Co je literatura? Kdy je literatura? ptá se literární teorie, literární historie a literární kritika po celé dvacáté století... a s nimi i spisovatelé. Antoine Compagnon v roce 1998 vydal knihu Le démon de la théorie, jež shrnuje hlavní názory na literaturu, komentuje jejich vývoj, staví je do souvislostí – a především je popírá či rozvíjí řetězením dalších otázek.

Přístupně napsaná a do češtiny dobře přeložená publikace je cennou pomůckou pro všechny, kdo potřebují nahlédnout literaturu jako proces nebo jako problém, a zejména pro ty, kdo mají pocit, že se ztrácejí ve spleti mnoha teoretických koncepcí vystavěných na rozmanité a často nesourodé terminologii. Compagnon se sice poctivě ohlíží až k antice a Aristotelově Poetice, rychle od ní však skáče k počátkům moderních literárních teorií německých, anglo-amerických, ale zejména francouzských. Velká jména 19. a počátku 20. století jako Sainte-Beuve, Mallarmé, Valéry, Proust, tedy osobnosti důležité pro další vývoj rozboru a posuzování literárních děl, jsou spíše jen povinně zmíněna, pozornost bude upřena k tomu, jak se o literatuře přemýšlí od padesátých let století dvacátého. Opakovaně tu padne i jméno Gustave Lanson, jehož zprvu objevný přístup k vykládání literatury se postupem času natolik přežil, že právě jeho odmítání snad přímo inspirovalo prudký rozvoj francouzských teorií, od Rolanda Barthese až po Gérarda Genetta.

Compagnon nezabíhá do zbytečných podrobností, a přesto jeho studie není bezbřehým seznamem jmen, děl a pojmů. Názorně strukturované, výstižně pojmenované kapitoly nabídnou rychlou představu o hlavní linii knihy. Členění proudu sdělovaných informací a jejich komentářů do oddílů Literatura, Autor, Svět, Čtenář, Styl, Dějiny, Hodnota – dává laikovi přehledné vodítko, kudy bude text směřovat, a poučenému čtenáři jasnou představu o traktovaných tématech.

Poté, co odbude nutný úvod do soudobého myšlení o významu a chápání pojmu literatura a zmíní spoustu otázek o vztahu světa a literatury, tedy o ne/možnosti literárního díla odrážet a sdělovat realitu, o souvislostech mimetické funkce každého díla, věnuje se Compagnon samozřejmě též otázce rozdílu smyslu a významu literárního díla, vztahu formy a obsahu, jakož i složitým okolnostem stanovení měřítka a hranic literárnosti, a tedy literatury. Samostatnou kapitolu věnuje složité cestě náhledu na styl, od rigidních analýz inspirovaných antickou rétorikou až po barthesovskou problematiku psaní. Dále se pokusí v sepětí s literaturou připomenout a překlenout různé vědecké domény od snahy uchopit podíl autorovy intence, záměru při psaní díla, a jeho role při čtenářově interpretaci. Přes spojitost literatury s teorií znaku, přes fenomenologickou hermeneutiku se dostane i k teoriím recepce literárního díla. Vyloží rozdíl mezi literární historií a dějinami literatury, mezi historií a kritikou.

Antoine Compagnon celé dílo sympaticky zakončí soupisem výtek, jež by k jeho výkladu a pojetí knihy mohly padnout. Spolu s mnoha otázkami, jež formuloval už v předchozích kapitolách, tak tento přístup ukazuje, že ani dnes, po tolika významných a přínosných koncepcích analýzy literárního textu z dílny četných význačných autorů a myslitelů zdaleka nejsme s teoretizováním o literatuře u konce – ale rozhodně se nám může hodit příručka, která umně spojuje velice široké spektrum dosavadního uvažování o literatuře, nabízí směry dalšího bádání a neaspiruje na možnost cokoli v tomto oboru jednoznačně uzavřít.