Umění a konkrétně literaturu nejčastěji vnímáme jako něco, co nám přináší poučení a potěšení. Je také útočištěm, kde hledáme oddech. Rádi s příběhy cestujeme nebo se vžíváme do jejich postav a ztotožňujeme se s jejich osudy. Literatura ale někdy funguje i jako zbraň: přináší svědectví a odhaluje nepravosti. Spisovatel tak má velkou moc nejen na poli uměleckém, tedy jako tvůrčí osobnost, ale i z pohledu politického, společenského, historického.

Literatura pomáhá i spisovatelům samotným, mohou ji používat jako prostředek terapie. V podcastu nazvaném Literatura ubližuje jsme se věnovali knize, v níž autorka Vanessa Springora podrobně popsala, jak ji poznamenal vztah, který navázala se slavným spisovatelem Gabrielem Matzneffem. Jí bylo čtrnáct, jemu padesát a literatura mu sloužila jako alibi. Nejen když detaily z jejich společného příběhu popisoval ve svých románech nebo publikovaných denících a jakoukoli kritiku odbyl tím, že nikdo nemá právo omezovat jeho tvůrčí svobodu. Ale i v případech, kdy mu hrozil trestní postih za styky s nezletilou: tehdy mu jako štít posloužila jeho role slavného spisovatele.

Springora však v knize Le Consentement (česky vyšla pod názvem Svolení v překladu Tomáše Havla v nakladatelství Host) z roku 2020 nabízí víc než jen ohlédnutí za příběhem ze svého dospívání a jeho následky. Podrobně popisuje tehdejší společenskou atmosféru, aby ukázala, že na vině nebyl jen Matzneff, ale obecné nastavení mantinelů toho, co je přípustné a „normální“. Překvapením i pro autorku ostatně bylo, že její kniha záhy vyvolala jednání o zpřísnění zákona. Nově je tak stanoveno, že pohlavní styk s osobou mladší patnácti let je automaticky trestný čin, oběť už nemusí dokazovat, že akt nebyl konsenzuální, jako se to ve francouzském soudnictví dělo dříve běžně.

Christine Angot se zase v románu Le Voyage dans l’Est (Cesta na Východ) z roku 2021, za který získala ocenění Prix Médicis, vrací k incestnímu vztahu se svým otcem. Také ona však tuto jednu linku v textu prolíná s podrobným popisem souvislostí, snaží se odhalit a pochopit příčiny toho, proč nebyla schopná postavit se rázněji na odpor, ukazuje, že ji v prekérní situaci nikdo nepomohl, ať by to měla být její matka, macecha, nebo později, v dospělosti, její partner.

V roce 2021 francouzskou kritiku i čtenáře zaujala také Camille Kouchner a její román La Familia grande (Velká rodina) o vztahu otčíma s autorčiným nezletilým bratrem. I tato kniha detailně pitvá pozadí popsané záležitosti, o níž sice dlouho rodina nevěděla, ale když se vše prozradilo, prakticky nikdo nechtěl proti viníkovi zakročit. Příběh je o to závažnější, že se odehrál v rodině dobře situované, jejíž členové patří ke známým osobnostem politického, vědeckého i kulturního světa.  

Hnutí #MeToo tak jistě sehrálo dobrou roli rozbušky a dalo vznik knižním projektům, u nichž autoři a autorky často přiznávají, že se rodily složitě a dlouho. Přesto však problematika těchto nerovných vztahů v literatuře zas úplně nová není. Například Christophe Tison už v roce 2004 ve své prvotině Il m’aimait (Miloval mě) napsal o nerovném vztahu, který s ním udržoval rodinný přítel. Dříve také vznikly knihy odsuzující jednání lidí jako Dominique Strauss-Kahn, objevila se svědectví o sexuálním obtěžování žen ve filmovém provozu, kde někteří muži využívali své slávy a svých pravomocí, pomalu se začalo mluvit o dětech, které sexuálně zneužívali kněží.

Bylo to normální?

V té souvislosti stojí za pozornost i slova loňské laureátky Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux. V knize Mémoire de fille (Holčičí paměť, Dívčina paměť) z roku 2016 se vrací ke své první sexuální zkušenosti. Na letním dětském táboře, kde pracovala jako instruktorka, prožila noc s hlavním vedoucím. Autorka detailně popisuje složitou scénu, jež vyústila ve vynucený sex, přiznává ale, že nekladla odpor, naopak záležitost vnímala jako výhru (vybral si právě ji!). Ani ji nenapadlo – nebo si nepřiznávala, že šlo o zneužití, do mladíka se dokonce nešťastně zamilovala, živila marné naděje, že ve vztahu budou pokračovat, dlouho se vyrovnávala s neopětovanou láskou. Ernaux tak jasně připomíná, že v době dávno před #MeToo nejen společnost, ale i samy dotčené dívky a ženy braly tyto situace jinak, než to vidíme dnes. Podobně jako Springora se i Annie Ernaux snaží podchytit celou síť souvislostí, v jejím konkrétním případě zahrnujících slabší i silnější stigmata různého druhu: dobově podmíněné postavení ženy, vnímání rolí žena a muž nebo pracovně nadřízený a jeho podřízená, mindrák dívky ze skromných poměrů, z malého města a s jedinou zkušeností z internátu katolické dívčí školy, tj. dosud bez jakéhokoli návyku komunikace s chlapci a muži, dívky vnímající svou sociální a kulturní nedostatečnost, a to zejména ve skupině s ostatními mladými dospělými pocházejícími převážně z Paříže a ze společensky lépe situovaných rodin.

Nejde pouze o Francii

Abychom nezůstávali jen ve Francii, připomeňme si loni vydaný český překlad knihy Matildy Voss Gustavsson Klub. Sexuální skandál ve Švédské akademii (přel. Martin Škapa, Absynt, 2022). Přináší svědectví několika žen o sexuálním násilí spojeném s manipulativním nátlakem ze strany Jeana-Clauda Arnaulta, významné postavy švédského kulturního života. Také jeho závažné prohřešky dlouhodobě tolerovalo široké okolí vzdělaných, úspěšných a obdobně vlivných lidí. 

V českých médiích se v loňském roce objevila řada reakcí na knihu Táto izba sa nedá zjesť slovenské autorky Nicol Hochholczerové (nakl. KK Bagala, 2021). Ta ve svém literárním debutu popsala zneužívání dívky ze strany staršího učitele na základní škole.

Z novějších českých knih připomeňme Poupátka Hany Lehečkové (Vyšehrad, 2021). V recenzi na tuto knihu Kamila Drahoňovská napsala: „Maloměsta jsou často hrdá na poklidný život a mají tendenci nad lecčím přivírat oči, a to i nad tím, když je ubližováno těm nejmenším. Lehečková líčí dění v jednom dětském „dramaťáku“ naivníma očima jedenáctileté dívky, přesto dospělému čtenáři běhá mráz po zádech. Tím spíš, že se autorka netají vlastními zkušenostmi s podobným predátorem.“

Nejnovějším počinem je v této souvislosti aktivita Tomáše Papršteina, který svůj příběh zveřejnil v podcastu Ve stínu: Nejlepší kamarád (autory série jsou Jiří Kubík a Braňo Pažitka ze Seznam Zpráv) a poté se rozhodl pomocí crowdfundingové sbírky sehnat peníze a vydat knihu a také zakládá projekt Klubovna naděje, jehož záměrem je pomáhat obětem obdobých činů.

Tomuto tématu je věnovaná také epizoda iLiPodcastu Literatura ubližuje.