Záměrem nově otevřené série rozhovorů, které chceme publikovat přibližně jednou za měsíc, je dopřát čtenářům trochu důvěrnější vhled do spisovatelské duše: chceme se nechat pozvat do tvůrčí dílny různých autorů, ale také bychom rádi věděli, co se jim tak honí hlavou. Rozhodli jsme se k rozhovorům posadit proti sobě vždy dva spisovatele a slibujeme si od toho, že možná budou mezi sebou sdílnější, a hlavně se dokážou vyvarovat novinářských nešvarů.

Často totiž spisovatele slýchávám, jak jsou nešťastní z těch nepatřičných žurnalistických dotazů. A sama mám zase tristní zkušenost, že i sebezajímavější spisovatel, když před něj postavíte mikrofon, hned či později nenápadně sklouzne do prefabrikovaných vět, odvypráví vám celé pasáže naučených odpovědí. Většinou je rychle rozpoznám, protože při přípravě rozhovoru jsem neopomněla projít, co nabízí internet – takže ty matrice už mám dávno nastudované, a vzhledem k tomu, že si je může najít každý, jsem se zrovna k nim rozhodně sama dostat vůbec nechtěla.

Někdy jsou v tom ale ti spisovatelé i nevinně: oni se jich prostě všichni ptají pořád na to samé, protože v novinách je na rozhovor málo prostoru, musí se jít honem k jádru věci. Ale poněvadž většina čtenářů nezná pořádně ani autora, ani jeho dílo, musí se hovořit pokud možno obecně, páčit z té slavné osobnosti nějaké obecně platné, objevné, důrazné, hlubokomyslné, a přitom pokud možno vtipné sentence. A tohle všechno snad při rozhovoru spisovatele se spisovatelem může odpadnout.

Když vznikl první rozhovor a pořídili jsme přesný přepis nahrávky, dlouho jsme zvažovali, zda redigovat, nebo ne, zda upravovat a cenzurovat – ale nakonec jsme došli k tomu, že chceme, aby rozhovory byly autentické.

Spisovatel nemusí být literárně teroretický vzdělaný (možná je lepší, když ani není!). Účelem rozhovoru je představit spisovatele jako lidi, a ne figuríny vytvořené novináři a tlačené běžně v rozhovorech k vyjadřování jen v povolených mantinelech, které nenabourají tu předem utvořenou představu novináře...

S nápadem na rozhovory spisovatel/spisovatel přišel redaktor české sekce Petr Vaněk. Záhy se rozrostl v projekt celé série rozhovorů, kde se dotazovaný stává následujícím tazatelem a má právo oslovit spisovatele podle svého výběru. Koncepce rozhovorů spočívá v naprosté volnosti: s kým, o čem, jak dlouho a kde chce dotyčný mluvit... Nenařizujeme, ale navrhujeme, aby to pokud možno nebyl kamarád, ale někdo, s kým se tazatel třeba ani nezná, ale s kým by si rád popovídal: a právě rozhovor pro iliteraturu může být impulsem, proč ho oslovit. Což se v prvním rozhovoru podařilo.

Nad přípravou toho prvního jsem se sešla s Petrou Hůlovou a chtěla po ní, aby korigovala naše představy o „jiných“ rozhovorech (plánujeme například ještě rozhovory doplnit i zvukem obrazem). Následně vznikl okruh otázek za iliteraturu, kterými se ti, kdo rozhovory vedou, mohou okrajově řídit.

První rozhovor přepisovala Marie Voslářová a Madla de Bruin. S Madlou a Petrou jsem se pak domlouvala o finální verzi, jak se bude rozhovor publikovat. Tuto podobu musel schválit i Martin Ryšavý (jestli rád, nebo nerad, vlastně nevím, ale schválil).

Publikování konečné verze rozhovoru je malým dárkem (nic netušícímu) Petru Vaňkovi (před nímž jsme to celé posléze utajili, protože měl tolik jiných úkolů...), který ze své funkce na iliteratura.cz právě odchází (na vlastní žádost, přinucen existenčními okolnostmi) – za to, že to celé vymyslel a že českou sekci několik let obětavě vedl.

(K napsání úvodníku k rozhovorům mě přimělo pár komentářů na Facebooku.)