že si nakladatel mne ruce.

Vyhlížení vlka v knize švýcarské autorky Gianny Molinari trochu připomíná Beckettovo Čekání na Godota. V dnešním světě má ale vlk asi mnohem jasnější kontury, i když je jeho existence stejně absurdní a nepodložená jako ta Godotova.

Zvířata nejsou jen mazlíčci, i jejich život je bohatý a často není snadný. V knize J.-C. Mourlevata se stávají lidmi a řeší lidské problémy. Obyčejná vražda tak dostává nový rozměr a obyčejná detektivka humorné ladění. Se zvířecími postavami se dětští čtenáři snadno ztotožní, příběh je pobaví, celý je zároveň dobře rozehraný k lekci o důležitosti přátelství. Rámec příběhu ovšem začne praskat, když do něj autor napasuje ještě třecí plochy lidského a zvířecího světa – a vyrazí na jatka.

Vylezli jsme z nory, chceme se vyjadřovat k věcem, které se kolem nás dějí, občas napsat i to, co si nemyslí celá redakce. Rozhodli jsme se dát jednou za týden možnost někomu z našeho okruhu k tomu, aby vyšel ven bez roušky, aby vyhodil rukavici. A čekat, co to udělá. Proto přicházíme s iLiGlosou.

Lehce unavený partnerský vztah a rodící se touha po zakázaném ovoci… Mezinárodně úspěšný román italského autora vypráví konvenční příběh manželů středního věku: jejich snaha nezabřednout do krize se odráží v jakémsi tichém brainstormingu na téma věrnost a nevěra, důvěra ve vztahu, pravda a realita. Marco Missiroli se svými postavami hledá návod, jak vydržet s partnerem a přitom zůstat sám sebou.

Jiří Weil zaznamenal v posledních desetiletích v zahraničí důstojný ohlas. V Nizozemsku roku 2012 vyšel v reedici jeho Život s hvězdou (poprvé vydaný 1989 pod názvem De ster van Josef Roubíček) a nově byly přeloženy romány Na střeše je Mendelssohn a Moskva-hranice, přičemž v souhrnu tyto knihy vzbudily nebývalý ohlas v médiích. V angličtině vyšel Mendelssohn on the roof s doslovem Philipa Rotha. Ve Francii se tento román letos dočkal třetího vydání (poprvé vyšel už v roce 1993).

Ocenění Zlatá stuha letos putovalo do rukou překladatele Jiřího Pelána za nejnovější verzi slavné knížky Malý princ, kterou francouzský autor Antoine de Saint-Exupéry poprvé vydal už roku 1943. V češtině si dnes u tohoto titulu můžeme vybrat z mnoha variant jazykového převodu, pestré škály ilustrací a nejrůznějších způsobů grafického ztvárnění. Nejnovější publikace mezi nimi suverénně vítězí.

Krátký, úsporný, koncizní – takový je román židovského autora litevského původu, který od dospívání žil ve Francii a své oceňované prózy psal pod několika pseudonymy. Světlo ženy se odehraje během jediné noci a s minimálním počtem aktérů. Přesto se jeho příběh hluboko zadře pod kůži.

Serotonin je román a esej v jednom: Michel Houellebecq se stejně jako ve svých předchozích dílech snaží vystihnout situaci člověka v rámci našeho (v textu upřesňuje, že západoevropského) prostoru a naší doby. Vrací se k hlubokým a těžkým tématům jako stárnutí, smrt, touha, láska, o nichž psal už dříve, tentokrát tak ale činí s osvěžujícím humorem – dokud nezvítězí poraženectví a deziluze. Vnímavější čtenář se tak snadno depresí nakazí a nejraději by i on sáhl po zázračném antidepresivu.

Rodinné soužití s dětmi ve věku, kdy se bouří proti všemu, není žádný med, připomíná Jérôme Colin. Zároveň kritizuje školu jako instituci, která těžko může děti připravit na život, když se zajímá jen o kázeň a není připravena zohlednit jejich individuální předpoklady. Ještě jiný motiv se ale postupně vyjevuje mezi řádky: otec nemusí být ten nejlepší, nejsilnější a neomylný, stejně jako není samozřejmé, že obstojí jako opora rodiny.

U Ženevského jezera se v létě ztratila devatenáctiletá Summer a ani po pětadvaceti letech není jasné, co se tehdy stalo. Summer možná žije? To by si rozhodně přál její mladší bratr Benjamin, který se s velkým časovým odstupem pokouší tragickou událost vysvětlit.

Kapitoly z dějin typografie a zároveň přehledná příručka k rozlišení písem a fontů, k tomu základy typografických pravidel. A spousta, spousta historek spojených s písmenky, jejich návrháři, aktivními uživateli i pouhými konzumenty. Kniha Ten můj font od britského novináře Simona Garfielda je doslova nevyčerpatelná studnice informací.

Vykrmit prase, zajistit si tak obživu, přežít válku, jaksi mimochodem zplodit děti, zachránit statek, rozšířit chlívek: během života čtyř generací se rodinný majetek rozrůstá na pořádný vepřín a později i moderní velkochov. Jean-Baptiste Del Amo v pozoruhodném románu popisuje proměnu venkova v průběhu jednoho století. Na samotě v podhůří Pyrenejí se pozornost upíná především k prasatům, příběh však obnažuje hluboké a zanedbané rány lidské. V téhle rodině totiž trpí bez výjimky každý.

Někdo se červená, někdo pořád kýchá – i takové drobnosti nám znepříjemňují život, pokud je nedokážeme ovládat. Francouzský kreslíř Sempé rozehrává příběh dvou malých samotářů, z nichž se stanou nerozluční přátelé. Co se ale stane, když život jejich cesty rozdělí?

Komisařka Teresa Battagliová nedoběhne vraha, protože na to nemá – fyzicky. Naštěstí má ale jiné schopnosti: intuici, empatii, svérázné způsoby a výdrž. Prvotina italské autorky přivádí na scénu postarší popudlivou dámu při těle, jež trpí cukrovkou, a jak právě zjistila, také Alzheimerovou chorobou. Přesto vede vyšetřování série vražd.

V divoké přírodě na severu Kanady lze najít svobodu a klid. Ušetřit se ponižujícího dožívání v ústavu, bolestného umírání, případně i utéct před zákonem. Tak je rozehraný příběh o třech starcích, kteří odešli dožít „mimo systém“. Poklid jejich pečlivě chráněného soukromí však naruší dvě dámské návštěvy. A také připomínka požárů, jež před mnoha lety zpustošily nejen kraj, ale i mnoho lidských osudů. Jocelyne Saucierová se v tichém, intimním vyprávění dotýká důležitých momentů lidství.

Laureátem Prix Goncourt se letos stal Nicolas Mathieu a jeho román Leurs enfants après eux.

O tom, jak může dopadnout privatizace celé městské čtvrti, prý francouzský spisovatel a muzikolog Benoît Duteurtre začal přemýšlet při pobytu v Praze. Jeho vizi nechybí humor, něco cynismu a ironie, je kritická až jízlivá. Postrádá snad jen větší nadhled: kde udělal vypravěč chybu? A mohl si vůbec vybrat správnou cestu? Může být město šťastné?

Hrdinové devíti povídek se rozhodně jen tak nevzdávají, všechna jejich tajemství se ale nedozvíme. Přesto kniha belgického spisovatele Michela Lamberta příběhy zdánlivých ztroskotanců zprostředkovává přitažlivě a navíc ve strhujícím tempu.

Zajímá vás, co je třeba podniknout, než vydáte knihu? Zkuste se inspirovat u francouzského spisovatele Davida Foenkinose: v románu Záhada Henriho Picka představuje zákulisí knižního trhu. Slibný námět však zůstal na půl cesty mezi příručkou pro neúspěšné spisovatele, detektivkou a humoristickým románem.

Neuvěřitelný příběh z New Yorku se zcela nečekaným koncem má sice thrillerové pozadí, ale na všechny případy sériového vraha se tu už jen vzpomíná. Detektivka Schäferová a agent FBI Keyne potřebují především zjistit, jak a proč se ocitli na lavičce v Central Parku oni dva. A jistě… vrah (a smrt) se skrývá všude.

Ne náhodou se román Amose Oze točí kolem tří osudů: Ilany, jejího bývalého manžela Aleka a nového manžela Michela. Obdobně jako judaismus, křesťanství a islám v Jeruzalémě se i tito tři lidé snaží najít způsob, jak žít vedle sebe. Situace je napjatá, proto spolu komunikují prostřednictvím dopisů. Epistolární román zprvu plný nenávisti pomalu spěje ke smíření, vášně však neutichnou nikdy.

Lže malý Malone, anebo jeho rodiče? Zajímají komisařku Augressovou psychologovy postřehy, nebo mu naslouchá a schází se s ním, protože se jí líbí? Proč se problém s tímhle chlapcem objevil, právě když vyšetřují loupež v klenotnictví? Pasáže o tom, jak se utváří paměť malých dětí, čtěte pozorně: v Bussiho detektivce vám autor na padoucha sice nakonec ukáže, zato v životě se vám ty informace mohou hodit i jinak.

Francouzský novinář a spisovatel Sorj Chalandon (nar. 1952) o své tvorbě mluví rád. Neúnavně vysvětluje pozadí vzniku jednotlivých románů. Tentokrát jsme debatovali o dvou prvních titulech, které českým čtenářům nabídlo nakladatelství Argo: Návrat do Killybegs a Můj zrádce. Zradu jsme skloňovali ve všech pádech.

Spokojení občané, mizivá nezaměstnanost, téměř nulová kriminalita, žádná bída: hezký sen kdekoho z nás a základ programu leckteré politické strany. V takovém světě bychom rádi žili a jistě jsme ochotni pro to i něco udělat. Michel Houellebecq pro nás v románu Podvolení – ve francouzské verzi Soumission – přesně takový projekt má.

Román o světě, v němž nechceme žít: francouzský spisovatel Philippe Claudel tentokrát čtenářům nabízí značně odpornou vizi toho, kam směřuje společnost podřizující se nutnosti produkovat stále větší zisk. Z pracně vydobytého místa v korporátu po této četbě možná i odejdete...

Francouzská literární scéna má podzimní napětí za sebou, čtenáři se mohou vrhnout na vánoční nákupy. Prestižní literární ceny si překvapivě odnesly dvě ženy, mezi literární smetánku letos patří dva mladí spisovatelé začátečníci a v popředí stojí autoři multikulturního původu. Zlé jazyky si všímají toho, že ceny nápadně imitují žebříčky bestsellerů. Nejsledovanější Prix Goncourt putovala do rukou Leily Slimani.

Nejen ve vlaku, ale také u stroje na recyklaci knižního papíru se odehrává čtivý příběh s lehce detektivním nádechem. Autorovi nejde jen o napětí, nabízí víc: zamyšlení o hodnotách, jako jsou knihy a čtení, a také o tom, jakým pomocníkem může být četba pro různé druhy lidské samoty a bezvýchodných situací. Francouzský spisovatel J.-P. Didierlaurent dlouho psal jenom povídky. Jeho prvotina se záhy dočkala překladu do třiceti jazyků a brzy bude mít i filmovou verzi.

Jean-Philippe Toussaint patří k předním francouzským spisovatelům střední generace.

Pohled do afrického baru s doprovodem hospodské samomluvy, kdy bývalý učitel, dnes beznadějný alkoholik Prasklej Sklenička komentuje politiku i kulturu, celebrity, sousedy i své blízké, ztroskotalé vztahy, bídu a utrpení a také radosti života, zkrátka malý i velký svět, tak jak ho vidí ten, kdo měl pořádnou smůlu, ovšem naději neztrácí, a tak neohroženě chrlí tu zpěvnou, tu uškytanou zpověď, kterou autor nabízí v jakémsi surovém stavu, v jediné dlouhé, nekončící větě.

Alain Mabanckou (1966), romanopisec a čerstvě také hvězda kalifornského a pařížského univerzitního nebe, se v Praze představil jako výstřední elegán a pohotový bavič, který ovšem bojuje za velké věci. Literární tvorbu svých afrických krajanů chce zbavit šablonovitého vydělení z evropského kontextu, na druhé straně uznává její specifičnost.

Román nemusí být běh na dlouhou trať, a přesto může vzniknout za 24 hodin, dokazuje spisovatel Nicolas Ancion. Jako vyslanec belgického literárního světa jezdí po celé zeměkouli a zavítal i do Prahy. Vynalézavě propaguje literární tvorbu: vedle toho, že s publikem debatuje, nabízí mu tvůrčí dílny nebo skupinové psaní, velmi rád popisuje zážitky z autorských maratonů, jejichž formát sám vymyslel.

Jak Romain Puértolas, autor mladý a začínající, dospěl tak rychle k závratnému úspěchu? Sám rád dává k dobru, že k němu sice přišel tak trochu jako slepý k houslím, nicméně důvod je mu jasný.

Pošťačka Providencie Nebeská se potřebuje ihned dostat z Paříže do Marrákeše, kde si má v nemocnici vyzvednout svou těžce nemocnou adoptivní dceru. A tak se naučí létat. Novopečený bestsellerista Romain Puértolas nabízí pohádkový příběh pro dospělé. Jeho úspěch se však zdá být hlavně záležitostí dobrého marketingu.

Ostrov v bodě Nemo, třetí kniha francouzského spisovatele Blas de Roblèse, kterou můžeme nově číst i v českém překladu, má hodně podobného s dortem, co pekli pejsek s kočičkou. Je v ní leccos. Musíme se s tím zákuskem poprat takřka do posledního sousta, než mu přijdeme na chuť.

Tentokrát to vyjde – román o tom, jak snadno lze překonat životní krizi vyvolanou rozchodem, ztrátou bydlení a stejně nečekanou restrukturalizací v zaměstnání – je sice úspěšný produkt marketingu, ale jako kniha zklame. Gilles Legardinier se přitom ve Francii řadí ke komerčně nejúspěšnějším autorům posledních pěti let.

Jiná verze světoznámého příběhu, který zapsal Albert Camus, se zastává Araba zastřeleného na pláži v jedné z nejslavnějších románových scén: Kamel Daoud obrací Cizince naruby, dává mu „alžírštější“, postkoloniální podobu. I ta je ovšem velmi zneklidňující a nejednoznačná. A učí nás číst literární kánon jinak.

Kariéru, anebo děti? Mezi dvěma polohami života, který se ve třiceti láme k jasnému rozhodnutí, váhají Emilie a Morgane. Matka dvou malých dětí na mateřské dovolené versus úspěšná manažerka v reklamní agentuře. Ani jedna varianta života není med – pokud žena svou úlohu nedokáže vidět z odstupu a neztotožní se s ní jako se svou vlastní volbou.

Sezona literárních cen ve Francii vrcholí: laureátem té nejprestižnější, Prix Goncourt, se letos stal Mathias Énard a jeho román Boussole (Kompas).

U našich čtenářů si J.-M. Guenassia získal přízeň už titulem Klub nenapravitelných optimistů (2012), jeho román Stoprocentní riziko je o to milejší překvapení: úsporný, ale čtenářsky vděčný příběh má autor promyšlený stejně dokonale jako strategii v hazardní karetní hře. Hazard je ostatně nosným motivem románu, jehož hrdina prochází životem jako napínavě rozehranou partií: bude to hop, anebo trop.

Ačkoli by francouzské Pyreneje mohly hostit romantický románek, v thrilleru Mráz francouzského autora Bernarda Miniera se mění v zapadákov: nehostinný, chladný, děsivý a nadmíru nebezpečný. Místo pro thriller jako dělané. Neprostupné lesy a samota tvoří pozadí příběhu, kde se krutý mráz stává spolupachatelem.

Těžko říct, co z Gounellových knih dělá bestsellery. Jsou to v podstatě velmi lapidární psychologické příručky o osobnostním rozvoji zabalené do románu. Hlavní hrdina jeho čerstvě přeloženého románu životní moudra nabírá u tetičky v domku na břehu oceánu.

Slavné příhody malého Mikuláše začaly vznikat na konci padesátých let. V češtině jsme si první knížku z několikasvazkové série mohli přečíst o dvacet let později. Ilustrované sbírky příběhů Mikuláše a jeho party nicméně dodnes zdobí dětské knihovničky a pro některé z odrostlejších kluků a holek stále patří ke knížkám, jež si s potěšením louskají ještě dnes.

Rozhovor s  překladatelem Erikem Lukavským o jeho zkušenostech s francouzskou literaturou pro děti a o tom, jak se do překládání může zapojit celá rodina.

Knížka Gustíkovy patálie se názvem hlásí k tradici založené dnes už kultovními Mikulášovými patáliemi. Nenavazuje na ni ale jen prvoplánovou hrou s přepsáním titulu. Záměrem Claudine Desmarteauové bylo posunout osvědčený formát klukovské zpovědi – nejen o rošťárnách, ale hlavně o potížích s dospělými – blíž ke zkušenosti dnešních dětí.

Lékař, diplomat a spisovatel Jean-Christophe Rufin se vydal na pouť do Compostely a z cesty vytěžil úspěšnou knihu. Jeho popis putování se dá číst jako návod na cestu pro další adepty slavného pochodu přes kus evropského kontinentu. Kniha zároveň nabízí pobavený, ironický, místy až poťouchlý komentář této dlouhodobě módní zábavy. Rufin se ale mermomocí snaží dodat zápiskům i filozofický přesah.

Francouzský spisovatel Sorj Chalandon, původně novinář a válečný dopisovatel, v románu Návrat do Killybegs vypráví příběh o zradě. Podává ho hlasem svého irského přítele, jednoho z vůdců IRA, o němž se po letech vzájemného setkávání a důvěrných rozhovorů dozvěděl, že byl zrádcem: celých dvacet pět let působil jako agent britské výzvědné služby MI5. Román získal ve Francii četná ocenění. Zaslouženě.

Srpen roku 1919: válka skončila, ale v prázdných kasárnách stále čeká na svůj ortel vězeň Morlac. A venku dnem a nocí štěká zubožený čokl. Jean-Christophe Rufin vypráví příběh o absurditě válek, o malých osudech, z nichž válka udělala velké životy obsazené důležitými rolemi, anebo je naopak zadupala ještě víc do země. Hlavně je to ale příběh o tom, jak těžké je vzít věci za ten správný konec.

Michel Houellebecq se v novém románu ohlíží za Evropou konce 19. století a zároveň staví mohutnou vizi naší blízké budoucnosti. Lednové pařížské události jen potvrdily naléhavost jeho proroctví – zároveň nás však nutí jinak běžnou literární provokaci vidět i kritičtějším pohledem. Jak se ztotožnit s hrdinou, jenž za příslib pohodlného života badatele s pěkným platem a s profitem ze státem deklarované polygamie konvertuje k islámu?

Prvotina francouzské spisovatelky Laurence Vilaine se odehrává na Slovensku a vypráví o Romech. Zajímavě napsaný, napínavý a smutně uhrančivý příběh ale přesné ukotvení nepotřebuje, je především velice lidský. Vypráví o životě s momenty velkého štěstí a radosti, ale i nepochopitelných propadů do krutosti, beznaděje, bezmocnosti proti osudu.

Jeanine je dvojnice herečky Scarlett Johanssonové a stínu okouzlující celebrity se těžko zbavuje. Snad by ji mohl zachránit automechanik Arthur? Francouzský autor několika betsellerů Grégoire Delacourt přidělil v románu Na první pohled hlavní roli výstavnímu poprsí – možná měl ale mít bujnější fantazii.

Kniha neurčitého tvaru a prchavého obsahu, a přesto považovaná za vrcholné autorovo dílo. Vznikla z deníku Jeana-Pierra Abrahama, který si vedl na začátku šedesátých let. Pracoval na majáku Armen, snad nejztracenějším postu svého druhu, vzdáleném třicet kilometrů od bretaňského pobřeží. V kamenné věži, bez ustání bičované větry a rozbouřeným mořem, se dvojice hlídačů mohly vystřídat, jen když bylo klidnější moře.

Pierre Lemaitre nás v detektivce s atmosférou thrilleru překvapí několika neuvěřitelnými zvraty: padouch se stává obětí, oběť je vlastně cynická zrůda, s vrahem nakonec málem soucítíme, a když už jsme si mysleli, že se vše vyřešilo, autor v závěru znovu rozdá karty. Nebude snadné rozsoudit, kdo je černá a kdo bílá ovce tohoto krutého příběhu.

Lemaitre se jako spisovatel prosadil až po padesátce, zato poměrně snadno. Kritika, a záhy i poroty různých cen, si ho všimly už po vydání prvního svazku budoucí detektivní trilogie s komisařem Verhœvenem. Po šesti knihách žánrově zařaditelných na pomezí detektivky a thrilleru Lemaitre publikoval román Na shledanou tam nahoře, za který získal prestižní Prix Goncourt. V českém překladu mu vedle tohoto románu pohotově vychází také zmíněná trilogie.

Pierre Lemaitre, dosud známý autor thrillerů, v románu Na shledanou tam nahoře obohacuje detektivní zápletku o historické dekorace, sociální antagonismy a morální dilemata. Dílo, oceněné loni prestižní francouzskou Prix Goncourt, se pro spisovatele stalo vstupenkou na výsluní francouzské literární scény. Patří tam?

„Už jen jít do války, přežít v ní čtyři a půl roku, to je pro mě synonymem hrdinství,“ říká Pierre Lemaitre, loňský držitel prestižní francouzské ceny Prix Goncourt za román Na shledanou tam nahoře, o němž jsme si povídali při spisovatelově pražské návštěvě.

V nejmenované vesnici v neurčité zemi a nespecifikované době dojde k vraždě. Vesničané vyberou jednoho ze svého středu a pověří ho, aby o události sepsal hlášení. Není jasné komu a proč. Autor požadované zprávy je navíc jediný, kdo při té podivné události nebyl. Philippe Claudel v románu Brodeckova zpráva vypráví o válce. Neříká o které – ani nemusí.

Vyšetřování záhadné vraždy a opakované krádeže modrého diamantu oživilo nové nastudování: souboj Viktora Preisse a Ivana Trojana nás přenese do pařížských ulic a ani si nevšimneme, že jsme v příběhu starém sto let.

Jeden z otců detektivního žánru, francouzský spisovatel Maurice Leblanc (1864–1941), uvedl na scénu slavnou postavu lupiče gentlemana jménem Arsène Lupin.

Statistická data, fundované komentáře, ale i zábavné detaily o tom, jak v průběhu dějin byly a (ne)jsou knihy důležité, jak se vyrábějí a šíří nebo zda se dá na podnikání s četbou vydělat a že při tom také lze skončit ve vězení. Které knihy se čtou povinně a o jaké čtenáři nejvíc stojí: publikace Dějiny knižního trhu v českých zemích nabízí mnohem víc, než může titul naznačit.

Ani letos se tipy na vítěze francouzských literárních cen nenaplnily. Tentokrát však poroty překvapily čtenáře i média na celé čáře. Nikdo nevěřil, že by s trofejemi z hlavních klání mohli odejít autoři jako Lydie Salvayre či Antoine Volodine, nestává se, že by ocenění doputovalo do maličkého nakladatelství. Celkově to ale, podle novinářů, byl slabší ročník.

Olivier Rolin našel téma na svůj nový román v Rusku, na Soloveckých ostrovech v Bílém moři. Příběh vyčetl z dopisů vězněného otce čtyřleté dcerce a její matce: meteorolog Vangengheim strávil v gulagu zřízeném v původním pravoslavném klášteře tři roky. Ač nikdy nepolevil ve víře ve stalinský režim, skončil v hromadném hrobě.

Filmová režisérka Andrea Sedláčková v autobiografické knize vzpomíná na první týdny strávené v emigraci. Do Paříže odjela v září 1989. Bylo to šťastné rozhodnutí?

Nobelovu cenu za literaturu letos získal Patrick Modiano. Po právu.

Mahi Binebine, marocký výtvarník a spisovatel, se v románu o sebevražedných atentátnících stává jedním z nich. Jen tak mohl zjistit, co vedlo partu kluků k tomu, že rozpoutali strašný masakr, z něhož ani pro ně nebylo úniku.

Může krátká, od počátku marná a zapovězená láska přerůst ve vytoužený vztah? Marie Darrieussecq se snaží zachytit proces zrodu, krátkého trvání a pozvolného odumírání lásky jako vztahu, do něhož každý vstupuje s jinou představou a který v tomto případě ještě naráží na společenská tabu a předsudky.

Ač je nová Kunderova kniha „bezvýznamná“ a ač ji u nás prakticky nikdo nečetl, překvapivě vyvolala v českém prostředí změnu většinového diskursu: o Milanu Kunderovi se najednou začalo psát i smířlivě.

Román českého autora Martina Daneše je psaný francouzsky a pro francouzský knižní trh, ale (anebo právě proto?) všechno v něm je exoticky české. Příběh zarputilého řidiče trolejbusu, jenž by pro své vozidlo snad položil i život, se odehrává v kulisách pohnuté doby konce šedesátých let v českém provinčním městě. Slibný motiv i půdorys románu se ale rychle ztrácí v banálním zpracování a podivně strojeném jazyce vyprávění.

Billie a Franck mají jedinou věc společnou: svět je nemá rád. Ve třídě se dostali do pozice nezajímavých outsiderů a stejně se cítí i mimo školu. Dají-li se dohromady, mohou být jeden druhému oporou. Ale jak to navléct? Francouzská spisovatelka Anna Gavalda si v románu Billie vypomohla jednoduše. Postavila své protagonisty do situace, kdy musejí ve škole nastudovat divadelní hru. Jen tak mohou vystoupit ze svých běžných rolí a naučit se i svou situaci vnímat jinýma očima.

Claire Legendre přechodně žila tři roky v Praze. Tuto zkušenost zúročila ve svém nejnovějším románu Vérité et amour (Pravda a láska). Říká v něm, co jsme věděli i netušili o Francouzích a Češích, a hlavně vypráví o jednom rozpadajícím se vztahu a o umanuté touze získat milence. Naráží ale na nekompatibilitu kulturních stereotypů.

Herečka a spisovatelka Anne Wiazemsky vypráví o své první filmové roli – ve snímku Roberta Bressona. Dočteme se tak o hereckých začátcích půvabné slečny a o neobvyklé spolupráci se slavným režisérem. Okrajově kniha reflektuje i uvolnění upjatých společenských vztahů, tak charakteristické pro Francii 60. let.

Jean-Philippe Toussaint uzavírá románový cyklus, složený ze čtyř útlých svazků vydávaných od roku 2002, knížkou Nue (Nahá). Obnažuje v něm zejména literární řemeslo. Kromě toho, že prozrazuje další peripetie příběhu vypravěče a jeho milované i nenáviděné Marie, jež mu nadále uniká.

Studenti romanistiky (a nejen oni) dostali pěkný dárek v podobě objemné dvoudílné publikace spojující slovník spisovatelů, encyklopedii a podrobné shrnutí dějin francouzské literatury. Kniha je výjimečná tím, že začíná středověkem, celý druhý díl věnuje literatuře poválečné a velkou část tvorbě současné: zachycuje dokonce i některé knižní novinky loňského roku.

Koupelna vyšla v roce 1985. Útlá knížka s obálkou prestižního nakladatelství Minuit, které o několik desetiletí dříve objevilo Samuela Becketta a stalo se například i zázemím autorů řazených k Novému románu, vyvolala mezi odbornou kritikou, ale i v řadách běžných čtenářů nečekaný ohlas.

Mladý švýcarský spisovatel Joël Dicker byl překvapením letošní podzimní francouzské žně literárních cen.

Román francouzského spisovatele Patricka Devilla na podzim 2012 ovládl nominace na většinu prestižních literárních cen a nakonec si odnesl ocenění Prix Femina.

Opium, tak nazval Jean Cocteau (1889–1963) své deníkové zápisky, jež si vedl po dobu odvykací kúry na klinice Saint-Cloud v roce 1928 a knižně vydal o dva roky později. Česky útlý svazek vyšel poprvé až roku 2011. Pokud by si však naivní čtenář myslel, že mu pečlivá konzumace necelých 180 stran poznámek závislého umělce (doplněných jeho vlastnoručními kresbami z léčebny) otevře dveře k pochopení autorova díla a získání přehledu o jeho tvorbě, bude zklamán.

Jérôme Ferrari se letos stal laureátem prestižní francouzské literární ceny Prix Goncourt. Nešlo o žádné velké překvapení: ocenění předpovídaly mnohé recenze už od léta, kdy román vyšel. Literární publicisté knihu Le sermon sur la chute de Rome vyzdvihovali jako jedno z nejlepších překvapení letošního roku.

Jaroslav Tvrdoň a Petr Januš založili nakladatelství Rubato. Vydali zatím šest knih. Rozhovor s jedním z nich se nesl ve veselém tónu – nakladatelská profese očividně přináší různá nečekaná i samým opakováním už obehraná úskalí a hlavním předpokladem úspěchu je udržet si nadhled.

Po rozchodu s Rifkou najde Thomas deník jednoho z jejích předků, Meiera Kovalského. Osudy muže narozeného roku 1880 v zapadlém polském městečku ho osloví tak, že se rozhodne o něm natočit film. Spolu s ním pak čtenář odkrývá životní cestu věčného emigranta, kterému v roce 1905 kozáci oběsili bratra a jenž jako desítky jiných Židů v té době putuje Evropou ovlivněnou revolučními náladami, nemocemi a bídou, ale i krásnými sny a prchavými láskami...

Marianne Sluszny byla v roce 2012 hostem pražského veletrhu Svět knihy, kde nám poskytla tento rozhovor. Úryvek z jejího románu Bratr oběšeného byl zařazen do čtení v rámci Noci literatury.

Slavná literární cena Prix Goncourt, jež vybírá nejlepšího autora už od roku 1903, byla udělena 7. 11. ve 12:45. Laureátem je Jérôme Ferrari a jeho román Le Sermon sur la chute de Rome (vydalo nakladatelství Actes Sud).

Erotických románků o různě zkušených či nezkušených slečnách je v knihovnách a knihkupectvích dost. Nabízet knihu, která Lolitin příběh popisuje z druhé strany, nicméně znamená vybavit ji docela podařenou marketingovou strategií. I když z tohoto příslibu nakonec moc nezbude.

K literárním cenám se u nás chováme rozpačitě. Ocenění si s nimi často nevědí rady, organizátoři je málokdy umí úspěšně propagovat, nakladatelé jim slepě věří a čtenáři nemají jasno, jestli je někdo jen nevodí za nos. J. F. English se v knize Ekonomie prestiže na ceny dívá z globálního hlediska, ale uvádí i mnoho podružných detailů. Poutavě rozpráví o tom, zda literární ceny mají nějaký smysl a význam, proč vznikají a co způsobují.

Vychutnat si čtení o tom, kde spisovatel pracuje, jak při tom postupuje a jaké má literární vzory, lze pouze v případě, že jde o autora, kterého si vážíme. Toussainta ale netřeba slepě uctívat: svou zpověď rozkouskoval do různých pohledů a podává ji odlehčeně, vtipně a se sobě vlastní (sebe)ironií.

Jean-Philippe Toussaint se v letošním roce svým čtenářům připomněl hned čtyřmi projekty, a všechny jsou odbočením z jeho cesty romanopisce. J.-P. Toussaint se nikdy nevěnoval literatuře výhradně, kromě psaní také točil filmy. Uvádí ostatně, že ho profesní nálepky (zda je spisovatel, režisér, fotograf anebo výtvarník) nezajímají, chce zkrátka publiku nabízet svůj pohled na svět různými způsoby.

Sansal měl pro silně kontroverzní postavu otce předlohu: bývalého nacistu podílejícího se aktivně na zvěrstvech v německých koncentračních táborech a posléze pod novou identitou působícího v Egyptě a Alžírsku. Zobecnění daného příběhu otvírá otázku o tom, zda a jak se dědí vina, jak se děti mají vypořádat s temnou minulostí rodičů.

Surový a krutý svět Hakových textů může působit samoúčelně a vysloužit si nálepku thrilleru okořeněného tu náznaky, tu plnými dávkami pornografie. Teprve když pochopíme, že Hak se tímto světem nepodbízí přejedenému čtenáři, ale vidí ho jako reálný obraz toho, čím dnešní společnost žije – kdekoli na zeměkouli –, teprve potom jsme schopni text vstřebávat tak, jak byl zamýšlen.

Román Alexeje Tolstého z roku 1924, jeho překlad do francouzštiny, dvě české verze a o několik desetiletí mladší Rabatého komiks, který původní dílo připomněl, ale také přetvořil k obrazu svému. Co si s tím vším počne překladatel?

Třetí iLiForum jsme se rozhodli věnovat otázkám kolem čtení. Kdekdo si stýská, že se dnes málo čte. Zejména mladí prý nečtou. Pokud je to pravda, má a dá se s tím něco dělat?

Simeon Nevzorov, navzdory tomu, že je hrdina podlý, hnusný a zvrhlý, že myslí jenom na sebe a neváhá zradit kdejakého bližního i blízkého, je zároveň i postava vděčná. Jeho osudy a názory jsou docela chytlavé, čtenář se záhy přistihne přitom, že mu drží palce.

Francouzská spisovatelka Virginie Despentesová se proslavila románem Baise-moi a jeho filmovým zpracováním (u nás uváděn pod názvem Fuck me). Česky letos vyšel její román Dítě Apokalypsy, za který r. 2010 získala známou literární cenu Prix Renaudot.

Druhý diskusní týden na iLiteratura.cz se věnuje české představě o současné francouzské literatuře. Proběhne v rámci série připravovaných rozhovorů vybraných osobností, pro něž jsme vytvořili zvláštní prostředí a dali jim název iLiFORUM.

Publikace Céline v Čechách pečlivě a přehledně shromažďuje ohlasy na autorovo dílo v českého prostředí a doplňuje je podrobným komentářem. Přehlednost a atraktivitu informačně nabitého svazku dotváří zajímavá, do detailu dotažená grafická úprava. Málokterému zahraničnímu, ale i českému spisovateli se u nás dostalo takové pozornosti a pocty.

Po sedmi románech velebeného i zatracovaného francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina (1894–1961) nabídlo nakladatelství Atlantis v překladu Anny Kareninové českým čtenářům další svazek: Féerie pro jindy je útlejší, ale rovněž významná a zajímavá Célinova kniha.

Emanuelle Pagano umí psát stručně, až bolavě, a vedle toho poeticky. Vidí příběhy, jak si je lidé vyprávějí, vidí ale i těžce prožívané osudy svých protagonistů právě i jejich očima. Vnímá, co na jejich chování popuzuje okolí, a cítí, co bolí ty, kterých se to týká nejvíc.

Útlá knížka zachycuje krátký úsek ze života slavného umělce, který ho však pravděpodobně hluboce poznamenal. Énard Michelangela postupně vykresluje jako podivína, pyšného, namyšleného, vztahovačného muže, kterým lomcují záchvaty nervozity a vzteku, a přitom je neobyčejně citlivý, bojácný... a strašně sám. Na malém prostoru autor rozehrává velký a napínavý děj, neříká přitom skoro nic, ale naznačuje mnoho.

Srovnání s předchozí knihou Philippa Claudela zavádí. Šedé duše byly románem rozehraným na širokém poli, o mnoha vrstvách, se spoustou nevyřčeného, který odhrabával ze staré kauzy – vraždy dítěte – nánosy tajemství a snažil se dobrat pravdy. Vnučka pana Linha je pravý opak: minimalistická zápletka krom malého detailu neskrývá z příběhu nic, naopak nepokrytě křičí, jaké bezpráví se děje nevinnému starci jen proto, že žil v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.

Ouředníkova Ad acta sklízejí úspěch ve Francii. Co zaujalo francouzské recenzenty na knize, která byla u nás označována za nepovedenou?

Prestižní francouzskou literární cenu, Prix Goncourt, získal 2. listopadu Alexis Jenni za román L’Art français de la guerre. V knize polemizuje o francouzských dějinách, o ošemetné, dnes již často otevřeně kritizované roli Francie ve 2. světové válce, v Indočíně, v Alžírsku.

Podobně jako předchozí romány Pavla Haka i Vomito negro vypráví drsný příběh odehrávající se v krutém světě. Námět sice svádí k přiřazení knihy mezi banální thrillery, ale zvláštní, propracovaný styl z tohoto titulu dělá výjimečné dílo.

Přestože je Pascal Garnier známý jako autor detektivek, La Théorie du panda má ke čtivu, jak tento žánr u nás vnímáme, hodně daleko. Neznat Garnierovu bibliografii, ani by nás nenapadlo knihu k detektivkám zařadit. Je to jednoduše dobrý román, v němž autor pracuje s napětím a záhadou.

Francouzský spisovatel MichelHouellebecq získal za román Mapa a území významnou literární cenu Prix Goncourt. Na tento oficiální „metál“ čekal poměrně dlouho – a několikrát ho měl opravdu na dosah.

Jeden z pionýrských počinů na českém trhu s e-knihami chce ukázat, že „to jde“. Dáreček je to pěkně zabalený, uvnitř ale nedopočený: tuctová jednohubka, která dortem není, a ani nechtěla být. A vyvolává otázky: proč a pro koho e-knihy mají být.

V těchto dnech nabízí nakladatelství Host druhou Blas de Roblèsovu knihu v českém překladu. Mnohem tenčí, než byla ta předchozí, a s jednodušším názvem: Půlnoční hora. Na první pohled nesahá úspěšným „Tygrům" ani po kolena (ale tak jednoduché to nebude).

Francouzské recenze knížku Sentiments subversifs (Podvratné pocity) často charakterizují jako dlouhý milostný dopis zklamaného Itala své zemi. Ferrucci ji psal z odstupu při pobytu v cizině. Text vznikající v italštině byl od začátku zamýšlený pro vydání ve Francii. V  Itálii vyšel až o rok později, upravený.

Sbírka povídek kanadské autorky Nadine Bismuthové (nar. 1975) nabízí příjemné počtení a vlastně i překvapení pro ty, kdo si knížku nevybrali na základě názvu, ale spíš jako možnost seznámit se s tvorbou mladé, ve své domovině však již úspěšné spisovatelky.

Prvotina do té doby neznámého autora zaujala na podzim roku 2009 mezi asi šesti sty romány, které tehdy francouzská nakladatelství nabídla čtenářům natěšeným po létě na nové knihy. Poměrně dlouhou dobu se udržela i v centru pozornosti a dokonce figurovala v nominacích na významnou literární cenu. Jak už to bývá, měla své příznivce i odpůrce.

Spíš než obličeji se to podobá nataženým střevům pitvané myši. Nepravidelné koutky jako by byly vyhlazené a pak nalakované. Místy snad žmolky zbytků pudru. Skoro kulatá červená skvrna, nad nosem díry dvou tmavých očí jak bortící se stříšky.

Prvotina Kim Thúy, kanadské autorky vietnamského původu, vyšla roku 2009 v Kanadě a o rok později ve Francii. Kniha získala jen v Kanadě hned tři literární ceny, ve Francii byla odměněna významnou cenou Grand Prix RTL-LIRE.

Nechci být nějak namyšlený, ale jsem-li v něčem jedinečný, pak to bude hlavně styl, a pak ještě výstavba románu: můj přístup je postmoderní.

Kunderovy postoje často vyvolávají pobouření. Málokdo chápe, proč už se nechce objevovat na fotografiích, proč neposkytuje rozhovory, proč se odmítá ukázat v televizi a drží se v ústraní. Navíc má potřebu kontrolovat všechny překlady svých románů a je v tom tak systematický, až to působí jako posedlost. Nejen to, ale i další zvláštnosti romanopiscova chování a různých rozhodnutí snáze pochopíme po přečtení textu, jímž François Ricard doprovodil díla seskupená ve dvou svazcích Díla.

Čeští nakladatelé nás dlouho ujišťovali, že e-knihy zůstanou marginální záležitostí. Argumentem bylo, že i v USA jsou jen nedůležitým, okrajovým segmentem knižního trhu. Poslední vývoj ale vypadá jinak. A dokonce i u nás se hýbou ledy. K původně spíše pionýrským projektům se přidávají velké a osvědčené firmy: po Kosmasu a T-Mobile se přihlásila nově i Euromedia. A na rozdíl od prvních dvou svůj internetový obchod ebux.cz skutečně spustila.

Francouzský literární teoretik Pierre Bayard ve svých knihách už naboural nejedno dogma. Na vybraná témata útočí lstivě a záškodnicky, čímž si lehce získává přízeň široké vrstvy čtenářů. Přitom ale za většinou velmi provokativním názvem publikace stojí poctivá studie postavená na pečlivě dokládaných argumentech. I když tentokrát svého čtenáře vehementně nabádá, aby knihy zbytečně nečetl a klidně o nich mluvil, sám vychází z četby bohaté a opírá se o mnohé dávno publikované teorie.

V románu Skvělá budoucnost vypráví Catherine Cussetová příběh o lidech, kteří emigrovali z Rumunska do USA a byli odhodláni na svou minulost zapomenout, což se jim ale nemůže podařit. Úzkost, jak zajistit skvělou budoucnost svým dětem, ale ovládá i dnešní americké rodiče...

Úctyhodný, graficky decentně vypravený svazek obsahuje třináct povídek, které mají představit Tchaj-wan posledního půlstoletí – jeho pohled na vlastní historii, vztahy s Čínou, ale i každodenní problémy rodin, popřípadě žen. Omezení na ženskou prózu v tomto souboru neznamená vysloveně genderový pohled, neakcentuje feminismus. Jde čistě o výbor z tvorby ženských autorek narozených mezi lety 1918 a 1969.

Vivivílu předchází skvělá pověst, ve skutečnosti je to spíš skromná knížka, která neomráčí, snad ale potěší. Právě vydaný druhý díl ten první nepředčí: první knížka je tajemnější, objevnější – nejspíš proto, že jsme tu maličkou divoženku z bažin ještě neznali. Už na první pohled, zásluhou výtvarného doprovodu, byla ona novorozená Vivivíla zajímavější.

Michel Houellebecq opět zazářil a překvapil. Tentokrát ale nevyvolal žádný skandál, naopak. Přichází s románem, jehož nominaci na prestižní literární cenu Prix Goncourt nikdo nezpochybňoval. Houellebecq měl čtenářů vždycky dost, čím to ale je, že najednou i kritika otočila a počítá ho mezi přední autory?

Nejnovější román Michela Houellebecqa je velkým překvapením: pramálo se podobá předchozí autorově tvorbě. V knize, jíž bylo dnes uděleno prestižní ocenění, Prix Goncourt, Houellebecq vzdal roli toho, kdo musí šokovat a chce vyvolávat skandály. Ukazuje, že umí psát jinak.

Román Laurenta Bineta se pravděpodobně stane jedním z mála českých bestsellerů francouzské provenience. Týden po uvedení českého překladu na trh v žebříčku nejprodávanějších knih Kosmasu vede.

Jedna z perel díla Georgese Pereca, text Jak postupovat, chce-li člověk požádat šéfa oddělení o zvýšení platu, vyšla časopisecky v roce 1968 a dočkala se ve Francii reedice až po čtyřiceti letech. Je možné se s ní setkat také na divadle. A knížka je k dostání i česky, v dokonalém překladu Kateřiny Vinšové.

Georges Perec (1936–1982) se bezpochyby řadí k nejvýznamnějším francouzským spisovatelům 20. století. Jeho dílo nečítá mnoho položek – avšak co text, to jiný experiment, odvážná sázka, jak pokořit zkostnatělé představy o literatuře.

Matematik a také romanopisec, básník, dramatik, jeden ze zakladatelů a nejznámějších členů francouzské skupiny Oulipo (Dílna potenciální literatury) Raymond Queneau (1903–1976) se už dlouhou dobu těší přízni českých překladatelů a nakladatelů. Čerstvým počinem je vydání jeho prvotiny Oblý a Pelech: rok poté, co vyšla jako nečekaný objev ve Francii (2008), ji nakladatelství Volvox Globator nabídlo česky, ve vynalézavém překladu Evy Blinkové-Pelánové.

Spisovatel a scenárista Philippe Claudel (nar. 1962) se po právu řadí k předním současným francouzským autorům.

Ohrané téma, banální zápletka, zdlouhavý začátek, složité osudy a příliš mnoho postav na tak komorní příběh... – a přesto je to dobrá knížka. I když si dříve či později uvědomíme ten velký podvod: tenhle román totiž nebyl ani o válce, ani o té zavražděné holce, ani o platonicky zamilovaném prokurátorovi. Byl o všem jiném. O to všem, co je za tím.

...Rozhodl jsem se vyhnout jakékoli psychologii, a tedy rovnou zavrhl to, co tvoří významnou část tradičního historického románu a na co se zaměřil například Jonathan Littell: nesnažil jsem se dostat Heydrichovi nebo parašutistům „do hlavy“. Mým cílem bylo podat události co nejpřesněji...

Edem Awumey (1975) pochází z Toga, v současné době žije v Québeku. Jeho druhý román, Les Pieds sales se objevil v nominacích na Prix Goncourt 2009.

Vesnice žije v předsudku, že Arabi do jejich světa nepatří. Příchod toho jediného, ať by se choval sebenenápadněji a sebepokorněji, pro ně znamená předzvěst potíží...

Antoine Audouard (1956) je vnukem surrealisty André Thiriona, synem novináře a spisovatele Yvana Adouarda, zetěm Antoine Blondina. Jeho žena má nakladatelství Suzanna Lea. Společně založili cenu Prix Internet du livre.

Jean-Marie Blas de Roblès představil v květnu na Světě knihy český překlad svého pozoruhodného románu Tam, kde jsou tygři domovem.

Text jsem nejprve obdržel v digitální podobě, a rozsah PDF dokumentu (784 stran) mě vyděsil a nadchl zároveň. Cítil jsem, že jde o něco výjimečného, a během těch několika hodin, kdy jsem soubor procházel a zvažoval, zda na překlad kývnu, jsem popravdě nebyl schopen vůbec domyslet, jaké nesnáze mne při překladu budou čekat.

Jean-Marie Blas de Roblès (1954) do vydání románu Tam, kde jsou tygři domovem vůbec nepatřil k francouzské literární smetánce, spíš než jako spisovatel se prosadil jako archeolog a autor knih o archeologii pro široké publikum.

Sedmisetstránková těžká a neohrabaná knížka, která vám při čtení padá z ruky a sotva se dá vzít do kapsy a přečíst v metru, skrývá četná tajemství, překvapení a překážky. Přesto Tygři rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co dnes francouzsky psaná literatura nabízí. Přičemž samozřejmě nelze určit, zda jsou zástupcem první desítky či stovky, toť hodnocení už příliš subjektivní. Ve Francii kniha získala hned několik literárních cen, z nichž nejvýznamnější byla Prix Médicis udělená v roce 2008.

Fernando Arrabal je hostem letošního Festivalu spisovatelů. 9.6. je možné se s ním setkat v knihkupectví Big Ben (Malá Štupartská 5, Praha 1), vystoupí také v diskusi v 18 h na Nové scéně ND a 10. 6. v 19.30 na slavnostním večeru na Nové scéně ND.

Při příležitosti diskuse Knihy versus/a svět on-line, kterou na veletrhu Svět knihy pořádal český Google, jsme se na podrobnosti o službě Knihy Google ptali pana Santiago de la Mora.

O autorská práva na český překlad románu Laurenta Bineta, který získal Goncourtovu cenu za první román udělovanou v méně sledované jarní kategorii, se minulý týden utkalo devět českých nakladatelů.

Co je literatura? Kdy je literatura? ptá se literární teorie, literární historie a literární kritika po celé dvacáté století... a s nimi i spisovatelé. Antoine Compagnon v roce 1998 vydal knihu Le démon de la théorie, jež shrnuje hlavní názory na literaturu, komentuje jejich vývoj, staví je do souvislostí – a především je popírá či rozvíjí řetězením dalších otázek. Zásluhou nakladatelství Host si od letoška publikaci můžeme číst i česky.

Quebecká básnířka, ale také tanečnice a novinářka Catherine Lalonde (1974) získala v loňském roce prestižní cenu Prix Émile-Nelligan. Její udělení se pojí s uspořádáním okružní cesty po světě, kdy oceněný dostane možnost představit se širokému publiku a zároveň se stává vyslancem kanadské literatury a kultury. Během pražské zastávky, před jejím odjezdem na Moravu a dál kamsi do Polska, jsem měla možnost si s Catherine Lalonde povídat nejen o tom, jak se žije básníkům v Quebeku.

Catherine Lalonde (1974) – básnířka, tanečnice, novinářka. Za sbírku Corps étranger získala roku 2009 prestižní cenu Prix Émile-Nelligan.

Svět se globalizuje, mizí hranice a naše obzory a možnosti se stále rozšiřují, někdy však člověk ztratí krok. A co když se dokonce začne ještě zmenšovat? Pascal Bruckner na základě takové nepravděpodobné úvahy vystavěl novodobou pohádku, úsměvnou, ale tragickou aktuální bajku. Což nepřekvapí u autora, jehož jsme v Hořkém měsíci poznali jako mistra popisu manipulace.

Muriel Barberyovou jsme česky poznali zásluhou překladu románu S elegancí ježka vydaného roku 2008, dva roky po originálu. Ve Francii patřil k nejúspěšnějším knihám, kladného ohlasu se dočkal i u nás. Spisovatelčina prvotina Pochoutka bestsellerem nebyla, o to milejší překvapení poskytne, zakousneme-li se do ní až po slavnější následovnici.

Šokující námět nejnovějšího románu mladé francouzské autorky Claire Legendre čtenáře překvapí a zaskočí. Příběh dívky Barbary, která se narodila se zrůdnou tváří, však v tomto podání nevyzní lacině. Kniha je zajímavě napsaná a její četba vyvolává nečekaně mnoho otázek.

Život je banální, a někdy absurdní. Často pěkně zamotaný, a jindy sakra smutný. Občas se někomu nečekaně zvrtne v dokonalou gangsterku, a pro jiného bude pěkně těžkou zkouškou. V podání Nicolase Anciona, a jeho jazykem, pak nejspíš... povedenou drsárnou.

Francouzi pětkrát za den vybírají nejlepší knihu roku – vyplývá to z nedávno publikovaného přehledu, který vyjmenovává přes dva tisíce francouzských literárních cen. Nejlepší kniha roku přináší sice slávu a uznání, hlavně však také značný obnos. Polepší si jak autor, tak nakladatel.

Když se v nakladatelství Host rozhodli představit francouzského spisovatele Christopha Donnera českým čtenářům, vybrali román Král bez zítřka (Le roi sans lendemain, 2007) možná proto, že patří k těm autorovým titulům, které tamní kritika vysoko ocenila, možná proto, že je méně kontroverzní než předchozí Donnerova tvorba, – a možná vsadili hlavně na poutavý námět. Král bez zítřka je totiž román o jednom z francouzských Ludvíků.

Marie Ndiaye je autorkou několika románů a divadelních her. V roce 2009 jí byla za román Les Femmes puissantes udělena Prix Goncourt.

V nejnovější knize, Le Plagiat par anticipation (Anticipovaný plagiát), Bayard rozvíjí zajímavou tezi o tom, že v dějinách literatury se dá najít mnoho děl, která jako by se inspirovala knihami, jež vyšly o desítky a stovky let později.

Očekávaný poslední díl ohlášené trilogie, již Jean-Philippe Toussaint nakousl před sedmi lety „japonským“ románem Faire l´amour (česky Milovat se, 2004) a v roce 2005 doplnil „čínským“ dílem Fuir (česky Utíkat, 2006), je velkým překvapením.

Francouzský spisovatel se rozhodl připomenout legendu, k níž vzhlížel po velkou část svého života.

Záměrem nově otevřené série rozhovorů, které chceme publikovat přibližně jednou za měsíc, je představit spisovatele... jinak.

Alabama Song je prostořeká, veselá a ironická, ale i tklivá a ponurá píseň odvážné ženy nesvázané ničím, až na osudový sňatek – a pravděpodobně i šílenství, jež však ona sama líčí jako jakýsi mlžný opar zastírající vysněný ideál, jako podružnou záležitost, kterou zneužil ten, koho milovala a nenáviděla, kdo ji vyvedl do velkého světa a pak z něho vyhnal

Pierre Nepveu (1946), quebecký básník, esejista, romanopisec.

Jak se v Kanadě financuje vydávání kulturních časopisů? Básník, romanopisec, esejista Pierre Nepveu (1946) má s žádáním o dotace dlouholeté zkušenosti.

Proklamovaným záměrem románu je popsat posledních deset let skladatelova života, tedy období jeho největší slávy, ale také sílících příznaků nepříjemné choroby, období završené absurdní nehodou, nepovedenou operací a smutnou Ravelovou smrtí.

Paul Anderen je spisovatel, má dvě děti. Dosud vedl bohémský život, na nikoho nebral velké ohledy, podléhal svým náladám, nepřemýšlel o tom, jak se jeho nejbližším žije s ním. Až když mu teď zmizela žena, začal zpytovat svědomí: co všechno dělá špatně?

Pětidílná série příhod o alžírském ovdovělém rabínovi, jeho krásné dceři Zlabje a kocourovi je příkladem nenásilně didaktického komiksu.

Christophe Donner vidí politiku jako dostih: další románová reflexe aktuální francouzské politické scény.

Christophe Donner (1956) – francouzský novinář, literární kritik, scenárista, autor tří desítek románů a více než dvaceti knížek pro děti, držitel několika literárních ocenění.

Slavný Lagarde-Michard je v našem prostředí stále netradiční příručkou k poznávání a výuce literatury.

Nejvýraznějším prvkem Le Cléziovy tvorby posledních let je stále motiv dalekých krajů, nepoznaných civilizací.

Útlá knížka s názvem Bambi Bar, devátý román Yvese Raveye, je další z řady francouzských postmoderních detektivek – má spoustu atributů tohoto již dávno klasického žánru, avšak v něčem ho i přesahuje. Překvapí dokonalou úsporností stylu.

Vedení jisté reklamní agentury zasedne k poradě – a v tu chvíli Laurent Quintreau zapíná pomyslný nahrávací přístroj. Po příští dvě hodiny bude sledovat nikoli jednání, nýbrž jen tajené monology všech přítomných.

Declerck píše hlavně o smrti. O umírajících a mrtvých, pohřbívání a umírání, životě k smrti nudném i smrtelně krutém a také o vraždění a vyhlazování. Povídky mají různý spád, jinou náladu, překvapivě různý tón.

Romantický výlet po celé Evropě s lehce negativistickými odbočkami.

Patrick Deville, francouzský spisovatel, je autorem několika pozoruhodných románů.

Georges Bernanos je jedním z nejznámějších francouzských katolických spisovatelů a řadí se k největším romanopiscům 20. století.

Román Posvátná noc čtenáře vtáhne a uhrane. Pověst krásného a silného díla si jistě získal právě tím, jak moc je jeho příběh vzdálený, a přitom dnešní, jak je mytický i reálný, jak je blízký a zároveň neuchopitelný.

V polovině dubna zemřel Aimé Césaire, básník a politik, který stál u zrodu hnutí zvaného „négritude".

Patrick Modiano se posedle vrací ke stejnému námětu, jímž je marné stopování určité identity, nemožnost dohledání detailů osudových peripetií.

Prosté historky Thomase Gunziga se podle popisu na obálce „brzy mění v noční můru divoké a hrůzné reality našeho světa".

Modré pilulky podávají autobiografický příběh o vypravěčově lásce a soužití s Cati a jejím synkem, kteří jsou oba HIV pozitivní. Peetersovi se daří mluvit o aids otevřeně, přitom ale bez patosu.

Yasmina Reza sama říká, že napsat knihu dnes neznamená najít nové téma: vše už tu bylo.

V nakladatelství Opus vyšel po loni vydaných Esejích další svazek představující tvorbu Yvese Bonnefoye. Všechny stojí za to mít, ve všech stojí za to číst.

Nedlouhý příběh Diotima a lvi vychází z antické látky. Vypráví o střetu starého a nového, o síle tradice a vratké neochvějnosti předsudků. O krutosti panující kolem nás a divokých vášních, jež v sobě skrýváme.

Prozaik a také básník a dramatik Henry Bauchau hledá náměty nejčastěji v historii.

Quebecký spisovatel Sylvain Trudel nabídl svým čtenářům sbírku povídek, která zaujala porotu nejprestižnější kanadské literární ceny natolik, že autor získal cenu Prix du Gouverneur général.

Krásné zvíře (La Belle-Bête) je zvláštní kniha. Popisuje závist a nenávist jakýmsi nevinným způsobem: ukazuje totiž její příčinu.

Jacobová píše o útěku od rodiny a útěku s cílem rodinu hledat, o tom, že každý se ve svém životě snaží vytlačit chyby svých rodičů, přitom ale nevědomě páchá další škody na nové generaci, která se rovněž bude mít s čím vypořádávat.

Marie NDiaye vidí svým postavám hluboko do duše a z této temné studnice vytahuje na světlo ledacos nemilého.

Konec léta je pro knihy ve Francii tradičně vděčné období. Před hlubšími analýzami pouze vybraných děl z těch sedmi set knih uvedených na trh však přicházejí na přetřes hlavně aféry či aspoň aférky, průšvihy, zajímavosti.

Dílo velmi zajímavé a fundované, všechna očekávání však splnit nemusí. Potěší zejména ty, kdo chtějí literaturu učit, studovat anebo objevovat trochu jinak, než u nás bývá zvykem.

Zvláštní příběh obyčejných lidí, dá se shrnout námět románu francouzské autorky Claude Pujade-Renaud, jež byla původně tanečnicí, teprve po čtyřicítce se začala věnovat literatuře.

Claude Pujade-Renaud byla sedm let šéfredaktorkou dnes již zaniklého časopisu Nouvelles-Nouvelles, dnes se tato bývalá tanečnice věnuje psaní románů i kratších próz, a také knih pro děti.

Román francouzského spisovatele Gillese Roziera je pozoruhodný je tím, že se v něm nahlas říkají věci, jaké by člověka skoro ani neměly napadat. Navíc autor záměrně klame.

Michel Houellebecq jistě není spásou současné francouzské literatury. Rozhodně nepřináší konečnou odpověď na různé otázky. Jako spisovatel je mnohými pomlouván a zatracován. Zároveň patří mezi nejčastěji překládané současné autory.

Francouzská, frankofonní a světová francouzsky psaná literatura jedno jsou, shodují se signatáři manifestu "Pour une littérature-monde".

Ve Foenkinosově románu můžeme vidět parodii literatury obecně, ale také jen pokus napsat humornou knihu, jejíž četba bude čistým potěšením.

Francouzský spisovatel Gilles Rozier (1963) vydal dosud pět románů, z nichž nejúspěšnější, Láska bez odporu, byl přeložen do deseti jazyků a vyšel letos i česky – v překladu Jana Seidla ho vydalo nakladatelství Host. Rozier je také básník - básně píše v jazyce jidiš.

Peter mi byl cele odevzdán na milost při našem prvním odpoledni s partií šachu pod širým nebem, anebo, abych byl přesnější, napůl pod širým nebem a napůl ve vodě, neboť jsme se vydali do lázní Széchenyi, kde šachovnice ční nad hladinou a umožňují hrát tak, že vaše tělo zároveň plave v bazénu.

To všechno mohu vystavět, protože to patří i jiným a táhne se to spoustou knih, obrázkových publikací, snímků.

Koncem dubna zavítal do Prahy francouzský spisovatel Alain Fleischer (nar. 1944). Česky mu zatím žádný ze dvou desítek románů nevyšel – přestože se české motivy v jeho knihách objevují velmi často.

Alain Fleischer (1944), francouzský spisovatel, výtvarník, fotograf a filmový režisér.

Pavel Hak (1962), spisovatel francouzský, ale původem Čech, vydal na podzim už čtvrtou knihu, román nazvaný Trans. Přestože francouzština není autorovou mateřštinou, kritiky se shodují v tom, že až nepříjemně krutý děj a chvílemi zarážející surovost postav vyvažuje překvapivě působivý, rozhodně neotřelý styl.

Jonathan Littell vypráví o druhé světové válce – ovšem dívá se na ni očima esesáka. Za skvěle napsané, ale pojetím poněkud kontroverzní dílo získal Littell letošní Prix Goncourt. Ještě před vyhlášením vítěze této literární ceny se prodalo přes 250 000 výtisků románu.

Na podzim roku 2006 získala původem Kanaďanka Nancy Huston za román Ligne de faille (Actes Sud, 2006) francouzskou literární cenu Prix Femina.

Příběh je pro vypravěče velmi vypjatý, zásadní či přímo životní, ovšem z pohledu zvnějšku vlastně běžný, možná trochu exotický, ale nijak extra výjimečný.

Podle legendy, na níž staví nová kniha původem konžského spisovatele píšícího a publikujícího ale francouzsky, Alaina Mabanckoua, s názvem Paměti dikobraza, má každý člověk svého dvojníka v říši zvířat. Někdo tvora mírumilovného, jiný škodnou, tak už to na světě chodí.

Básník a romanopisec Alain Mabanckou (1966), původem z Konga, žije a pracuje v USA, publikuje ve Francii.

K půlstoletí nedávné historie se vrací nejnovější román kanadské autorky Nancy Hustonové. Známé téma ale zpracovává nově, a velmi poutavě. Dává slovo čtyřem šestiletým dětem, které jsou sice příbuzné, ale nikdy nežily spolu – ani nemohly. Každé z nich je zástupcem jiné generace, společně ale patří do rodiny se složitými kořeny.

Mladý belgický spisovatel Grégoire Polet překvapil svým druhým románem, naprosto odlišným od úspěšné prvotiny.

Detektivka kanadského autora Bernarda Émonda není tuctová. Už proto, že nepopisuje vyšetřování úspěšného kriminalisty, nýbrž vypráví o životním zádrheli bývalého novináře, vyléčeného (zatím) alkoholika, přesto ale nijak zvlášť šťastného Gérarda. Shodou okolností se jeho všetečnost a zvědavost zvrtne v opravdové pátrání po pachateli.

(1951), vzděláním antropolog, je známý především jako filmový režisér a scenárista. Émondovu detektivku s názvem Ulice Darling ve 20.17 vydalo letos česky nakladatelství Garamond v překladu Jiřího Dědečka.

Céline, velikán francouzské literatury, kterého nám poslední dobou systematicky představuje česky nakladatelství Atlantis, dostává další šanci, jak si zíkat českého čtenáře. Nyní totiž vyšel i první díl životopisu Célina – Louise Ferdinanda Destouchese, který koncem 70. let vydal právník François Gibault.

Muž naruby, jako všechny detektivky Fred Vargas, nabízí netradiční a skutečně napínavý příběh. A navíc, jako obvykle u této autorky – dnes považované za jednu z nejúspěšnějších současných francouzských spisovatelek žánru „polar“, tedy detektivních románů – také různé zajímavé a užitečné poznatky.

V pořadí dnes už desáté detektivce Fred Vargas, jedné z nejznámějších, a v poslední době dokonce i komerčně nejúspěšnějších současných francouzských autorek detektivních románů se i tentokrát policejní vyšetřování potýká se starými pověrami a pověstmi, se snahou o pomstu a s vírou v posmrtný život.

Bílá hora jako název je vzhledem k potenciálnímu českému čtenáři jistě poutavým řešením – a v románu španělského autora Jorge Semprúna, který však nejen toto dílo napsal francouzsky, má několikeré opodstatnění. A četnost jeho výkladů odráží i složitost tematického a časového vrstvení samotného textu.

Přesněji snad lze francouzského spisovatele Laurenta Mauvigniera (1967) označit za autora, kterého přitahují krajiny nesdělitelného a nesdílitelného, nepopsatelného a nevnímaného.

Sborník Literatura v Evropě je koncipován jako průvodce literárními událostmi uplynulého roku.

Marcela Iacubová (1964) vydala v minulém roce román, který kritika charakterizovala jako „komicko-psychologický“. Nabízí satirický obraz dnešní společnosti, která se čím dál víc plete do soukromého života občanů.

Podle francouzské kritiky je nový román Michela Houellebecqa hluboká, odvážná, originální kniha. Houellebecq i v tomto románu udržuje sarkastický tón, o životě se vyjadřuje s chladným nadhledem. Text ale přináší i v jeho tvorbě zcela nebývalé prvky, neboť připouští možnost lásky.,

První český překlad poezie francouzského básníka Jeana de Sponde, považované za jedno z vrcholných děl raně barokní francouzské poezie.

Jean de Sponde (1557-1595) byl politik a barokní básník. Jeho dílo bylo záhy zapomenuto a teprve ve 20. století, po druhé světové válce, znovu objeveno.

Volodine nás v knize Menší andělé uvádí do chmurné skutečnosti nedlouho před koncem světa, jeho katastrofická vize je ovšem báseň sama. Volodine si vytváří vlastní literární žánr, formu tzv. narátů, které jak sklíčka v kaleidoskopu skládají mozaiku jakéhosi „příběhu“, či spíše záznamu o stavu – světa?

Debutující libanonský autor Charif Majdalani popsal nedávné události v rodné zemi na způsob sitcomu. Knihu napsal francouzsky a vydal ve francouzském nakladatelství Seuil.

Rozhovor s Pavlem Mikešem, který vozí české knihy do Konžské republiky.

La jonchée – to slovo – vypovídá o hojnosti, o květech rozhazovaných štědře všude kolem ke slávě Boha, Marie nebo na oslavu novomanželky

Jak vidí a co dělá pro českou literaturu překladatel a literární agent Edgar de Bruin.

S překladatelem české literatury do holandštiny o nizozemském pohledu na naši literární tvorbu.

Za loni vydaný román Hotaru dostala Aki Shimazaki v letošním roce nejvýznamnější kanadskou literární cenu. Kniha Hotaru je pátým svazkem románového cyklu.

Kanadská spisovatelka japonského původu Aki Shimazaki se letos stala laureátkou nejvýznamnější kanadské literární ceny.

Básník Pierre Chappuis se stal laureátem významné švýcarské literární ceny Le Grand Prix Ramuz 2005.

Montebello, jehož celá tvorba prozrazuje až posedlost hledáním původu... především slov, si jako téma pro sbírku dvaceti krátkých prozaických textů zvolil připomenutí různých francouzských pamlsků.

Alberta Dichy je literární ředitel Institut Mémoires de l Edition Contemporaine (IMEC), zabývá se bádáním o díle Jeana Geneta a je také editorem jeho Sebraných spisů.

Vězeňský kněz byl stižen aerofagií, a aby snáze vypouštěl své plyny v tichosti, rukou si tiskl hýždě k sobě a prdy, namísto aby detonovaly, vycházely bezhlučně. Táhlo mu na padesát, byl skoro plešatý a příliš tučnou tvář měl našedlou, ne barvou kůže, ale pro nedostatek jakéhokoli výrazu...

Spisovatel a scénarista François Weyergans, i když nepatří k náruživým psavcům, kteří každoročně nabízejí čtenářům novou knihu, vydal letos na podzim hned dva romány. Za Tři dny u matky získal cenu Prix Goncourt.

Kanadská generální guvernérka Michaëlle Jean předala 23. 11. ve svém sídle Rideau Hall předala Cenu generální guvernérky za literaturu. Ve všech kategoriích vybíraly poroty vždy jeden titul psaný francouzsky a jeden vydaný v angličtině. V kategorii Próza byli oceněni Aki Shimazaki za román Hotaru a David Gilmour za A Perfect Night to Go to China.

Začátkem listopadu byly postupně uděleny různé francouzské literární ceny. Francie se mimochodem v posledních letech v počtu ocenění lehce utápí - jejich výčet uvádí například speciální webové stránky.

Jean Tardieu (1903–1995) prožil téměř celé jedno století, prošel různými řemesly literáta, ale nelze ho přiřadit do jediné školy, do jediného proudu, do žádné z mnoha literárních škatulek.

Francouzský pohled na Hrabala je důstojný.

Nejprestižnější francouzskou literární cenu, Prix Goncourt, porota letos přiřkla Françoisi Weyergansovi za román Trois jours chez ma mère. Námětem románu je jeho vlastní geneze.

Příběh Krátkého hada je velmi poutavá, poučná výpověď o určité době a tehdejší situaci v dalekém polárním kraji. Vypovídá ale i obecně o praktikách církve, jež pro dosažení vznešených cílů užívala nevybíravých způsobů – ačkoli v daných podmínkách by těžko lidumil obstál.

Zpráva o Francii druhé poloviny 20. století, a to zevrubná: tak se dá charakterizovat román Une vie française (Jeden francouzský život) Jeana-Paula Duboise nominovaný na podzim 2004 na několik literárních cen.

„Návrat na bitevní pole padesátých let prostřednictvím deníku českého překladatele“ – tak lákají francouzští recenzenti své čtenáře na čerstvě vydaný překlad knihy výboru z deníků Jana Zábrany.

Od rána do rána nahlížíme do přepestrého života asi třicítky postav, jež spojuje snad jen – či mimo jiné – to, že tento den a tuto noc tráví v Madridu. Madrid totiž nespí: Madrid nespí (Madrid ne dort pas) je název prvního, avšak pozoruhodného románu šestadvacetiletého Belgičana, Grégoire Poleta.

Elisa Brune, mladá belgická spisovatelka, jinak novinářka publikující zejména populárně vědecké články, napsala svůj šestý román ve spolupráci s vědcem, univerzitním profesorem fyziky.

Mladá belgická spisovatelka Elisa Brune pracuje jako novinářka. Publikuje články v populárně vědeckých časopisech. I její literární tvorba je s prostředím vědy pevně spjatá.

Knížka Léto popela se ohlíží za jedním létem Sira Ahmeda Benbrika. Možná posledním. Vůbec ne obyčejném. Strašném.

Původem Alžířan Abdelkader Djemaï, dnes však spisovatel žijící a publikující ve Francii, nemění v nejnovějším románu Le nez sur la vitre ani téma, ani styl.

Abdelkader Djemaï pochází z Alžírska, dnes žije a publikuje ve Francii.

Úvodní večer pražského Festivalu spisovatelů 2005 měl velké lákadlo: francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.

Sborník se ohlíží za literárními událostmi uplynulého roku takřka po celé zeměkouli.

Eugène Ionesco, francouzský dramatik rumunského původu...

Vlastní tvorba pro mne představuje na jedné straně uspokojení a potěšení z vyprávění, na druhé straně mně přináší stálé pochybnosti a nejistotu...

Nakladatelství Okamžik – sdružení pro podporu nejen nevidomých vydalo knihu Ivana Jergla Naděje chodí po špičkách. Nabízí se charakterizovat Jerglovy povídky výmluvným označením „příběhy ze světa postižených“. Jenomže je to zařazení povrchní a zavádějící.

Francouzská spisovatelka Marie NDiaye pojala autobiografii netradičně: její vzpomínky na dětství a rodiče jsou víc než kyselé.

Ženatý paleontolog Rémi se už dva roky schází se svou milenkou, psychoanalytičkou Viktorií, v podzemních garážích. Jednoho dne však Viktoria nepřijde.

Christian Oster je známý francouzský spisovatel. Vydal dosud deset románů, všechny v nakladatelství Minuit. Má velmi osobitý styl a své takřka obsedantní téma.

Autobiografický text známého francouzského spisovatele J.M.G. Le Clézia, jehož některé knihy byly vydány i česky.

Román U klavíru vypráví o Maxi Delmarcovi, jenž je celou svou bytostí oddán hudbě, a to dokonce i poté, co se z bytosti stává jen přízrak, k čemuž dojde dvaadvacet dní (a osmdesát šest stran) od chvíle, kdy ho čtenář poznal - je totiž zavražděn...

Christian Poslaniec a Ludovic Deleurme vytvořili novou verzi slavného díla Françoise Rabelaise. Kniha je určena dětem od sedmi let, má jim ulehčit cestu k poznání klasické francouzské literatury.

Francouzského spisovatele Philippa Djiana měl český čtenář možnost poznat už před čtyřmi lety, v překladu Tomáše Kybala mu u nás tehdy vyšel román Za rozcestím.

Marie-Claire Blaisová patří k nejlepším quebeckým autorům své generace.

Z velkého množství literárních cen, které jsou ostatně ve Francii hojně zpochybňovány, vybíráme jen nejdůležutější.

Román Strach a chvění je jedním ze tří knih belgické spisovatelky Amélie Nothombové, zpracovávajících autobiografické téma.

Hervé Prudon (1950), známý zejména jako autor dobrých detektivek Tarzan malade (Nemocný tarzan, 1979, reedice Gallimard, 1997), se v poslední době žánrově již tak nevymezuje.

Nakladatelství Dokořán znovu vydalo knihu o kultuře spisovného jazyka Jazyčník Dušana Šlosara z roku 1985. Autor celý starší soubor textů přehlédl, převzal stále aktuální statě a doplnil je několika novými úvahami.

Toussaintovy texty jsou přemýšlivé, inteligentní, intelektuálské. Na to dnešní doba slyší. Nikdy nepoučují, nezobecňují, nejsou zakotveny v konkrétním čase...

Jean-Philippe Toussaint je Belgičan, ale jako většina jeho krajanů spisovatelů publikuje ve Francii.

Základním záměrem publikace je ukázat současnou francouzskou literaturu, jak ji český čtenář zatím nezná.

Catherine, manželka slavného francouzského spisovatele Alaina Robbe-Grilleta, vydala knižně své deníkové záznamy z let 1957 až 1962.

Navzdory tvrzení mnohých literárních znalců se Dům milostných schůzek číst dá, a bude i vděčným čtenářským zážitkem. Má rysy kresleného seriálu, spojuje detektivku, erotický magazín, křížovku, existencialismus, absurditu, zkrátka kdeco.

Analfabetka je první výhradně autobiografické dílo slavné švýcarské spisovatelky.

Kniha Konečný a trvalý návrat milované bytosti patří k nejoriginálnějším počinům ve francouzské literatuře posledních let.

Známá francouzská spisovatelka F. Saganová vydala přes padesát románů, proslavila se ale také jako osobitá žena.

Francouzský básník a spisovatel Olivier Cadiot bude číst ze svého díla 4. 10. v kavárně Francouzského institutu.

Francouzský básník, spisovatel, textař, dramatik a překladatel bude začátkem října poprvé číst své texty v Praze. Česky dosud žádné jeho dílo nevyšlo.

O novinkách na francouzském knižním trhu.

Vynalézavě sestavená, nádherně ilustrovaná, z bohatých dokumentů čerpající, čtivě sepsaná, dobře přeložená, a přitom dětskému čtenáři přístupná kniha.