Francouzský spisovatel Sorj Chalandon, původně novinář a válečný dopisovatel, v románu Návrat do Killybegs vypráví příběh o zradě. Podává ho hlasem svého irského přítele, jednoho z vůdců IRA, o němž se po dvaceti letech vzájemného setkávání a důvěrných rozhovorů dozvěděl, že byl zrádcem: po celé čtvrtstoletí působil jako agent britské výzvědné služby MI5. Románový Tyrone Meehan má předobraz ve skutečné postavě jménem Denis Donaldson.

Sorj Chalandon (1952) je novinář, pracoval pro deník Libération jako válečný dopisovatel z různých míst: z Libanonu, Afghánistánu, Sýrie, Somálska, Íránu či Iráku, později přešel do redakce Le Canard enchaîné. Za reportáže ze Severního Irska a o soudním procesu s Klausem Barbiem získal v roce 1998 novinářskou cenu Prix Albert Londres. V nakladatelství Grasset vydal několik románů, například Le Petit Bonzi (2005), Une promesse (2006, odměněný Prix Médicis), Mon traître (2008) nebo La Légende de nos pères (2009). V češtině máme k dispozici zatím pouze Návrat do Killybegs (Le Retour au Killybegs). Sorj Chalandon za tento román získal cenu Francouzské akademie (Grand prix du roman de l'Académie française). Zaslouženě.

Chalandon s příběhem irského zrádce žije již delší dobu: v roce 2008 vydal autobiografický román Mon traître (Můj zrádce), v němž historii o svém dvacet let trvajícím přátelství s mužem z Irské republikánské armády vyprávěl ze svého pohledu, tedy z pohledu francouzského novináře, jenž se po letech důvěrného, ze své strany upřímného setkávání s tím, koho znal a komu věřil, dozvěděl, že ten druhý celou dobu hrál tajnou, podrazáckou hru. Ještě před dokončením tohoto románu se nicméně Chalandon dozvěděl, že Donaldsona zabili – IRA se k vraždě nikdy nepřihlásila. Protože překvapení a rozčarování z celé záležitosti neopadalo a vraždou se ještě znásobila potřeba celou věc znova promyslet, prožít, zkusit obhájit, Chalandon se ji rozhodl nakonec popsat v druhé knize inspirované stejným námětem: vypravěčem se ale tentokrát stává ten druhý, zrádce.

Román otvírá fiktivní prohlášení odhaleného špiona, který se v jednu chvíli stal nepotřebným. Jenže místo aby mohl v relativním klidu dožít jen se svými výčitkami, musí náhle čelit nenávisti všech svých spolubojovníků a nepochopení blízkých. Z těch pár řádků lze vycítit beznaděj a rezignaci, jejichž pozadí postupně poodhalí text románu. „Teď, když všechno prasklo, budou mluvit za mě. IRA, Britové, příbuzní, přátelé i novináři, s nimiž jsem se nikdy ani nepotkal. Někteří se opováží vám vysvětlovat, proč a jak se ze mě stal zrádce. Možná se o mně budou psát knihy, a to mě přivádí k zuřivosti. Neposlouchejte to, co o mně budou povídat. Nevěřte mým nepřátelům, a mým přátelům už vůbec ne. Odvraťte se od těch, kteří budou tvrdit, že mě znali. Do duše mi nikdo nikdy neviděl, nikdo. A jestli jsem se dnes rozhodl promluvit, pak jen proto, že jsem jediný, kdo může říct pravdu. A proto, že doufám, že po mně nastane ticho.“

V příběhu, jak ho vypráví Chalandon, je Tyronu Meehanovi 81 let. Stáhl se do ústraní do domku po otci a čeká, kdy si s ním přijdou vyřídit účty: čeká na smrt, jež může přijít od IRA, od Britů, od kohokoli jiného – anebo také nemusí. Meehan tak každou minutu váží všechny okolnosti, nachází důvody pro i proti tomu, že ho přijdou sprovodit ze světa, vidí všude kolem sebe stíny blížícího se vraha, a ačkoli je s nevyhnutelností násilné smrti smířen, nedokáže ovládnout strach, napětí, nespavost. Chvilkovou úlevu hledá v utápění přítomnosti v alkoholu, jenže i pít musí sám. Je strašně sám.

Všichni se k němu obrátili zády, jen jeho žena ho občas přijede navštívit a přiveze základní zásoby. Nikdo od něj nechce slyšet vysvětlení – a ostatně Tyrone Meehan sám žádné podat nechce. Mluví jen sám se sebou, svěřuje se svému zápisníku: vzpomíná, znovu skládá kousky celé historie, snaží se vidět vše z nadhledu. Nelituje se, nehájí se, spíš jen znovu prochází celým svým životem. Aniž by to jasně a jednoznačně řekl, shledává, že v podstatě nemohl jinak. Jen kdyby nebylo té nešťastné události, kdy s nabitou puškou v ruce uklouzl a zastřelil kamaráda a spolubojovníka:

Dav, překvapený Dannyho výstřely, couvl. Obrněný vůz taky. Zakvílela zpátečka a rázem jsme se opět ocitli ve tmě.
V tu chvíli vyšel odnaproti první výstřel. A vzápětí druhý.
„Ostrý náboje! Poldové střílej ostrejma!“
Popadl jsem samopal. Dřepl jsem si za barikádu. Náboje se mi třásly mezi prsty, klouzaly po oceli zásobníku. Naplnil jsem ho tak, až se napjala pružina. Dvacet nábojů. Spočítal jsem, kolik jich zbylo v pytli, devět. Podruhé už zásobník až po záklopku nenaplním.
Stříleli pořád. Danny si ztěžka sedl vedle mě.

„Něco je špatně! Něco tu nehraje!“
Otáčel bubínkem revolveru a nahrazoval ty dva vystřelené náboje. „Z čeho střílej? Tohle nejsou jejich bouchačky! Poslouchej! Řek bych, že to jsou brokovnice!“
Ulice se téměř vylidnila. Stovky obyvatel zamířily pěšky do čtvrtí Ballymurphy a Andytown, aby se tam ukryly. Ostatní se zabarikádovali doma. Přiběhl k nám óglach z IRA, v předklonu.
„To jsou loajalisti! Poldové honěj lidi a ty svině jim proklouzávaj za zadkem. Střílej na nás a podpalujou domy!“
Před námi, o dvě ulice dál, rána z pistole. Danny zalehl mezi ruční vozík a jednu matraci. Vystřelil dvakrát. Pak se obrátil. Posuňkem mě upozornil na roh ulice za námi. Ostatním ukázal prstem, jaké postavení mají zaujmout. „Výstražná střelba! Ne do lidí!“ vykřikl Danny.

Ocitli jsme se pod palbou kamení a ocelových šroubů. Ti naproti je stříleli z praků. Házeli zápalné láhve na průčelí našich domů. Vstal jsem. Zapřel jsem si Tomíka o bok. I já jsem vystřelil. Ocelový zpětný ráz, a nic. Lehl jsem si na záda. Zapomněl jsem odjistit. Přecvakl jsem na „pal“. Potil jsem se. Ještě pořád jsem se třásl. Změnil jsem se v balvan strachu a nenávisti. Stáli proti nám. Viděl jsem jejich houf s pochodněmi. Pokřikovali. Lovci čarodějnic, ďáblové z katechismu. Jako by uprostřed ulice tančil stín s namířenou puškou. Rozbíjeli okna, dveře. Policie proti nim nezasahovala. Vystřelil jsem, abych zabil. Čtyři strohé rány, skoro dávka. Mířil jsem do skupiny živých stínů. Síla zbraně mě zasko- čila. Sklouzla mi na stehno. Pevně jsem ji uchopil. Na protější straně ulice zahájili naši muži palbu karabinami. Danny stál na barikádě, mířil nad hlavami kamsi do noci. Znenadání dopadly všude kolem nás kapsle se slzným plynem. Couval jsem v bílém dýmu s palčivýma očima, s převráceným žaludkem, s rozdrceným hrdlem. Už žádný vzduch. Nikde nic. Dno jezera. Měl jsem dokořán otevřená ústa, kdosi mě bušil pěstmi do hrudníku. Umíral jsem. Tohle je umírání. Měl jsem si schovat trochu vzduchu v koutku tváře, v koutku nosu, v kapse. A pak úder. Prudká rána do spánku. Další do ramene. Kulky, kameny? Nevěděl jsem. Sklopil jsem samopal. Zase jsem ho zvedl. Chtěl jsem si ho zapřít o bok. Kašlal jsem. Měl jsem v očích krev. Zmáčkl jsem spoušť. Asi. Už nevím. Slyšel jsem svoje výstřely. Viděl jsem, jak z hlavně vyšlehl oheň. Danny padl. Byl jsem za ním. Dvacet metrů. Vystřelil jsem třikrát a Danny upadl na břicho. Vstal. Obrátil se, díval se na mě s otevřenou pusou. Udělal nechápavý posuněk. Byl ohromený. Upustil revolver. Položil si ruce na prsa. Sklouzl podél matrace na břicho, narazil čelem do země. Bělostné světlo obrněného vozu zalilo ulici. Já jsem stál. Danny ležel. Padl jsem na kolena.
„Dostali Dannyho!“

Hlas jednoho z našich. Už nevím, kdo to byl.

„A Tyrone je zraněný!“

Zvedly mě čísi paže. Nic mi není. Jsem naživu. Nic mi není. Šeptal jsem sám pro sebe. Čísi ruka mi vzala samopal. Za barikádou couval obrněný vůz. Túroval motor. Kulky přestaly svištět. Kameny přestaly létat. Zůstal jen vyražený dech. Pach požáru. Šedivý popel snášející se z nebe. Výkřiky žen a mužů.
„Vrahouni! Vrahouni!“
Děti opět začaly házet. Jejich kameny marně ozobávaly ocelový plášť obrněnce.
„Tyrone? Slyšíš mě, Tyrone?“
Nic mi není. Vůbec nic. Zabil jsem Dannyho Finnleye.
(s. 108–110)

Život Tyrona Meehana nikdy nebyl veselý, o štěstí v něm vůbec nešlo zavadit. Přesto Meehan působí jako člověk velmi rozumný, uvážlivý, v rámci možností spravedlivý, tvrdý bojovník, soucitný partner a přítel. Ten, který prošel tvrdým bojem, výslechy a mučením, vězněním. A také zoufalým odporem při několikaleté internaci v době, kdy se irští vězni vzbouřili proti rozhodnutí vlády neuznat je za válečné vězně a na protest odmítli vězeňský oděv – zůstali v celách nazí. Za to nesměli cely opustit, a proto začali své výkaly mazat po zdech. Den za dnem celé roky živořili v naprosté izolaci, ve smradu a hnoji. Mnozí z nich drželi řetězovou hladovku, britská vláda je však s nezájmem nechávala jednoho po druhém umírat.

V domku v Killybegs, kam se Tyrone Meehan, vyobcován, na sklonku života uchýlil, kdysi prožil dětství. Ani to nebylo radostné, naopak. Přesto si z něho odnesl oddanou lásku k vlasti, potřebu hájit základní lidská práva svého národa. Ten pro něho není abstraktním pojmem: tvoří ho obličeje a charaktery všech sousedů, lidí z jeho čtvrti, které všechny zná i s jejich tragickými osudy. V těchto místech snad není člověka, který by sám neobětoval kus života tím, že ho strávil v kriminále, anebo neměl někoho z nejbližších příbuzných zavřeného, zmrzačeného, navždy postiženého vězněním a mučením anebo zabitého – ať už za některé z útočných akcí IRA, nešťastnou náhodou, výbuchem bomby, nebo bezhlavou střelbou nepřátel. Drobné střípky malých příhod z dětství se tak postupně poskládaly v pevný postoj a životní cíl. Stejně jako všichni z jeho okolí se bude Tyrone Meehan bít za svůj národ, za čest, svobodu, respekt. Ani jako bojovník IRA, ani jako špion a zrádce nebude myslet na sebe a své pohodlí, celý život podřídí boji za cíle zcela nadřazené nejen svému osobnímu prospěchu, ale i spáse svého života.

Chalandonovu knihu je možné – a nutné – číst nejen jako napínavý příběh, ale také jako lekci z historie a podobně jako lekci z morálky. Je to dokonalá pomůcka, jak se dozvědět, co se ještě nedávno dělo v Evropě, v civilizovaném světě, u nás za humny, a to za nezájmu a možná bohužel i neinformovanosti všech, kdo by se přece mohli nějak angažovat. Chalandon v jednom rozhovoru rozhořčeně popsal izolovanost irského boje za uznání nároků na svobodu, jak si ji Irové představovali, tedy boje za základní respekt. Spisovatel říká, že kdyby se v ruských nebo jihoafrických věznicích dělo to, co léta podstupovali Irové, celý svět by ze zasazoval o záchranu utlačovaných. Ale do toho, co odmítala vidět a řešit Margaret Thatcherová, protože nehodlala ustoupit (a po ní John Major i Tony Blair), ani v sousedních státech nechtěli strkat nos. Čtenáři prostě nezbývá než ohromeně smeknout, uznat, že irská bitva, která byla u nás vždy podávaná jako násilné, separatistické a anarchistické hnutí, byla v podstatě sice vedená s až extrémní zásadovostí, ale také s obdivuhodným odhodláním. Z pohledu jeho účastníků i vůdců působí ten boj zcela oprávněně. Chalandon se příliš nevěnuje rozboru a obhajobě příčin a argumentů irského postoje, zaměřuje se zejména na přiblížení konkrétních lidských příběhů. Není patetický, ale ty drobné peripetie desítky vybraných osudů jsou nesmírně působivé.

Tyrone Meehan zradil, pomáhal nenáviděným, utlačitelským britským orgánům moci. Sorj Chalandon vypráví celý Meehanův život, aby vypátral moment, kdy se jeden z nejuznávanějších a nejsilnějších vůdců irského odboje ohnul a svolil k tajné spolupráci. Snaží se znovu vystavět příběh, v němž jeho aktér od určitého okamžiku musel neustále hledat důvody a důkazy k ospravedlnění svého kroku. Chce Meehana ukázat tak, aby i jako zrádce zůstal čestným člověkem, aspoň někde uvnitř. Vkládá mu proto do hlavy neodbytnou pochybnost o smyslu obětí, o marnosti zbytečně zničených životů malých nevinných dětí, umíněných a srdnatých kluků a holek, jejich zoufalých a usoužených rodičů. Opírá se o příhody, kdy někteří rodiče proti vůli vězněných hladovkářů své polomrtvé děti nechali ošetřit a donutili je přijmout umělou výživu. Únava a žízeň po míru, to jsou v Chalandonově obhajobě dvě hlavní myšlenky, které Tyrona Meehana nejspíš přivedly k tomu, že zradil. Snad při tom ublížil menšímu počtu lidí, než když odhodlaně a přes mrtvoly šel za svou, tedy irskou věcí.