Michel Houellebecq opět zazářil a překvapil. Tentokrát ale nevyvolal žádný skandál, naopak. Přichází s románem, jehož nominaci na prestižní literární cenu Prix Goncourt nikdo nezpochybňoval. Houellebecq měl čtenářů vždycky dost, čím to ale je, že najednou i kritika otočila a počítá ho mezi přední autory?

Michela Houellebecqa stejně jako Virginie Despentes, jež se s ním dělila o slávu ještě v posledním kole před vyhlášením ceny, francouzská kritika donedávna hodnotila s patřičným odstupem: vybírají si sice zajímavá témata, rádi provokují, ale neumějí psát. „Neuctivý“ přístup k jazyku a stylu iritoval možná stejně jako to, že podle jejich knih namísto něhy a lásky vládne dnešnímu světu a zejména vztahům násilí, vulgarita, obscénnost. Oba autoři patří ke generaci, která začala publikovat na začátku devadesátých let. Oba publikují knihy komerčně přitažlivé. Letos zkrátka porota Prix Goncourt ocenila vyvrhele staré dobré Literatury. Naštěstí je však La carte et le territoire (Mapa a území) román natolik povedený, že na zařazení do vyšší třídy přinejmenším může aspirovat.

Spisovatel M. Houellebecq představil nový román, Mapa a území, po pětileté odmlce po vydání Možnosti ostrova (2005, česky 2007). Svůj obvyklý provokatérský, konfrontační tón vyměnil za věcný a střídmý, až skromný. Místo cynismu nabízí smutnou rezignaci a ironii, přičemž posměch má spíš podobu trefných postřehů, jež pobaví, avšak nepobouří – zvlášť českého čtenáře. Autor se totiž nejvíc naváží do poměrů ve francouzském literárním a obecně kulturním „provozu“, což nás bolet nemusí. Román je sice prodchnutý zbytkem pravé houellebecqovské melancholie, ale má hloubku, je napínavý, čtivý.

Viditelnou změnou autorského přístupu je, že v téhle knize takřka žádnou roli nehraje sex: ani jako nezbytná součást vyprávění (dosud jako by měl autor za to, že na jinou tematiku už čtenáře nenaláká), ani jako hlavní hybatel lidského myšlení. Motorem světa – na všech úrovních včetně vztahů, hodnot, umění – jsou peníze. Pravda nijak objevná, totiž že dneškem vládnou média a marketing a jejich chaotická, neodhadnutelná logika, však v kontextu tohoto románu tvoří jen pozadí sice poněkud extravagantního, ale zajímavého příběhu. Vůdčí roli peněz autor dokládá jak dějovými peripetiemi, tak četnými úvahami. I v této knize najdeme třeba úvahy o tom, co je a existuje-li štěstí, ale sex prostě najednou už není k životu nutný: hrdinové po něm netouží a jeho absencí se nijak netrápí – ti tři muži, kteří táhnou velkou část románu sami (Jed, jeho otec, Houellebecq), žijí jako solitéři. Jen inspektor Jasselin ze závěrečné části má ženu (ale pár je bezdětný), a dokonce si vztahu s ní velmi váží. Autor však jednoznačně prohlašuje, že „sexualita je výhradně zdrojem konfliktů, vraždění a utrpení“.

Svérázný Houellebecqův svět
Pryč jsou doby Houellebecqa provokatéra. Forma ani struktura díla nehledají žádný experiment – a tento přístup k psaní románu, který si místy nezadá s tvorbou francouzských klasiků formátu Balzaka či Zoly, ještě umocňuje poděkování vložené na konec knihy: autor se v něm hlásí k postupům jak ze staré školy, když děkuje konkrétním osobám, jež mu pomohly dodat na věrohodnosti zejména pasážím odehrávajícím se na policejní prefektuře. A nezapomene podotknout, že vše, co se v knize odehrává, je čistá fikce. Jak překvapivý přístup spisovatele, který pro neomalené repliky svých protagonistů na účet islámu nebo použití názvu reálného relaxačního střediska čelil soudním procesům za štvavé a rasistické výroky či poškození dobrého jména... To však bylo... v dobách, kdy vycházely jeho romány Elementární částice (1998, č. 2007), Lanzarote (2000), Platforma (2001, č. 2008).

V Mapě a území Houellebecq ústy tradičního vypravěče předkládá příběh o životě a díle výtvarníka Jeda Martina: tím pádem se pohybuje v prostředí uměleckém, nahlíží na kulturní scénu dnešní Francie. Typickým způsobem komentuje zejména stinné stránky a pochybné souvislosti, ale umírněněji než dřív. Postavu Jeda sledujeme od dob studií až do posledního dne, pravda: čím dál méně podrobně. Stále menší prostor věnovaný Martinovým životním peripetiím však není ani tak důsledkem klesající pozornosti autora, jako spíš odrazem (v románu tak patřičně zdůrazněným) odeznívání jakýchkoli poutavých prvků hrdinova bytí. – Smutné souvislosti, potažmo přímo neodvratnost stárnutí, to bylo velké téma už předchozího Houellebecqova díla, Možnost ostrova, tentokrát je však zpracovává bez přespříliš drsně cynického nadhledu. A přidává se k němu ještě téma umírání...

Jed Martin je zprvu neznámý umělec, jemuž je cizí potřeba seberealizace a sebeprezentace, postrádá nejen pořádný impuls k tvůrčímu rozvoji, ale v podstatě i motivaci k životu, netouží navazovat vztahy ani založit rodinu. Žije sám, z hlediska většinové společnosti jako podivín. Jeho tvorba pomalu zraje, umělec hledá nové způsoby vyjádření: postupuje od zobrazování předmětů denní potřeby (nástrojů, věcí) přes fotografování pečlivě vybraných detailů map až po sérii obrazů vybraných osobností, která má obsáhnout všechna důležitá povolání a společenské posty modelů, tedy dlouhodobý, ambiciózní výtvarně-sociologický projekt. 

Když zjistí, jak fascinující záležitostí je mapa, a začne se zabývat zejména relací mapy a zobrazeného území, objeví zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských map z různých úhlů – vzniklé umělecké fotky při náležitém zvětšení a patřičné instalaci dostávají rozměr neobyčejného uměleckého díla. Martin se touto tvorbou zabývá několik let a teprve shodou šťastných okolností dospěje k první výstavě. Vstupuje do světa oficiálního umění, stává se slavným, vydělá velké peníze.

Jediný déletrvající vztah Martin naváže brzy nato s Olgou, Ruskou, jež je v románu symbolem nové generace přistěhovalců: nikoli už mafiánských zbohatlíků, ale lidí, kteří se vypracovali dík obecně uznávaným znalostem, schopnostem a píli. A v Olžině případě ještě s přispěním atraktivní vizáže a prvotřídní postavy. Na rozdíl od mozaiky nejrůznějších osobností, jež si Houellebecq půjčuje z reálného světa francouzské kulturní smetánky, je Olga doslova čistá bytost. Ti ostatní, kteří v této části příběhu sekundují jako dokonalé křoví, jsou přes svá hvězdná jména a věhlas lidé chybující, směšní, trpící stihomamy anebo depresemi...

Když Olga dostane významnou pracovní nabídku a rozhodne se vrátit do Ruska, Jed ji nechá odjet. Daná kapitola hodně připomíná některé peripetie Možnosti ostrova – tam ale stárnoucí muž marně usiloval o mladičkou slečnu – zejména proto, že Houellebecq dokáže dokonale popsat rozpad vztahu zaviněný čistě tím, že jeden z těch dvou ve správnou chvíli nenajde to správné slovo, neučiní ten jediný krok. Buď  to neumí, nebo nemá sílu, nebo ho přemůže nerozhodnost. Na rozdíl od předchozí knihy však s hrdinou jeho depresi dlouho neprožíváme: vezmeme ji na vědomí, vypravěč si dá práci, aby nás obeznámil s jejími důvody i okolnostmi, s projevy smutku. Melancholický tón textu však přebije věcnost popisu situace.

Už fotky michelinovských map, ale zejména pak Martinovy poslední obrazy jsou tak úspěšné, že se z malíře stává boháč. Nejenže je poměrně rychle zajištěný až do konce života, ale zjišťuje, že už vlastně nemá, co by světu svou tvorbou sděloval. Umělecky je aktivní nadále, zdá se dokonce, že stejně originální jako doposud, ale beze snahy svá díla kdekoli prezentovat.

Některá konstatování o stavu současného světa a zejména společnosti prezentuje Houellebecq, jako i v jiných svých dílech, jako zobecněná konstatování: „Tak jako muži často žárlí, někdy dokonce strašně žárlí na bývalé partnery svých milenek, stejně úzkostně si kladou otázku, a to často až do smrti, jestli ony to přece neměly lepší s tím druhým, jestli je ten druhý neuspokojoval líp. Stejně tak snadno ale přijímají, a bez jakéhokoli přemáhání, vše, co jejich žena mohla dělat v minulosti v rámci své kariéry prostitutky“ (57). Častěji však resumuje dnešní situaci v minulém čase – nadhled vypravěče je tak markantnější. Jako by mluvil z jiné doby a byl už schopný adekvátně reflektovat důležitost určitých fenomenů. Tak se vypravěč vyjadřuje k různým jevům ve společnosti, jako je proměna Francie v zemi, kde se tradiční venkovské aktivity typu vaření a výroby sýrů stávají manýrou, nabídne promyšlenou studii současných tendencí v hoteliérství. Nebo zhodnotí konstanty mezilidských vztahů: například u příslušníků střední třídy ve středním věku vyzdvihuje umírněnost v usilování o potěšení ducha i těla, jindy popisuje nejistotu žen v tomto věku, pokud zůstanou nezadané, neboť „muži byli v této době tak neuchopitelní, ačkoli ne hned zpočátku, minisukně ještě pořád zabíraly, ale k čemukoli dalšímu už se stavěli naprosto podivně“.

Dva v jednom
Nad stránkami popisujícími Martinovy tvůrčí peripetie a váhání čtenář chtě nechtě přemýšlí, nakolik všechny ty autorovy komentáře a úvahy přesahují výtvarné umění a nepřímo mluví o tvorbě spisovatele Houellebecqa samotného. Tento rozměr knihy se naplno rozvine, když se Jed Martin setkává s Michelem Houellebecqem osobně. Ten, kdo byl dosud autorem a vypravěčem, tak vstupuje do knihy i jako postava. Navíc si Martin velmi záhy uvědomuje, že právě Houellebecq je snad jediným člověkem, s kterým si lidsky i umělecky skutečně rozumí. Kdo s kým si tu vlastně padl do oka? Dvě fiktivní postavy? Vymyšlený hrdina a autor sám? Fiktivní výtvarník – alter ego autorovo, a jeho přímá, stejnojmenná karikatura? Možných výkladů je mnoho, pro čtenáře jde však zejména o zábavný přesah knížky, jež tak přináší nečekaná překvapení.

Beigbeder, Duteurtre, Littel či například literární kritik Patrick Kéchichian, Teresa Cremisi z nakladatelství Flammarion, které poslední Houellebecqovy romány vydává: do románu se postupně stěhuje celá pařížská kulturní scéna... Pasáže, v nichž vystupují Houellebecqovi kolegové pod svými pravými jmény, lze brát jako způsob, jak text ukotvit „dnes a tady“, opatřit ho dnes tolik žádanými atributy, tedy mediálně lákavým pozadím. Reálná přítomnost mu dodává na věrohodnosti, vyjímá ho z umělého světa literatury. Tyto peripetie ale v prvé řadě vnímáme jako autorovo vyřizování účtů s kritiky, kolegy, celou odbornou veřejností, zkrátka vtipné či jedovaté komentování francouzské kulturní smetánky. Tomu napomáhá doplnění figurami smyšlenými, jako je záhadná všemocná kritička Pépita Bourguignon, na niž se pořád čeká, jež ale nikdy nepřijde.

Obě roviny se prolínají ve směšné scénce, kdy románové postavy Jed a Olga potkávají spisovatele F. Beigbedera, který bledne závistí nad tím, že si tak krásná ženská (s níž se sám už dlouho zná) vybrala zrovna neatraktivního a prozatím neznámého umělce. Anebo třeba situace, kdy Jed Beigbederovi telefonuje, aby mu pomohl kontaktovat nedostižného Houellebecqa. Či dlouhé hovory Jeda s Houellebecqem, v nichž si mimo jiné vyjasňují názory na kulturní scénu („francouzská média mě opravdu nenávidí“, svěřuje se tu autor Michel Houellebecq ústy postavy Michela Houellebecqa)... Použití reálných postav je ale jistě i Houellebecqovým příspěvkem k teoretickým diskusím o literatuře: je to totiž v podstatě nadoraz dotažený postup, kdy se intertextualita, odkazování k jiným diskursům, prostě natáhla natolik, že fikce prorůstá do reality.

Tím, že román vypráví o výtvarníkovi, který se navíc zná s Houellebecqem, získává autor širší prostor pro komentování umění obecně a konkrétně i vlastního díla: může se obhajovat, ústy druhého si lichotit. Přestože se asi usmějeme nad průhledností autorské rafinovanosti, když třeba Jedův otec, architekt, usoudí, že Michel Houellebecq právem patří mezi nejlepší francouzské spisovatele, zní to poměrně věrohodně. Jindy čteme pasáž o tom, jak Jed slávy došel – jaké souvislosti to má, když je člověk slavný a bohatý –, a samozřejmě vnímáme, že jeho slova jsou v podstatě slovy spisovatele, kterého potkal stejný osud. Podobnost těch dvou je totiž víc než náhodná.

Svou tvorbu sice Houellebecq všemožně velebí, ale jinak se nešetří: v románu je tím, kdo určitě napíše text na objednávku, pokud ovšem dostane pořádně zaplaceno, několikrát je zobrazen jako depresivní alkoholik vyhýbající se jakýmkoli kontaktům, jako spisovatel až paranoicky si střežící své rozepsané texty, jako přiopilý hostitel, který chvílemi mluví prapodivným jazykem, snad že se zrovna vynořil z ubuovské klaunérie... Jako by se všechno to bláto a hnus, co spisovatel dřív házel kolem sebe, najednou nalepilo na paty jemu samotnému.

Učebnice literatury
Tvůrčí cesta protagonisty Jeda Martina jako by zrcadlila i různé etapy vývoje francouzské moderní literatury, a podobně i sám text románu jako by v určitých pasážích promítal postupy, které bychom zrovna u Houellebecqa prozatím sotva hledali. Spisovatel totiž programově odmítal francouzskou zálibu v literárních experimentech a postavil se zády jak k rétorismu klasicistní tvorby, tak ke zcela protichůdné cestě tzv. nového románu popírajícího tradiční fundament románového díla jako třeba linearitu vyprávění, psychologii postav i samotný status vševědoucího vypravěče. Teoretiky literatury jistě potěší pasáž, kdy se Jed Martin rozpomíná na svůj sen, v němž se ocitl v jakémsi bílém prostoru vyplněném úryvky z textů tištěných černým písmem: „Vtom Jed pochopil, že se nachází v knize, a přemýšlel, zda ten svazek vypráví příběh jeho života. Nakláněl se nad bloky textů, na něž cestou narážel, a zpočátku se mu zdálo, že ano...“ (153). Jiná úsměvná souvislost v textu se objevuje poté, co Houellebecqa kdosi bestiálně zavraždí a vyšetřováním je pověřen inspektor Jasselin. Dozvídáme se spoustu podrobností i z jeho soukromého života, mj. například to, že vlastní psa jménem Michou, jehož psí otec se jmenoval přímo Michel. Tedy reinkarnace románové postavy, dvojníka reálného spisovatele a autora románu?

Houellebecq je známý tím, že programově volí prostý, plochý způsob psaní (na což jasně odkazuje už název jeho románu Platforma). V Mapě a území jsou nicméně nápadná místa vyznačující se zaujetím detailem, tedy oblíbený motiv zmíněného nového románu: technické popisy přístrojů a aut, parametry fotografických i jiných dokumentů, vybavení bytu, podrobnosti jídelního lístku – jejich parelelou může být Martinova série snímků „Tři sta fotografií z železářství“, jejímž záměrem je vzdát hold lidské práci.

A ještě jedna aluze na etapy vývoje francouzské literární tvorby: na sklonku života Jed najde nový způsob uměleckého vyjádření. Natáčí několikahodinové sekvence jediného záběru určitého motivu v přírodě, například trs trávy, shluk kopřiv nebo kaluž. Následně ho sice sestříhá, ale s důrazem na nepatrné pohyby rostlinného těla. Jak nápadná podobnost s podstatou slavných tropismů Nathalie Sarrautové, spisovatelky, která se snažila zapsat slovy jemná hnutí mysli podobná nezachytitelnému chvění listoví.

Ve třetí části románu zčistajasna dochází ke změně žánru, neboť bez upozornění vstoupíme v podstatě do detektivky. Promění se i paralela tvůrčích přístupů výtvarníka a spisovatele: když Jasselin přemýšlí o povinných okolnostech a postupech policejního vyšetřování, vypravěč hbitě vztáhne totéž k řemeslu spisovatelskému.

Zajímavé je, že když tu dojde k neobyčejně brutální vraždě, tak odporné, že i lidé od fochu při pohledu na ten výjev kolabují, zůstane čtenář ušetřen jakýchkoli patetických konstrukcí či dovětků ohledně toho, komu a proč se něco takového mělo stát. Chceme-li nicméně odhadnout opodstatnění, význam této části knihy, nabízí se chápat ji jako další příspěvek k úvahám Michela Houellebecqa o tom, co je a je-li nutné stárnutí a stáří. To téma ho trápí již dlouho, a ať hledal řešení v klonování či ve vytváření replik lidí, zabýval se spíš tím, jak život prodloužit, nastavit, opakovat. Mapa a území je dalším krokem v tomto jeho soukromém výzkumu. Zatímco Jedův otec vzdává bolestivé umírání na rakovinu konečníku a rozhodne se podstoupit ve Švýcarsku eutanazii, Jed k stáru rezignuje na jakýkoli kontakt se světem, podivínsky se uzavře v nedobytném sídle a tvoří monumentální díla, kterým chybí příjemce: je, a vlastně není. Avšak ten, kdo je nejdůležitější postavou románu – ať už to vezmeme z kteréhokoli úhlu –, je stárnutí a rozhodování o něm ušetřen, neboť nadobro mizí zásahem psychopata. Která z těch tří cest je ta správná? Zemře-li Houellebecq, přežije aspoň jeho dílo? A bude věčné?

Mouchy...
Jako největší nevěrohodnost kritiky Houellebecqovi vyčítají ten nezadržitelný vzestup Jeda Martina. V dnešním světě výtvarného umění jde o nevídanou situaci: hned na jeho první výstavě si podávají dveře nejbohatší světové celebrity, a co víc, skoupí ta díla za neuvěřitelnou cenu. Románová nadsázka je posuzovateli knihy brána jako natolik přehnaná, že shazuje dílo i v případě, že má být myšlena spíš jako karikatura poměrů ve světě kultury. Nicméně když se v polovině knihy začteme do úvahy o tom, že v umění, a zejména výtvarném, je cena stejně efemérní pojem jako kvalita díla, nabízí se určitý výklad právě tohoto tak okatě přehnaného nastavení základní linky románu v tom, že je lze číst jako nápodobu třeba zrovna Houellebecqovy cesty ke slávě a bohatství. Nakonec to, že portrét Billa Gatese se Stevem Jobsem prodá za půl druhého milionu eur, nemusíme vnímat jako neschopnost autora orientovat se v cenových relacích umění, spíš jako paradox, že lidé jsou skutečně ochotni za určité, občas zcela nepochopitelné věci dát celé jmění...

Zvláštně působí drobnost, kdy v závěru románu zestárnuvší Jed Martin poskytne poslední, předlouhý rozhovor časopisu Art Press – mimochodem pravděpodobně i zde je volba média další jemnou aluzí na francouzskou literaturu. Zmíněný časopis totiž vede Catherine Milletová, autorka silně konfrontačního románu Sexuální život Catherine M. V románu není upřesněno, kdy přesně se celý příběh odehrává, situujeme ho v čase podle kontextu zmiňovaných událostí, a zejména osobností: Martinův otec, architekt, se vymezuje proti Le Corbusierovi, Jed s Olgou potkávají „skutečného“ spisovatele F. Beigbedera a jeho „reálnost“ utvrzují citace románů, které opravdu vydal, přičemž v závěru je uveden jeho věk... Příhodu s časopisem Art Press lze tedy zasadit do horizontu přibližně dvaceti, třiceti let. Houellebecq tu však pracuje s tištěným časopisem! Takový nedostatek představivosti u vizionáře Houellebecqa zarazí – zejména například v souvislosti s popisem v té době již proběhnuvší zásadní proměny francouzského venkova. Ten autor vidí jako místo, kde už nežijí žádní „vesničané“, tedy bývalí obyvatelé. Nahradili je Brazilci, Číňané a Rusové, pro něž se Francie stává zemí, kam se jezdí za prostitucí a za uměle restituovanou rustikalitou. A přitom už na začátku románu, když popisuje v podstatě dnešní Francii, mluví o zhroucení tištěných médií, jež vytlačil silný nástup internetu.

Dosti překvapivě vyznívají dvě krátké scénky, kdy se s Jedem ocitáme v kostele: jednou tam zajde jaksi náhodou, ale hned v následující kapitole tam zamíří s jasným cílem – pomodlit se za nemocného otce. To, jak neústrojně jsou do textu zapracovány, komentovala i francouzská kritika, která podobně i ve zmínce o tom, že se onen „románový Houellebecq“ nechal pokřtít, vidí autorův pokus zviditelnit svůj vztah k církvi.

Médii ostatně proběhla i zmínka o tom, že Houellebecq místo románu nabídl čtenářům plagiát – kdosi si dal práci a ověřil, že snad tři pasáže autor zkopíroval z Wikipedie. K tomu lze namítnout jediné: vedle banálního „kdo to dnes nedělá“ (a proč by to každý nedělal: opisovat z tištěné encyklopedie také není prohřešek), ještě zásadní připomínku: román je ve své podstatě pokusem nastavit zrcadlo světu. Postmoderní literatura stojí na přiznaných i nepřiznaných citacích, aluzích, na intertextu... Wikipedie je symbolem dneška stejně jako peníze.

Na první český překlad Houellebecqova románu jsme čekali nezvykle dlouho: Rozšíření bitevního pole (1994, č. 2004) u nás vyšlo s desetiletým zpožděním. Přesto se zdá, že prvotina autora, kterého dnes překládají do čtyřiceti jazyků, je u nás stále jeho nejznámější a nejoblíbenější knížkou. Bude zajímavé sledovat, zda podobně jako Houellebecq vyrostli i jeho čtenáři a jakého přijetí se dostane knize, již našim čtenářům snad brzy nabídne nakladatelství Euromedia-Odeon.