Georges Perec (1936–1982) se bezpochyby řadí k nejvýznamnějším francouzským spisovatelům 20. století. Jeho dílo nečítá mnoho položek – avšak co text, to jiný experiment, odvážná sázka, jak pokořit zkostnatělé představy o literatuře.

Už v roce 1965 získal Prix Renaudot za román Les Choses (Věci). O dva roky později spolu s dalšími literáty zakládají skupinu Oulipo (nejvíce se z uskupení Dílna potenciální literatury vedle Pereca proslavili ještě Raymond Queneau či Italo Calvino). V duchu oulipovských představ o tom, jak se také může dělat literatura, si Perec nadále bude hledat pro psaní hodně prekérní překážky. Principem tvůrčích experimentů je stanovit si co nejnemožnější omezení: tak například jeden z nejslavnějších románů tohoto proudu, La Disparition (1969, Zmizení) je lipogram – třísetstránkový román, sepsaný bez použití písmena „e“, což je ve francouzštině věc takřka nepředstavitelná. Komickou dohrou této hříčky bylo, že dobová kritika spisovatelův záměr vůbec neodhalila... Zmizení tak potřebné hlásky jistě znamenalo nebývalou výzvu jako tvůrčí záměr, avšak celý postup se dá chápat i jako metafora židovské zkušenosti z 2. sv. války. Dílo se kupodivu dočkalo i překladu do angličtiny (v roce 1994 vyšlo pod názvem A Void, přel. Gilbert Adair). 

V roce 1972 Perec na tuto knihu navázal další hříčkou, kratší prózou Les revenentes (1972, česky nevyšlo) – kde naopak „e“ vystupuje jako jediná přípustná samohláska (o zapeklitosti tohoto omezení svědčí už sám titul „revenentes“, jenž je úlitbou, a totiž variací existujícího výrazu „revenantes“). I tato knížka má anglickou verzi: přeložil ji Ian Monk a vyšla v r. 1996 pod názvem The Exeter Text : Jewels, Secrets, Sex ve sbírce Three. 

Ocenění (prix Médicis) se Perec později dočkal ještě za velkoplepý román La Vie mode d'emploi (1978, česky Život návod k použití, v překladu K. Vinšové vydala Mladá fronta, 1998). Dílo naznačuje a hned využívá možnosti nových literárních útvarů a narativních postupů. Aby se v něm čtenář orientoval, dostává rovnou i plánek domu, kde se „děj“ knihy odehrává: je to román „puzzle“, román-záhada, text, v němž při běžném čtení těžko dokážeme odhalit všechna poschovávaná spisovatelova škodolibá „mrknutí“: aluze, hříčky, záměny, textové a grafické fígly, které tu převzaly roli povinných stylistických figur a ozdob krásné literatury, jak je uznávala tradice. Množství předem stanovených omezení bylo v tomto textu takové, že si je autor sepsal do slavného úkolníčku „cahier des charges“. Úspěšné přijetí této knihy Perecovi dovolilo opustit zaměstnání vědeckého dokumentátora v CNRS a věnovat se pouze tvorbě.

Georges Perec se sice proslavil jako „geniální hračičkář“, jak uvádějí i české doslovy k jeho knihám, nicméně jeho díla mají hluboký podtext: pocházel z polské židovské rodiny a přišel o oba rodiče – vzpomíná na ně v částečně autobiografickém dílku W aneb Vzpomínka z dětství (přel. Václav Jamek, Odeon, 1979), na které navázal ještě dnes neméně slavnou sbírkou textů, hitem všech současných dílen tvůrčího psaní, Je me souviens (1978, Vzpomínám si).

Perec psal i texty pro divadlo; v roce 1974 s Bernard Queysannem natočil filmovou adaptaci svého románu Un homme qui dort (1967, Muž, který spí), později také dokument o amerických přistěhovalcích židovského a italského původu.

V roce 1982 Georges Perec podlehl rakovině.

Česky celé Perecovo dílo dostupné není. Kromě výše zmíněných děl (Život návod k použití a W aneb Vzpomínka z dětství) vyšla ještě knížka Kabinet sběratele : historie jednoho obrazu (přel. Kateřina Vinšová, Paseka, 2001). Časopisecky byly publikovány prózy Věci, Co je to tam na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? a Pokus o vyčerpávající popis jednoho místa v Paříži.

Bibliografie
Les Choses : Une histoire des années soixante (Paris : Julliard, 1965) Prix Renaudot.
Quel petit vélo à guidon chromé au fond de la cour ? (Paris : Denoël, 1966).
Un homme qui dort (Paris : Denoël, 1967).
La Disparition (Paris : Denoël, 1969).
Petit traité invitant à la découverte de l’art subtil du go, spoluautoři: Pierre Lusson, Jacques Roubaud (Paris : Christian Bourgois, 1969).
Les Revenentes (Paris : Julliard, 1972).
Die Maschine (Stuttgart : Reclam, 1972).
La Boutique obscure : 124 rêves (Paris : Denoël, 1973).
Espèces d’espaces (Paris : Galilée 1974).
Ulcérations (Bibliothèque oulipienne, 1974).
W ou le souvenir d’enfance (Paris : Denoël, 1975).
Tentative d’épuisement d’un lieu parisien (Paris : Christian Bourgois, 1975).
Alphabets (Paris : Galilée, 1976).
Je me souviens (Paris : Hachette, 1978).
La Vie mode d’emploi (Paris : Hachette, 1978) Prix Médicis.
Les Mots croisés (Mazarine : 1979).
Un cabinet d’amateur (Balland : 1979).
La Clôture et autres poèmes (Paris : Hachette, 1980).
Récits d’Ellis Island : Histoires d’errance et d’espoir (INA/Éditions du Sorbier, 1980).
Théâtre I (Paris : Hachette, 1981).
Epithalames (Bibliothèque oulipienne, 1982).
Penser Classer (Paris : Hachette, 1985).
Les Mots croisés II (P.O.L.-Mazarine, 1986).
53 Jours (Paris : P.O.L., 1989).
L’Infra-ordinaire (Paris : Seuil, 1989).
Vœux (Paris : Seuil, 1989).
Cantatrix sopranica L. et autres écrits scientifiques (Paris : Seuil, 1991).
L.G. : Une aventure des années soixante (Paris : Seuil, 1992).
Le Voyage d’hiver (Paris : Seuil, 1993).
Beaux présents belles absentes (Paris : Seuil, 1994).
Jeux intéressants (Zulma, 1999).
Nouveaux jeux intéressants (Zulma, 1999).
Entretiens et conférences I, II (Joseph K., 2003).
L’art et la manière d’aborder son chef de service pour lui demander une augmentation (Paris : Hachette Littératures, 2008).