Pierre Bayard (1954) je autorem několika literárněvědných publikací o literatuře – jeho eseje vždy volí netradiční, často přímo provokativní přístup. Jsou zajímavě a přístupně napsané, čtenářsky vděčné a setkávají se s pozitivním ohlasem mezi odbornou veřejností i přímo u spisovatelů.
Bayard je psychoanalytik a také univerzitní profesor: přednáší francouzskou literaturu na l'Université de Paris VIII.

Velkou pozornost mezi širokou čtenářskou veřejností si získala Bayardova kniha z roku 2007 s vyzývavým názvem Comment parler des livres que l'on n'a pas lus ? (Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli?), která zaujala i odborníky natolik, že například na Londýnské univerzitě proběhne letos v listopadu vědecká koneference zaštítěná právě názvem Bayardovy knihy.

V nejnovější knize, Le Plagiat par anticipation (Anticipovaný plagiát), Bayard rozvíjí zajímavou tezi o tom, že v dějinách literatury se dá najít mnoho děl, která jako by se inspirovala knihami, jež vyšly o desítky a stovky let později. U některých je podobnost tak do očí bijící, že lze mluvit dokonce o anticipovaném plagiátu, tedy takovém, který předběhl vznik a vydání kopírovaného díla. Dějiny literatury, umění i myšlení nelze vidět jen jako proces lineární, nýbrž cyklický: v kratších či delších intervalech se znovu objevuje stejné téma či obdobná forma, jejichž novost pečlivé studium a dokonalá znalost toho, co tu už bylo, snadno popře.

Bayard zdůrazňuje, že problematiku toho, co sám nazývá anticipovaný plagiát, dávno před ním zmínili mnozí spisovatelé i teoretici, nikdo ji však dosud nerozvedl do takových podrobností. Tato práce totiž analyzuje otázku plagiátu z mnoha pohledů, dokládá ji mnoha příklady, opírá o propracovanou terminologii a nakonec vyústí v námět, jak změnit pohled na literární teorii a výuku literatury obecně.

Jedna z kapitol Bayardovy knihy připomíná práci José Louise Borgese, v níž uvedl sedm autorů a děl předznamenávajících tvorbu Franze Kafky. Přičemž Borges dochází k zajímavému zjištění, že oněch sedm textů různých autorů, z různých míst světa a z různých období, se v něčem podobá „Kafkovi“, ale nikoli mezi sebou navzájem. Síť možného vztahování a propojení vybraných textů je nekonečná, otázkou samozřejmě zůstává, jestli uznat a jak popsat možnost „retrospektivního vlivu“ v literatuře. Bayard po vzoru Borgese neopomíná v této souvislosti upozornit na základní teze recepční estetiky, totiž že literární dílo v podstatě vzniká až každým jednotlivým čtením.

V úvodu Pierre Bayard píše o tom, že plagiát je v podstatě výrazem obdivu k určitému dílu a autorovi – pokud se totiž někdo rozhodne určitý výtvor napodobit, je nejspíše veden touhou dojít obdobné slávy či komerčního úspěchu, ohřát se ve stínu stávajícího artefaktu. Přesto je plagiát vnímaný většinou negativně. Základním rysem plagiátu je, že jeho autor podobnost s napodobovaným či opisovaným dílem tají. Proto není Racine považován za plagiátora řeckých tragedií nebo La Fontaine za vykrádání Esopa – ti svou inspiraci, tedy navázání na daná díla, hrdě přiznávají. Bayard považuje veškerý boj za potírání plagiátorství za legitimní a v té souvislosti se podivuje, že se při odhalování a odsuzování opisování a utajeného přejímání větších či menších úseků literárních textů orientujeme zásadně jen směrem z přítomnosti k minulosti. Přitom se nabízejí případy, kdy je podobnost velmi nápadná a svědčí o tom, že si dříve publikující autoři očividně půjčují různé součásti díla od těch budoucích, ačkoli je dělí třeba celá staletí.

Tato idea vypadá jako postavená na hlavu, pokud ale najdeme sílu sledovat dál Bayardovu argumentaci, nakonec nás o něčem skutečně přesvědčí. Provokativní teze vlastně mimoděk směřují k dobrému nápadu, totiž zkusit se při posuzování a výkladu literatury nedívat jen navyklým postupem od vzniku písemnictví po současnost, ale hodnotit a seskupovat díla bez ohledu na chronologii jejich vzniku a autory bez ohledu na jejich životopisná data.

Někdy může jít o zajímavou shodu určitého motivu nebo scény, případně i atmosféry, již určité líčení navozuje: tak například Bayard nachází spojitost mezi Voltairovým dílem Zadig a detektivními romány Sira Athura Conana Doyla, zejména Psem Baskervilským. Samozřejmě je třeba zmínit, že totožný dějový úsek hraje v obou zmíněných dílech jinou roli, objevuje se v jiné situaci a jeho význam vzhledem k textu je odlišný. V jiné kapitole odráží Bayard svou argumentaci od citace určité pasáže, která je jak vystřižená z Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Autor však záhy prozradí, že se jedná o úryvek z dříve publikovaného textu Maupassantova. Vydání obou knih od sebe dělí čtvrt století a pravděpodobnost, že by autoři dílo svého kolegy mohli znát, je podle Bayarda takřka nulová. Na pozadí těchto příkladů si lépe uvědomíme celkem známou skutečnost, že vývoj v literatuře není náhodný, ale podmíněný mnoha okolnostmi, a každé novum, stejně jako každý experiment se jistým způsobem v dějinách literatury zakládá, připravuje.

Skutečně těžko popřít, že by středověký rytířský epos Tristan a Isolda neměl společné prvky s literaturou období romantismu. Bayard zlehčuje striktní datování romatismu na přelom osmnáctého a devatenáctého století poukázáním na to, že zmíněný epos se snadno do klasifikace vejde také. Na jiném místě připomíná, že už Valéry popsal, jak lze najít ozvěnu Baudelaira v pracích Rimbauda, Mallarméa či Verlaina, ale i naopak, Rimbauda jako bychom poznávali už v Baudelarovi.

Bayardova kniha vede čtenáře, možná však i literární vědce zajímavým způsobem k přehodnocení pohledu na literaturu. Svou knihovnu bychom měli přeskupit, neřadit knížky podle tak pofidérních znaků jako velikost, barva obálky anebo datum vydání. Co takhle zamyslet se nad tím, co právě považujeme za nové a moderní, a zkusit se vrátit k dílům, jež to už dávno obsahují? Nepotlačovat tušení, že něco takového už jsme někdy někde viděli, a zkusit ten čtenářský zážitek znovu přivolat? Třeba zjistíme, že všechno už tu někdy bylo. A také mohou vznikat nové, poutavější dějiny literatury.

Pierre Bayard - výběrová bibliografie:
Balzac et le troc de l´imaginaire. Lecture de La Peau de chagrin (Lettres modernes-Minard, 1978).
Symptôme de Stendhal. Armance et l’aveu (Lettres modernes-Minard, 1980).
Il était deux fois Romain Gary (Presses universitaires de France, 1990).
Le Paradoxe du menteur. Sur Laclos (Minuit, 1993).
Maupassant, juste avant Freud (Minuit, 1994).
Le Hors-sujet. Proust et la digression (Minuit, 1996).
Qui a tué Roger Ackroyd ? (Minuit, 1998 et « Reprise », 2002).
Lire avec Freud. Pour Jean Bellemin-Noël, dir. Pierre Bayard (Presses universitaires de France, 1998).
Comment améliorer les œuvres ratées ? (Minuit, 2000).
Enquête sur Hamlet. Le Dialogue de sourds (Minuit, 2002).
Le Détour par les autres arts. Pour Marie-Claire Ropars, dir. Pierre Bayard et Christian Doumet (L’Improviste, 2004).
Peut-on appliquer la littérature à la psychanalyse (Minuit, 2004).
Demain est écrit (Minuit, 2005).
Comment parler des livres que l'on n'a pas lus ? (Minuit, 2007).
L'Affaire du chien des Baskerville (Minuit, 2008).
Le Plagiat par anticipation (Minuit, 2009).