JŠ: Jak jste se k překladu Tygrů dostal, našel jste si ten román sám a snažil se ho doporučit k vydání, nebo to byla běžná "zakázka"?
LV: Román mi k překladu nabídlo nakladatelství Host, konkrétně pan Tomáš Reichel, chtěl bych mu tímto poděkovat, že překlad díla svěřil právě mně.

- Zdá se, že na překlad muselo to dílo být skutečně oříškem - dokázal jste už dopředu odhadnout, co vás všechno čeká?
- Text jsem nejprve obdržel v digitální podobě, a rozsah PDF dokumentu (784 stran) mě vyděsil a nadchl zároveň. Cítil jsem, že jde o něco výjimečného, a během těch několika hodin, kdy jsem soubor procházel a zvažoval, zda na překlad kývnu, jsem popravdě nebyl schopen vůbec domyslet, jaké nesnáze mne při překladu budou čekat. Text mě mátl, úvodní části jednotlivých kapitol (pasáže z Kircherova apokryfu) na mě zprvu působily nerománově, jako nějaké historické pojednání, nemluvě o Eléazardově zápisníku ze závěru každé z kapitol... Až později, když jsem začal číst od začátku, mě, abych tak řekl, text přijal, nechal mě vstoupit: jako v potemnělé džungli, zrak si musel teprve zvykat na tmu kolem. Od první kapitoly přitom bylo patrné, že při překladu do češtiny bude třeba vyřešit potíž s archaizujícím stylem Schottova rukopisu, jenž tvoří zhruba třetinu z celé knihy, v které se navíc dál střídají popisné pasáže s živými dialogy, hovorový jazyk lidí z ulice s vytříbenou mluvou vzdělaných lidí, některé postavy (např. guvernér) mění dost výrazně rejstřík podle situace. Román je navíc prošpikován všelijakými jazykovými hříčkami, citáty, verši, situaci navíc nijak neulehčuje nesmírné kvantum různorodých informací, které v sobě román nese. O tom všem jsem v okamžiku, kdy jsem zakázku přijímal, neměl ani potuchy. Naštěstí.

- Je to značně obsáhlá kniha, jak dlouho jste na překladu pracoval?
- Zhruba půl roku: poprvé jsem se do románu začetl začátkem prosince 2008, překládat jsem začal krátce po Vánocích, překlad jsem odesílal začátkem července 2009. Další část práce ale obnášely korektury (leden-únor 2010) a tady bych chtěl ještě jednou poděkovat paní redaktorce Martě Rottové za její mravenčí práci. Jen díky ní z textu vymizela spousta vad na kráse a jsem jí velmi vděčný, že mě na všechny přehmaty a podezřele znějící místa upozornila.

- Ta kniha je specifická tím, že každá kapitola začíná pasáží převzatou z údajného životopisu Athanasia Kirchera, který je v originále stylizován zdaleka ne běžnou francouzštinou – jak jste k překladu přistupoval? Vyžadovalo to nějakou zvláštní přípravu?
- Ano, to byl velký oříšek a musel jsem sebrat veškerou odvahu, abych vůbec začal psát takto stylizovanou češtinou. Popravdě řečeno jsem první kapitolu psal současnou češtinou, ale po několika odstavcích jsem cítil, že se takto ztrácí kouzlo domnělého rukopisu, i s ohledem na spoustu komických situací, které Schott popisuje: jejich komičnost je přímo vázaná na způsob, jakým jsou podávány (například Kircherovy žertovné pře s Berninim). Velmi mi v tomto směru pomohla próza devatenáctého století (např. Zeyer, Arbesovy arabesky), v průběhu překládání jsem si pročítal také Komenského Labyrint a na něm si brousil češtinu. A málem bych zapomněl: mnohému vděčím také češtině francouzsko-českého překladového slovníku, který roku 1896 vydali Herzer s Iblem, je to takový malý jazykový poklad…

- Překladatel je asi jediný, kdo do románu opravdu pronikne - pravděpodobně odhalí daleko víc vrstev, skrytých významů, narážek než běžný čtenář. Máte pocit, že jsou v tom textu věci, jichž si při "obyčejném" čtení nemusíme vůbec všimnout?
- Nezasvěcenému čtenáři nejspíš uniknou jazykové hříčky, které autor v textu přímo neprozradil (jde např. o von Speeovu báseň, která v sobě skrývá necudný text, dále se v originále objevuje příběh, v němž první slabiky každého pátého slova složí opět další oplzlost: tato druhá hříčka, na rozdíl od zmiňované básně, se mi přeložit nepodařila, ale to bych snad ani neměl prozrazovat…).
Jinak mám za to, že vypravěč románu je vcelku explicitní, jako překladatel se necítím nijak více zasvěcen do děje než běžný čtenář.

- Je možné, že vám dokonce i při překladu něco uniklo, že byste třeba neprohlédl určitou aluzi, neidentifikoval neprozrazenou citaci? Jsou nějaká další úskalí, která při všem úsilí mohla (anebo musela, pro nedostatečnost češtiny či českého kulturního povědomí) zůstat nepřevedena?
- Je pravda, že některé pasáže jsou nepřeložitelné: například šifrovaná zpráva z 24. kapitoly, která je původně psána francouzsky, tak aby nedávala žádný smysl. Kircher ji překládá do angličtiny a teprve anglická slova vyslovovaná s francouzským přízvukem složí zašifrovanou zprávu: neřešitelné pro cílový jazyk.

- Líbila se vám kniha (na začátku, ale i na konci, po té, co jste s ní strávil kus života)?
- S knihou jsem se nějakou chvíli sžíval… Jako překladatel jsem pocítil kolem strany 400, tedy zhruba vpůli, jistou únavu z francouzštiny: věřím, že se na mě pan Blas de Roblès nebude zlobit, když bych upozornil na nezvyklou četnost absolutních vazeb v dlouhých souvětích, která obvykle začínala přídavným jménem slovesným (např. Penché…, Affublé…, Bâti…,atd.) a teprve na třetím, čtvrtém, někdy i pátém řádku se objevil podmět a přísudek (paradoxně se objevovaly v částech, kde se odvíjí příběhy ze současné Brazílie). Takových vět bylo na stránce třeba i několik, přiznám se, že jsem si místy zoufal… Musím říct, že ne vše se mi na románu líbilo: některé dialogy jako by šustily papírem, působily uměle, popis některých situací (na Petersenově lodi, scéna s Američany v hotelu) mě nepřesvědčil. Nadšený jsem spíše z částí románu, především z Kircherova životopisu (pro jeho humornou povahu) a Eléazardova zápisníku.

- Myslíte si, že se u nás dočkala dostatečné odezvy?
- Ano, mám za to, že kniha je skvěle propagována, své čtenáře si díky tomu už našla a další jistě ještě najde.

- Děkuji za rozhovor.

Ukázky z románu: http://issuu.com/hostbrno/,
http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz

Jean-Marie Blas de Roblès: Tam, kde jsou tygři domovem. Přel. Ladislav Václavík, Host, Praha, 2010, 672 s.