Host je v současnosti jedním z posledních našich nakladatelství, které se nezaleklo krize zachvátivší, jak jinak, i knižní trh, a umanutě přináší českým čtenářům novinky ze současné francouzské literatury. A dlužno uvést, že hostovský výběr je přinejmenším zajímavý. Posledním, vpravdě tučným dárkem je román J.-M. Blase de Roblèse, Tam, kde jsou tygři domovem.

Tenhle dárek je však zrádný – sedmisetstránková těžká a neohrabaná knížka, která vám při čtení padá z ruky a sotva se dá vzít do kapsy a přečíst v metru, skrývá četná tajemství, překvapení a překážky. Přesto Tygři rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co dnes francouzsky psaná literatura nabízí. Přičemž samozřejmě nelze určit, zda jsou zástupcem první desítky či stovky, toť hodnocení už příliš subjektivní. Ve Francii kniha získala hned několik literárních cen, z nichž nejvýznamnější byla Prix Médicis udělená v roce 2008.

Tygři jsou zkratkovitě řečeno brazilský román francouzského autora alžírského původu, kniha rozkročená mezi Evropou 17. století a dnešní Jižní Amerikou. Její cesta ke čtenáři byla ve Francii stejně složitá jako má předchozí věta: Blas de Roblès svůj námět nosil v hlavě od 70. let, román dopsal a začal nabízet k vydání někdy v roce 1997, leč marně. O několik let později se o to pokusil znovu. Údajně dostal přes třicet zamítavých reakcí a většinou odpovědi přišly velmi rychle. Hlavním argumentem prý bylo, že kniha je... moc tlustá. Až po rukopisu sáhli v malém nakladatelství Zulma. Zatím se kromě českého dočkal i italského a polského vydání.

Kniha-džungle
Tam, kde jsou tygři domovem není román řeka, jak by ho mohla uchopit tradiční literární teorie, ale román veletok či spíš román džungle. Má prvky díla životopisného, historického pojednání, dobrodružného románu, politického komentáře či literárního eseje. Přesto je to ale přístupná, čtivá a napínavá knížka. Džungle, ale i nebezpečná řeka v ní také vystupují a zároveň budou zástupnými motivy pro různé vrstvy textu, ať už jde o jeho strukturu, dějové linky či tematické roviny a dílčí motivy, anebo jednoduše interpretaci. Jako neprostupná houština a divočina román zpočátku i na čtenáře působí, až skoro odrazuje od pokračování v četbě. Po úvodním výkřiku papouška Heideggera, „Pááničky mýýýýdlišššš óóóbě!“, který jako by nás měl uvést do středověké kramářské scenérie svátku hlupáků, nás vypravěč nenápadně ujistí, že tentokrát jde o příběh docela současný: nechává protagonistu románu mrštit po vřeštícím ptákovi knihou. Spisovatel Blas de Roblès skáče do bouřícího proudu vyprávěné spleti příběhů, které se teprve s desítkami, možná i stovkami učtených stránek začnou jasněji řetězit a potřebně křížit.

Vrcholným momentem počátečného zmatení jsou i různé polohy jazyka. To ale pouze než si uvědomíme, že v podstatě pomáhají rozklíčovat děj, což se nám autor jinak poměrně dlouho zdráhá vydatněji usnadnit. Ale jakmile prohlédneme aspoň tuhle první intriku, jako bychom už měli za sebou první zásek mačetou do ježatého pralesa. Čím víc nás zprvu džungle toho tlustého svazku děsila, tím rychleji si na ni zvykáme a po polovině knihy začneme litovat, že má jen těch... sedm set stran. Dlužno říct, že překladatel na ní odvedl obdivuhodný kus práce.

Knihu lze shrnout výčtem několika příběhů, jež se postupně propojí zejména dík příbuzenským či společenským vztahům jejich protagonistů. Vlastně tu sledujeme osudy zástupců dvou rozdělených rodin. Eléazard von Wogau, novinář a t.č. brazilský dopisovatel v městečku Alcântara pracuje na spisu o německém učenci Athanasiu Kircherovi (1601–1680). Jeho bývalá žena Elaine, paleontoložka, je právě na vědecké výpravě za unikátními fosíliemi, která se však zbrzdí řadou nepředvídaných okolností a neštěstí v amazonském pralese, při plavbě po řece Paraguay. Dcera Moéma oficiálně studuje etnologii, v podstatě však tráví čas drogovými dýchánky, zmítá se mezi vztahem k lesbické kamarádce Thaïs a indiánovi Aynorému. Protipólem intelektuálského páru s nezodpovědnou požitkářskou dcerou, jejíž tři členové se rozutekli po světě, protože spolu už nedovedli být, je tradiční manželský svazek boháčů, kteří spolu žijí jen ze zvyku a společenské nutnosti. Plukovník Moreira, guvernér oblasti, kde Eléazard von Wogau právě žije, jinak ale zkorumpovaný a lakotný kariérista, tyje z bohatství své ženy, majetné aristokratky Carlotty, jež si ho vzala z bláhové lásky. Když posléze prohlédla, stala se z ní zakyslá alkoholička – tak ji aspoň její manžel vidí. Carlottě se zhroutil život ve chvíli, kdy jejich syn Mauro, dnes úspěšný vědec a geolog, dospěl a odešel z domova. Ten se právě účastní výpravy v amazonském pralese s již zmíněnou Elaine.

Uvedené postavy se vyznačují veskrze silnými charaktery a viditelně se odlišují od šedé masy lidí obyčejných ať proto, že nemají v životě žádný pevný cíl, nejsou tak posedlé hledáním čehosi (a může to být historie, bohatství, dobrodružství, ale klidně i drogy). Panoptiku takto svérázných jedinců v knize vévodí již zmínený Athanasius Kircher a doplňuje ho ještě asi deset dalších postav: Eléazardova služka Soledade nejraději kouká na televizi, miluje svého pána, a když na to přijde, účastní se očistných a léčebných seancí domorodé čarodějky. Eléazardova krásná italská přítelkyně Loredana tají svůj souboj se smrtelnou nemocí, protože ale své dny považuje za sečtené, dokáže jednat nepředvídatelně a vskutku rázně. Elaine má na cestě amazonskou džunglí dva obdivovatele, mladého, vzpurného a odvážného Maura a zkušeného, rozvážného Dietleva. Jejich výprava je od jistého okamžiku odkázaná na pomoc Hermana Petersena, bývalého esesáka, jenž si v Jižní Americe vytvořil zástupnou identitu, nicméně vzpomínky na minulost zvládá jen s notnou denní dávkou alkoholu. Mrzáček Nelson, hotová karikatura dnešního ideálu krásy a úspěchu, si založil živobytí na děšení movitých turistů a snuje plány obdobné jako leckdo jiný, ale vzhledem k jeho osudu odvážné, až mrazí.

Kircher jako Google
Všechny tyhle sice individuálně životně důležité, ale z nadhledu naprosto pinoživé peripetie spojuje příběh od nich stejně odtažitý, jako svým způsobem je zastřešující a v něčem pro ně symbolický – život a dílo A. Kirchera, současníka filozofů Liebnize či Spinozy. Každou kapitolu otvírá fragment jeho životopisu z pera jeho žáka Schotta, na němž v rámci našeho románu právě pracuje Eléazard von Wogau. Postupně se tak rozvádí pečlivý soupis Kirchorových podivuhodných skutků a vynálezů, všeho jeho bádání a převratných idejí a důkazů. Jezuita a teolog Athanasius Kircher byl také astronom, matematik a fyzik, geolog, archeolog, egyptolog..., uměl několik jazyků a psal o lecčems, publikoval na čtyřicet svazků různých pojednání. Vymyslel mikroskop nebo laternu magiku, rozluštil hieroglyfy, sestavil neobyčejnou sbírku exponátů z říše minerální, rostlinné i živočišné, komentoval jevy vesmírné. Přitom ale věřil v Boha, věřil, že existují draci nebo že se všeliká hmyzí havěť rodí z ohně. Paradoxem osobnosti tohoto velikána světového poznání, předskokana pozdějšího bádání na poli přírodních i filozofických věd je, že se tařka ve všem mýlil: veškeré jeho výzkumy byly postupem času popřeny a vyvráceny. Právě i hranice a relativita poznání jsou jedním z velkých témat Blas de Roblèsova románu. Současníky obdivované Kircherovo vědění o světě a jeho další odvážné zkoumání je z našeho pohledu značně pochybné. Jak ale Eléazarda von Wogau upozorňuje jeho přítel Euclides kdesi za polovinou knihy (s. 465), s dnešními možnostmi a stávající úrovní poznání se nám to dobře kritizuje a mimoto „celé dějiny nejsou nic jiného než taková autohypnóza tváří v tvár skutečnosti“. Omnia et omnibus, připomíná Kircher, tedy všechno je ve všech. Stručně řečeno, každou postavu dějin jsme schopni vidět, jak si zamaneme.

Jak ošemetná je cesta za poznáním, můžeme sledovat právě třeba na peripetiích výpravy, které se účastní paleontoložka Elaine. Vztahy v malé skupině vědců jako by shrnovaly soudobé slabé stránky každého výzkumu či vědy obecně. Krásná, chytrá, ale v životě zatím zcela ztracená Moéma zas ukazuje na povrchnost zájmu o studium a vědu – stačí začít si se svůdným Indiánem, a dívka by hned zasvětila kariéru analýze mýtů, nicméně než by k tomu mělo dojít, je ještě možné užít si úletů do světa opojení alkoholem, drogami, láskou, čímkoli, jen aby to bylo co nejdál od reálného světa. Na rozdíl od Kirchera, který se snaží svět objevit a popsat, naši současníci se v románu ženou za chvilkovým štěstím, nasazují život za unikátní fosílii, usilují proslavit se či ještě více zbohatnout nebo tvrdošíjně hrají své malé pomsty...

Ostatně už Tygři v názvu knihy, vypůjčení z Goetha, naznačují, že ne vše je člověku dostupné. Krásnou paralelou ke Kircherově zájmu o vše neprozkoumané a k jeho zdánlivé vševědoucnosti se mi zdá být skutečnost, že některé z jeho spisů si dnes můžeme číst on line z fondů štrasburské univerzity, kam se snadno dogooglujeme. Však také obrovský rozhled, jaký mohl mít učenec jeho doby, už dnes má právě jenom Internet.

Ukázky z románu: http://issuu.com/hostbrno/, 
http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz