Pascale Robert-Diardová (nar. 1961) má k právní problematice blízko nejen jako spisovatelka. Od poloviny 80. let pracovala pro francouzský deník Le Monde nejprve jako politická komentátorka, od roku 2002 referuje o soudních procesech – sleduje různé případy z mnoha oblastí od občanského práva po velké politické a finanční aféry. Těm nejzajímavějším kauzám věnovala i knižní publikace. V roce 2006 přišla s titulem Dans le ventre de la justice (V útrobách soudnictví, případně – s odvoláním na Zolův román Le Ventre de Paris, Břicho Paříže – explicitněji: V břiše soudnictví), který popisuje detaily soudních jednání. Hlavním námětem jsou podle anotace „sex, krev a peníze“ a kniha ukazuje zákulisí justice a mimochodem i to, že soudci mají před sebou „bohaté i chudé, slavné i bezejmenné, které spojuje to, že se jistého dne potkali na lavici obžalovaných“. 

V roce 2009 Robert-Diardová vybrala sto svých novinových článků a sestavila publikaci, která se tak stala zrcadlem francouzské současnosti. Kniha vyšla o dva roky později znovu v aktualizované podobě: Le Monde, Les grands procès: 1944–2012 (Le Monde. Velké procesy 1944–2012). Je také autorkou scénáře komiksu Le procès Carlton (2005), na němž s ní jako kreslíř spolupracoval François Boucq. Námětem je tentokrát soudní proces s vysoce postavenými politiky (mezi nimiž byl například Dominique Strauss-Kahn), kteří se účastnili večírků s prostitutkami v hotelech Carlton a Tours v severofrancouzském Lille, ale i v Paříži a New Yorku. Oba autoři byli jednání přítomni – Boucq jako soudní kreslíř, Robert-Diardová jako novinářka – a zaskočila je jeho „surreálná atmosféra podobná americké telenovele“. 

O rok později vydala Robert-Diardová román La Déposition (Soudní výpověď), nominovaný na Prix Femina, v němž autorka popisuje případ, kdy advokát Maurice Agnelet byl obviněn z vraždy své bohaté milenky. Pro nedostatek důkazů byl však zproštěn viny. Po třiceti letech ale svědkyně, která advokátovi poskytla alibi, svou výpověď odvolala a případ musel být znovu otevřen, Agnelet ovšem opět trestu unikl. Poté však podal zásadní svědectví jeho syn – a Maurice Agnelet byl odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody. Autorka se v románu zaměřila na tuto poslední epizodu příběhu a zkoumá, co syna vedlo k tomu, že třicet let pravdu tajil, a proč se náhle rozhodl jednat jinak. 

Šedesát let stará kauza, jež začala milostným vztahem profesorky z lycea Gabrielle Russierové a jejího patnáctiletého studenta a skončila obviněním třicetileté ženy z pohlavního zneužívání a ohrožování výchovy… a její sebevraždou, se už v minulosti stala námětem filmových adaptací i slavných písní – a nově také románu Robert-Diardové z roku 2021. V jinak velmi liberální náladě šedesátých let byl tehdy případ veřejností napjatě sledován, vyjadřoval se k ní i prezident Georges Pompidou. Autorka knize dala název Comprenne qui voudra (Kdo chce, pochopí) s odvoláním na báseň Paula Éluarda, z níž prezident na jedné tiskové konferenci citoval.

Román La petite menteuse z roku 2022, česky v překladu Tomáše Havla Malá lhářka, je tedy dílem autorky, která se v problematice zločinu, práva a trestu výborně orientuje. A nejen to: dokáže zúročit své bohaté zkušenosti založené na tom, že není účastnicí řízení a kauzy sleduje jen jako nezaujatá, nezávislá pozorovatelka. Její román působí věrohodně zejména proto, že v něm nikomu nestraní. Po vydání se ve Francii po zásluze ocitl v nominacích na prestižní Prix Goncourt (cenu ale nakonec získala Brigitte Giraud) a Prix Interallié.

Malá lhářka

Teprve tímto románem Pascale Robert-Diardová rázně vykročila do skutečného světa literatury. Ačkoli některé kritiky nadále upozorňovaly, že jde o „tu novinářku z Le Mondu“, nominace na nejprestižnější literární cenu jí zajistila patřičnou pozornost. Její kniha nenabízí pouze převyprávěnou aféru ze soudních lavic. Výběr námětu, ale zejména jeho zpracování dokládá, že Robert-Diardová umí víc než podat zprávu, tj. informovat čtenáře. Za předaným příběhem vyvstává řada nepříjemných otázek, spousta z nich se v knize nevyřeší, jen zpřítomní.

Název by mohl mylně podsouvat, že půjde o malé a velké lži, tak to ale není. Lhářce Lise bylo v době, kdy příběh začíná, patnáct, proto je „malá“. Zato její lež je obludná: nejenže pošle nevinného člověka na dlouho do vězení, navíc ho nechutně pošpiní. Nicméně už název a vzápětí i úvodní strany příběhu jdou proti čtenářskému očekávání: vyústění známe, lhářka se přiznala. O čem tedy ještě psát?

Pascale Robert-Diardová se rozhodla podívat za onu kauzu, přesněji před ni. Postupně se tak dozvídáme, proč Lisa o svém znásilnění lhala a co ji vede k tomu, že najednou mění výpověď. Lisa zároveň nestojí v popředí vyprávění sama – o čtenářovu pozornost se dělí s advokátkou, kterou přišla poprosit, aby ji hájila. Celý případ tak vidíme komplexněji, objektivněji. Kauza je podaná natolik promyšleně, že vlastně nestraníme ani obžalobě, ani obhajobě: potřebujeme se nejprve ve všech podkladech zorientovat. A to není snadné, protože autorka vytahuje různé karty, svítí do různých koutů už trochu zapomenutého příběhu, zkrátka ukazuje, jak složité je (nejen) v těchto případech najít jednoznačnou pravdu.

Pravda je jen jedna?

Ta záležitost přece působila tak jednoznačně, obžaloba se opřela o řadu výpovědí, dívka byla viditelně deprimovaná a viník už od pohledu hrubián a asociál, který patří za mříže. Vpravdě učebnicovou ukázku situace, kdy zdání klame, využívá Pascale Robert-Diardová k demonstraci toho, jak chatrné jsou soudy, a to ve všech významech daného slova: naše osobní názory i soudnictví jako takové. Nejenže oběti a viníci mohou lhát, ať už vědomě, či nevědomě, také vyšetřovatelé se mohou mýlit, zvolit špatný směr a pak těžko hledat motivaci k jeho změně, i porota se nechá snadno ovlivnit, například tak nenápadnými detaily jako způsob oblečení a obecně sebeprezentace při slyšení. Každý ze zúčastněných má slabší a silnější chvilky, a to nejen přímo v průběhu soudního jednání, ale také při přípravě na něj. I neprůstřelnou obhajobu může položit nečekaný detail. Oč zkušenější je advokát nebo soudce, o to víc mu hrozí vyhoření. 

Jde o nepříjemnou tematiku: dopady spásných lží, unavení soudci, justiční omyly, věrohodné oběti, předem odsouzení viníci. Jak v tom všem obstát s čistým štítem? Pascale Robert-Diardová našla odvahu podívat se pěkně do očí fenoménu #MeToo, rozhodně však nechce toto hnutí nijak diskreditovat. Říká jen, že si máme dát pozor, než hodíme kamenem. A nechává na nás, jak moc si příběh a jeho dozvuky pustíme k tělu, jestli o něm budeme chtít přemýšlet dál.