Sešli jsme se koncem června a Jakub Říha dostal za úkol vystavit nám vysvědčení: přesněji poskytnout nám zpětnou vazbu k tomu, jak naše recenze pokrývají aktuální knižní produkci a jak se naši autoři vypořádávají s kritickým psaním. Proč jsme oslovili právě jeho? Jakub Říha pracuje v ÚČL AV ČR, kde se jako badatel zaměřuje na českou poezii 19. a 20 století, věnuje se versologii a také historické poetice a textologii. Podílel se mj. na publikaci Úvod do teorie verše (2013), přičemž problematika rýmu a strofiky byla i námětem jeho disertační práce. V rámci projektu iLiLaboratoř literární kritiky nám ho jeho kolegové doporučili, protože se o něm ví, že časopis iLiteratura.cz sleduje pravidelně a navíc dostatečně kritickým okem.

iLiteratura: Česká literární periodika se různě profilují: ač by se mohlo zdát, že všichni budou psát stejně, když se věnují „pouze literatuře“, je jasné, že je hodně způsobů, jak to dělat. Je tato různorodost na místě? Má nějaký význam?
Jakub Říha: Různorodost je jedna věc, hezká. Asi by jí mohlo být víc, zvláště rozšíříme-li diskusi na prostor novějších platforem (YouTube, podcast). Druhá věc je, aby k ní přistoupila náležitá erudice, invence a vehemence.

iLiteratura: Dokázal byste popsat hlavní rysy zmíněné odlišnosti, případně třeba vybraná periodika několika slovy charakterizovat?
Jakub Říha: Myslím, že pro základní rozvržení by stačily tři čtyři parametry. Předně šíře tematického záběru, od periodik úžeji zaměřených, jako Analogon, Plav, Raketa, po tematicky otevřená; pak názorová homogennost / heterogennost redakce, od periodik zřetelně vymezených, jako RR, po ta pluralitní, jako iliteratura; nakonec periodicita.

iLiteratura: Sledujete jiná (literární) periodika než pouze ta vědecká?
Jakub Říha: Ano, patří to k mé práci, mít přehled o aktuálním dění.

iLiteratura: ÚČL je vědecké pracoviště. Dokáží si literární vědci najít čas na čtení?
Jakub Říha: Můžu mluvit jen za sebe. Snažím se co nejvíc číst knihy, které bezprostředně nesouvisejí s mým povoláním, hlavně zahraniční beletrii a (populárně) naučnou literaturu z nefilologických oborů.

iLiteratura: Některé profesní organizace pečují o zviditelnění dané profese, chtějí, aby byla práce jejích vykonavatelů nejenom finančně, ale i společensky patřičně doceněna. Mám na mysli například překladatele – zejména mladší generace poslední dobou dělá v tomto směru hodně (viz projekty Překladatelů severu). Nechybí něco podobného literární vědě? Totiž víc se zasazovat o důraz na cosi jako profesní hrdost?
Jakub Říha: Literární věda je dnes v první řadě záležitostí institucionální – jen její malá část vzniká mimo odborné ústavy a příslušné katedry. Působení literárního vědce je tudíž bytostně spjato s těmito institucemi a jednou z jejich funkcí je i ta, na kterou se ptáte – zasazovat se o standardy oboru a utvářet povědomí o disciplíně vně akademické bubliny.

iLiteratura: V různých oblastech se také široce uplatňuje „americký“ způsob popularizace vědeckých poznatků: ekonomie má Tomáše Sedláčka, přírodní vědy Václava Cílka, architektura Adama Gebriana – a mnohé další. V naší interní debatě jste se zmínil o tom, že literární vědě podobný přístup poměrně chybí. Nebo nějaké vlaštovky jsou?
Jakub Říha: Ano, přijde mi, jako by většina literárněvědné produkce cílila do vlastních řad. Je přitom pochopitelné, že vznikají vysoce specializované studie, jejichž adresátem jsou výhradně příslušníci akademické obce. Vedle nich by ale myslím měly vznikat publikace s potenciálem oslovit neodbornou veřejnost nebo určené přímo pro ni. Jako příklad bych uvedl brilantní Dějiny českého volného verše Miroslava Červenky, pojednávající vysoce specializované téma natolik vstřícně, že je přístupné komukoli. Takových knih je zatím málo. Ovšem je třeba dodat, že značné úsilí je věnováno jiným formám popularizace: přednáškám pro školy a neodbornou veřejnost, tvorbě výukových materiálů, digitalizaci textů apod.