Nakladatelství Euromedia – Odeon při výběru spisovatelů současné frankofonní literární scény sází na jistotu: volí autory osvědčené, ale nikoli největší mediální a komerční hvězdy. Ponecháme-li stranou Haiťana Depestra, Odeon v posledních letech pozorně sleduje dva v lecčem si podobné Francouze: Djiana a Laurensovou. Oběma vydal s nedlouhým odstupem po dvou knížkách. Djian ani Laurensová nepatří ke spisovatelům, po nichž by sáhl literární gurmán či namyšlený intelektuál. Jsou to zástupci střední generace a oslovují především věkově obdobnou skupinu. A oba jí doslova mluví z duše: Djian hlasem mužským, či chlapským, Laurensová pohledem ženským. Zatímco v případě Camille Laurensové se můžeme jistě nadít i rozporuplného přijetí, Djiana jistě zhltne početné publikum – ačkoli ne všechny potěší, některé svými názory pobouří, ba šokuje.

Třenice

Třenice je umně, i když ne originálně, vystavěná kniha. Vypravěč předstupuje s pěti příběhy, v nichž se postupně posouváme asi desetiletými skoky jeho životem. V prvním textu poznáváme jedenáctiletého kluka, který žije jenom s matkou, v posledním budeme svědky protagonistových trablů s dcerou, kterou pro změnu vychovával on sám. Některých věcí, jako závislosti na matce, nechuti k hlubšímu vztahu k ženám, se nikdy nezbaví – nicméně putuje časem poctivě, životní peripetie bere s nadhledem, zbytečně se v problémech nebabrá, jen ty jednotlivé příběhy tu jaksi pobaveně, tu s nádechem údivu konstatuje. Některé epizody mají charakter dobře napsaných povídek (krádež tašky s otcovým lupem; matčiny opilecké úlety; příhoda s jejím odpudivým milencem, který tak připomíná vypravěčova otce; odpor k tchánovi čerstvě provdané Lili…) – Třenice jako kniha je vlastně útvar na pomezí románu a sbírky povídek, tvořených každá ještě drobnými podpovídkami. Struktura ovšem zůstává pevná, naproti tomu žádný závěr se vyslovovat nebude. A jenom na čtenáři zbývá, potřebuje-li to, učinit si závěr, najít si poučení, domýšlet si pokračování.

Djian, autor známý zálibou v popisování opileckých a sexuálních avantýr, se ani tentokrát v tomto smyslu nezapře, avšak udrží míru pevně v rukou. V Třenicích nic z toho nepůsobí samoúčelně či nadbytečně. Obecně vůbec oproti románu Za rozcestím Djian v Třenicích neplýtvá slovy ani obrazy, přesně odměří, co ještě prozradí a co už čtenáři nebude předkládat. Jeho postavy jsou věrohodné, barvité a mají hloubku, ačkoli rozhodně nemají jít příkladem. Nejsou to ztracené existence (s pár výjimkami: Cecílie, Evelyne, Vincent...), spíš prostě obyčejní lidé.

Djian nepotěší každého, kdo odmítá přistoupit na to, že svět stojí na povrchních vztazích bez budoucnosti. Lidem bez velkých iluzí bude mluvit z duše, jak jsme již zmínili. A možná je potěší třeba konstatováním, že vztah mužů k matce bývá pevný, jaksi zacyklený, a nic to nezmění – ani skvělá manželka, která ostatně asi neexistuje, ani vlastní dcera.

Kniha Třenice (v originále Frictions) začíná citací slovníkového hesla třenice / tření. Z uvedených významů se nabízí analogie s masáží (mozek vám Djian ale masírovat nebude), třením ve fyzikálním smyslu (odpor našemu vypravěči klade leccos, obecně jistě svět jako takový) a obrazně s konfliktem, neshodami – to všechno Třenice jaksi nádavkem obsahují. Ale hlavní dojem z knihy je, že takhle to přesně chodí.

Djian je v Třenicích vlastně opět smutný, i když tu tentokrát nepopisuje jen svět mužského za zenitem, ale probírá se jeho životem od mala až po ten zapeklitý bod, kdy máte tolik za sebou a tak málo před sebou. Je smutný, ale pravdivý, a proto se Třenice čtou dobře a s napětím. V překladu Tomáše Kybala dokonale.