Spisovatel Jean-Philippe Toussaint (nar. 1957 v Bruselu) se prosadil hned prvním publikovaným textem: útlá knížka s názvem Koupelna vyšla v prestižním nakladatelství Minuit roku 1985. Toussaintovi nebylo ani třicet let. Román z roku 2002, Milovat se francouzská a belgická kritika označila za dosud nejlepší autorovo dílo, přelomový titul, který obdivuhodně završuje jeho dosavadní literární dráhu.

Den, kdy jsem začal psát
Toussaint dnes své literární začátky s nadhledem sobě vlastním popisuje jako jistou shodu okolností (v textu Den, kdy jsem začal psát) – byl tehdy prý jen obyčejný mladík, spíš lajdák, zajímal se snad jen o fotbal a o kino, čtení ho nelákalo, vedle nějakého toho Balzaka a Zoly měl přečtených už pouze pár knih počítaných do povinné literatury ke studiím (historie a společenských věd), trochu maloval a fascinoval ho film. V necelých třiceti letech však napíše první text, vydá ho v nakladatelství Jéroma Lindona proslulého tím, že dokáže vycítit přelomové texty (knihy u něho vydávali Beckett, Sarrautová, Pinget, Robbe-Grillet a mnozí další, na něž dnes francouzská literatura hledí jako na velikány naší doby)… a přes noc bude slavný. Máme tedy důvod zachovat si ode všech Toussaintových ironických a zjednodušených tvrzení jistý odstup.

Drobné obtíže sarkastickému pozorovateli poněkud přerůstají přes hlavu. Odstup od světa má Toussaint sám totiž značný. Jako spisovatele ho nezajímá ani příběh, ani psychologie, ani politika, ani historie, ani názory druhých. Jako spisovatel je velmi sebestředný. Alespoň v tom, jak nám ukazuje své postavy – a pokud jde o postavy, jediná prokreslená, detailně podaná postava v jeho knihách je právě autorovo alter ego. Protagonista či vypravěč. Přičemž ale jeho „Monsieur“, či jinde „já“, není žádné eso. Ačkoli s okolím (událostmi, věcmi, lidmi) spíš jen tak koketuje, vlastně má docela problémy. Nesnadno komunikuje, neumí se podřídit, dělá mu potíž přestat s některými návyky, nedokáže si ani sednout za volant a řídit (auto? život?)… nejvíc ho ale trápí, jak plyne čas, proklouzává mezi prsty, jako voda. Proto je také v románu Televize posedlý plaváním, chodí pravidelně do bazénu a rukama rozhrnuje vodu, jako by se prodíral časem. Proto se v knize Koupelna zavírá do koupelny – a v románu Milovat se tam také opakovaně zajde, dívá se na sebe do zrcadla a žasne, a trpí. Jak totiž Monsieur a později vypravěč i spolu s autorem stárne, tok bytí se stává stále tíživější, stále rychleji a nezadržitelně prchá. A spisovateli nezbývá než naškrábat pár slov na papír, nechat po sobě aspoň něco – závěr souboru textů Autoportrét (v cizině) to říká jednoznačně: „A byl-li jsem na to ten den citlivý, pak nejen proto, že mé smysly, zmožené pošmourností dne a alkoholem, co jsem měl v krvi, mě přirozeně přiváděly k nostalgii, ale i proto, že jsem se náhle cítil smutný a nemohoucí před tak náhlým svědectvím o uplývání času. Nebylo to vůbec způsobeno vědomým uvažováním, ale konkrétní a bolestnou zkušeností, fyzickou a prchavou, že jsem se sám cítil součástí času a jeho běhu. Až dosud byl tento pocit, že jsem unášen časem, zmírňován skutečností, že píšu. Psát znamenalo v jistém smyslu způsob, jak vzdorovat proudu, jenž mě unáší, způsob, jak se zapsat do času, udělat značky v nehmotnosti jeho běhu, zářezy, škrábance.“

Dílo
Umělecká dráha Jean-Philippe Toussainta tedy začala románem Koupelna (La Salle de bain, 1985). Kniha se stala literární událostí, hned první rok se prodalo přes padesát tisíc výtisků. Kritika se shodla, že mladý autor dokázal najít zcela nový tón. Rok nato vychází román Pan (Monsieur, 1986), tentokrát napsaný v er-formě, a jak už to u druhého románu bývá, čtenáře až tolik nenadchl. Asi po právu, dnes bývá v Toussaintově bibliografii zmiňován jako nejslabší. Naopak Fotoaparát (L´appareil-photo, 1989) je přijat velmi příznivě. O Toussaintovi se začíná mluvit jako o vůdčí postavě rodící se nové literární školy, po „novém románu“ další odnoži, jejíž kolébkou se stalo nakladatelství Minuit. Toussaint, Echenoz, Deville, Redonnetová a další však škatulkování do jednoho proudu odmítají ještě vehementněji než před nimi Robe-Grillet, Sarrautová, Pinget, Simon, Butor a ostatní. Zavrhují všechna označení, která jim kritika vnucuje, například „neteční“, autoři „nového nového románu“. Dnes ovšem Toussaintovi třeba zařazení mezi minimalistické spisovatele nevadí, v doposud posledním románu, Milovat se, dokonce záměrně užívá formulace zmiňující tento výraz v jiných souvislostech: „Byla minimalističtější než já, neboť se sluchátkem u ucha neřekla ani „haló“, ani „ano“, neřekla nic, svou přítomnost prokázala jen lehce pozměněným dýcháním“.

Od počátku let devadesátých Toussaint svou pozici hlavního muže nové literární vlny postupně ztrácí. Pokouší se zas o něco nového, vydává poněkud tajemný román Zdrženlivost (La Réticence, 1991), připomínající značně texty Robbe-Grilletovy, kritika ho ale více méně zavrhne. Spisovatel se na nějaký čas věnuje svému původnímu snu: točí filmy. Zprvu píše scénáře a na natáčení dohlíží, posléze si i režíruje. V roce 1989 vzniká podle stejnojmenného románu film Pan (Monsieur), v roce 1992 je zfilmován román Fotoaparát, tento komorní film citující celé pasáže z knihy dostane název podle známého tance La Sévillane. Roku 1996 Toussaint točí film Berlin 10h46´ a o tři roky později do kin přichází humorný film dle původního Toussaintova scénáře s názvem Kluziště (La Patinoire).

Toussaint však mezitím, zejména během dlouhodobého stipendijního pobytu v Berlíně, stačí napsat další román. Televize (La Télévision, 1997) je kniha nečekaně objemná. Toussaintovi se podařilo najít téma, jež mu sedne: vypravěč, charakterově zapadající do linie předchozích hlavních hrdinů a narátorů, se snaží zbavit nepěkného nešvaru, totiž obejít se v životě bez televize. Na jedné straně tu dochází k sériím komických situací, občas jak vystřižených ze zlaté éry němého filmu, na straně druhé je to text velmi přemýšlivý, Toussaint plně rozvíjí například své neodbytné téma nezadržitelného uplývání času. Ve spisovatelově bibliografii následuje další kniha, tentokrát však žánrově jiná. Autoportrét (v cizině) (L´autoportrait (a l´étranger), 2000) zahrnuje krátké texty na téma vzpomínek z různých cest, některých soukromých, třeba pobyt s rodinou na Korsice, jiných služebních, kdy jako známá osobnost přijíždí do Alžírska, Číny nebo třeba do Japonska na literární kongres, besedu či čtení. V žádném případě však nejde o cestopisné črty. Jak je Toussaintovi vlastní, věnuje se v textech vždy jen určité příhodě, podrobnosti, záhadě. I tato kniha se přes záznamy legračních zážitků postupně přehoupne v melancholický pokus o zastavení běhu doby. Poslední text, popisující vypravěčovo chmurné střízlivění po příliš bujarém večeru, v mnohém předjímá další, zatím poslední Toussaintův román Milovat se (Faire l´amour, 2002). Ten totiž opanuje kyselá – a vyhrocená nejenom proto, že poznamenaná vlastnictvím onoho flakonu kyseliny sírové – atmosféra mizerného životního milníku: rozčarování z přespříliš protahovaného vztahu postupně klíčí v jasné rozhodnutí s touto obnošenou vestou skoncovat. Avšak odhodit ji nebude tak snadné. Zvlášť když k tomu má dojít v dalekém Japonsku, kde navíc pozadí životnímu kotrmelci tvoří několik ataků zemětřesení. V druhé části knihy pak nemoc a časový posun a vůbec rozdílnost japonské reality vypravěče staví do podivného stavu prázdnoty, nejasného vnímání okolí, jistého druhu vlastní mlhavé ulity, v níž je mu dobře, v níž nemusí bojovat ani se svou úzkostí, ani s nespokojenou ženou, s nikým a ničím. O to příjemnější, avšak pro čtenáře nijak neslibující očekávaný finiš je jeho zážitek z telefonní budky v závěru románu. Román Milovat se už není tak ironický jako byly předchozí texty. O to působí upřímněji, ale také smutněji. Vypravěč tentokrát mluví zcela otevřeně o svých úzkostných stavech, Toussaint poprvé rozestírá i scény erotické.

Úspěch v Japonsku
V devadesátých letech Toussainta z francouzského literárního výsluní zlehka vytlačily jiné hvězdy, pokud nebereme v úvahu slavného Michela Houellebecqa libujícího si v literárně ztvárňovaných depresích a sarkasmu či autory podbízivější čtenářskému vkusu, jako třeba levně populární Philippe Delerm nebo řemeslně dokonalá, avšak myšlenkově ne až tak jiskrná díla produkující Amélie Nothombová, nemluvě například o zajímavé jen proto že mladé Anně Gavaldě, pak se střetneme zejména s jeho kolegy z nakladatelství Minuit, z nichž někteří postupně publikují i jinde. Jednou to bude autor příbuzného literárního zaměření ovšem trochu jiných tvůrčích obsesí Jean Echenoz, jindy zajímavý, ale poněkud flašinetový Christian Oster, vážný, až záhadný Antoine Volodine, vtipný, ale složitě konstruující Eric Chevillard, s formou i obsahem textů experimentující François Bon, nelítostná, avšak skvostným rukopisem vládnoucí Marie Ndiaye, Christian Gally připodobňující text hudební partituře…

Zkrátka ačkoli Toussainta všichni vidí a uznávají jako dobrého, významného autora, literární ocenění, jichž je ve Francii každoročně rozdáváno jak máku, ho jaksi míjejí. Naposledy roku 2002, s vydáním románu Milovat se, označeným kritikou za spisovatelovo vrcholné dílo, mezník v jeho tvůrčím vývoji a podobně, už vypadal Toussaint na horkého favorita, kdyby se ovšem neobjevil takový Pascal Quignard s rovněž převratným dílem, možná však o krok převratnějším, rozhodně ale oslnivším širší publikum, které není omezeno vysazením na minuitovsky hravé texty. Ve zmíněné době však vzniká jiný fenomen. Jean-Philippe Toussaint, jehož knihy jsou překládány do dvaceti různých jazyků, se prosazuje jako nejvydávanější, nejčtenější frankofonní autor v Japonsku. Jeho romány v japonské verzi dosahují nákladu přes sto tisíc. A jsou oblíbené zejména u mladých, nejvíce u žen.

Milovat?
V čem tedy tkví hodnota Toussaintových knih? Proč je máme číst, proč si je zamilovat? Toussaintovy texty jsou přemýšlivé, inteligentní, intelektuálské. Na to dnešní doba slyší. Nikdy nepoučují, nezobecňují, nejsou zakotveny v konkrétním čase. Obsahují různé nenápadné reference a citace z kultury obecně, směřující k malířství, filmu i literatuře. Ač to explicitně neříkají, mají v sobě rozpor francouzské literatury posledních let: souboj obsahu a formy. Ten řeší minimalizováním první položky zaměřením na zdánlivě podružné, vedlejší, nepodstatné detaily. Příběh tak není až tak důležitý, ačkoli se stále posunuje dál, různými postupy je však zlehčován, zesměšňován, až znevažován. V Toussaintových textech se některé náměty, ovšem i věty, opakují. Dlouhý hovor z telefonní budky jak ze samého kraje světa, nebezpečná a nevypočitatelná televize, azyl nabízející koupelna… Opakují se, točí dokola, až se z nich motá hlava. A přichází úzkost. Vypadalo to zprvu tak jednoduše a neškodně. Ale co to má vlastně všechno znamenat?

A pokud jde o položku druhou, formu, styl, tam je Toussaint králem svého území. Kombinuje formulace vysoce literární odkazující na klasickou literaturu 17. století a díla Pascalova či Montaigneova – s jazykovými klišé či běžnou, až vulgární mluvou. Ovšem velmi, velmi decentně. Zaobírá se některými výrazy či způsoby vyjádření, pedantsky se k nim vrací v průběhu celého textu. Je to rukopis vtipný, s velkým smyslem pro humor a zejména ironii, zkrátka hravý. Ale nakonec čtenář poznává, že jde jen o pozlátko, že hravost je zástěrkou pro hlubokou úzkost, strach, že vypravěč si sice střílí z druhých i ze sebe, ale vlastně je často trochu vedle, často nesvůj, často bytostně nešťastný.

Zatímco se třeba tvorba Roberta Pingeta s posedlostí neustále vrací k námětu umírání a smrti, Toussaint je o krok před ním: jeho obsesí je zatím „jen“ deprimující, fatální plynutí času.

Toussaintův způsob literární výpovědi, jak zdůrazňuje francouzská literární kritika, si pohrává se zásadami tradičního realistického románu, který nepodkopává zásadně, spíš jen systematicky obrací a převrací. Po svém pomrkává směrem k románu existencialistickému. A zadává si i s experimentální tvorbou moderní doby, již se snaží uplatnit tak, aby měla smysl, význam. Proto je jiný než Flaubert, Beckett, Queneau či Robbe-Grillet, proto je ale zároveň jejich hrdým synem. Literatura tak jako společnost musí jít pořád dál. Jenomže kam? Toussaint jako by dnes říkal: tomu, co píšu já, můžete věřit, ale zachovejte si odstup.