Francouzi pětkrát za den vybírají nejlepší knihu roku – vyplývá to z nedávno publikovaného přehledu, který vyjmenovává přes dva tisíce francouzských literárních cen. Nejlepší kniha roku přináší sice slávu a uznání, hlavně však také značný obnos. Polepší si jak autor, tak nakladatel.

Ve Francii se každoročně na podzim udělují prestižní literární ceny. Nejvýznamnější Prix Goncourt sekunduje skupina několika dalších, jež se těší stejné pozornosti. Mají různou historii, odlišné složení poroty a rozdílně definované zaměření, přesto se většinou v nominacích na jednotlivá ocenění objevují totožná jména „nejlepších“ knih daného roku. Místní specialitou je ale také nepřeberné množství dalších cen – celkem se jich na území Francie uděluje přes dva tisíce, a to ještě pouze domácí produkci, tedy vyjma zahraničních autorů publikovaných v překladech. Všechny přitom mají určitou váhu a vždy se těší jisté pozornosti.

Volba nejlepšího spisovatele je opakovaně zpochybňována už ze své podstaty, neboť nikdy nelze objektivně vyhodnotit nejlepší uměleckého dílo, ani vymezit jasná kritéria takového rozhodování. Rituál výběru a odměňování zároveň pravidelně doprovázejí nejrůznější skandály. Přesto jsou literární ceny důležitým fenoménem a určitě jen tak nezaniknou.

V minulých letech se opakovaně provalily nepříjemné informace, které devalvovaly princip výběru nejlepších knih. Například v roce 2007 spisovatel Christophe Donner ostře vystoupil proti udělení ceny Danielu Pennacovi – Donner byl sice na toto ocenění horkým favoritem, porota však, očividně také z důvodu protěžování jistého nakladatelství, v posledním kole vybrala Pennaca, ačkoli se jeho jméno vůbec neobjevilo v předchozí nominaci. Když potom porota jiné ceny Donnera vyhlásila laureátem, ten ji – jako lacinou útěchu – odmítl převzít.

Už leta se kritizuje, že prestižní ceny putují takřka bez výjimky jen k autorům několika největších nakladatelství. Veřejně se komentuje nevhodná provázanost zákulisí cen. Například v goncourtovské porotě jsou členové jmenováni doživotně, a i když už v ní dnes nesmí zasedat nikdo, kdo by byl zároveň zaměstnaný v některém nakladatelství, u většiny vyvolených je napojení na největší vydavatelské domy nesporné už proto, že v nich sami publikují. Dalším trnem v oku je pro mnohé prokazatelně praktikovaná přátelská výpomoc – ani francouzský literární rybníček není bezbřehý, a kdo dnes sedí v jedné porotě, může popostrčit dílo kolegy spisovatele, který za týden bude rozhodovat o udělení ceny jiné.

Humbuk kolem cen
I letos bylo udílení cen ve Francii patřičně napínavé a nakonec se neobešlo bez obvyklého skandálu. Nejprve měla značná část kritiků problém spolknout udělení Prix Renaudot průměrnému spisovateli Frédéricu Beigbederovi, přestože jeho poslední román příznačně nazvaný Un roman français (Francouzský román) je údajně o něco lepší než jeho dosavadní tvorba. Další zklamání nastalo, když žádnou z významných cen nezískal Laurent Mauvignier – proslýchá se, že důvodem může být i to, že jeho román Des hommes (Muži) se vrací k událostem alžírské války, a Francouzi o ní dosud neradi slyší. Dvě později udělené „malé“ ceny tak Mauvignierovi mohly být už jen slabou útěchou.

V posledním kole prestižní Prix Goncourt srdnatě bojovala dosud nepříliš známá Delphine de Vigan se dvěma spisovateli takřka rovnocenných nadějí. Los padl na Marie Ndiaye a její knihu Trois femmes puissantes (Tři silné ženy). Rival, Jean-Philippe Toussaint, si za román La vérité sur Marie vzápětí odnesl Prix Décembre, která sice nemá renomé první literární ceny, avšak těší se méně kontroverznímu pozadí, může se pochlubit ještě vybranějším seznamem v minulosti ohodnocených děl a navíc ji provází šek na 30 000 euro pro autora.

Prix Goncourt dává vyvolenému spisovateli sice hodně slávy, ale šek pouze čistě symbolický – jeho výše byla stanovena z pozůstalosti Edmonda de Goncourt při prvním udělení v roce 1902 na 50 franků, dnes tedy hodně hubených deset euro. Prestižní cena má nicméně dopad na finanční zabezpečení vybraného autora také. Jejím vpravdě zákonitým důsledkem je neobyčejný nárůst prodeje. I když ani to už není, co bývalo: zatímco před dvaceti lety dosahoval vítězný titul až nevídaných 500 000 prodaných výtisků, v poslední době se některým autorům podařilo dojít hranice 350 000, jiní skončili třeba na 80 000. I to je ale pořád úžasný komerční úspěch, z něhož těží jak daný spisovatel, tak jeho nakladatel. V tom také vězí důvod velkého zájmu nakladatelů o veškeré dění kolem literárních cen. Ohodnocení některého díla z produkce určitého nakladatele s sebou nese jistou prestiž, přitáhne zájem dalších dobrých spisovatelů publikovat právě zde, ale hlavně představuje nárůst prodeje dané knihy, který může činit 10 až 35 procent ročního obratu.

Letošní Prix Goncourt má ovšem také jednu hořkou dohru. Eric Raoult, poslanec pravicové strany UMP, se ohradil proti tomu, že oceněná Marie Ndiaye v rozhovoru uveřejněném dva měsíce před vyhlášením „goncourta“ prohlásila, že se krátce po zvolení Sarkozyho prezidentem s rodinou přestěhovala do Berlína, protože se jí za této situace nechce ve Francii žít. Podle Raoulta, který se neváhal s protestem obrátit na porotu proslulé ceny a zároveň i na ministra kultury, by se všechny oceňované osobnosti, jako vyvolení zástupci své země, měly vyjadřovat politicky korektně. Celá aféra je o to křehčí, že Marie Ndiaye je míšenka, dcera Francouzky a Senegalce, a novináři oprávněně zdůrazňují rasistický podtext Raoultových výroků.

Jak vydělat na literatuře
Pro literaturu jsou ceny jistě i škodlivé: vnášet soutěžení do umění je scestné, touha po uznání může u některých autorů vést k tendenčnosti a podbízení. Výraznější jsou však pozitiva celého procesu od prvních nominací až po vyhlášení laureátů. Celý podzim je totiž pozornost médií, a tím i knihkupců a nezbytně i čtenářů upřena na knihy. Nejenže jsou všechna díla, jež se pravděpodobně objeví v seznamech nadějí na ocenění, pečlivě recenzována a většinou patřičně vychvalována. Také se posuzují a poměřují navzájem, znovu se připomínají s každým dalším vyhlášením užšího výběru. Přestože se prestižní ceny udělují začátkem listopadu, už v srpnu novináři spekulují o pravděpodobném vítězi a moderátoři si do televizních debat s předstihem zvou všechny naděje. Francie zkrátka na mnoha úrovních žije literaturou – a i když je možné jí vyčítat, že velkou roli v celé odměňovací mašinérii hrají známosti a neuvěřitelné zákulisní praktiky, že rozhodování je zmanipulované a subjektivní, že se projeví ve snobském a povrchním zájmu čtenářů o nejúspěšnější knihy, které určitě mají své mouchy a nikdy nebudou ty nejlepší, pořád je třeba pamatovat, že bez kolotoče literárních ocenění by většina knižní produkce zůstala bez povšimnutí.

Francouzi v Čechách
Zajímavé je, že přínos literárních cen padá úměrně se zeměpisnou vzdáleností. Tak by se aspoň dal zjednodušit fakt, že francouzskými porotami vyhlášené tituly zpravidla vůbec nedosáhnou obdobného úspěchu v Čechách. Naši nakladatelé se při výběru knih k překladu velmi často řídí právě jejich úspěchem v původní zemi: prodaným počtem výtisků a získanými oceněními. Ani jeden z faktorů ale u nás není zárukou jak komerčního úspěchu, tak podobně kladného ohlasu kritiky i čtenářů. Výše zmínění autoři, kteří všichni už přinejmenším v minulém desetiletí ve Francii patřili ke špičkám, u nás v překladech vycházejí, ani jeden ale neznamenal kasovní trhák, ani jeden na sebe nestrhl obzvláštní pozornost. Z různých důvodů. Beigbederových 99 franků, Windows on the world a Láska trvá tři roky (všechny v nakl. Motto) mají potřebně senzační náměty, ale dobré knihy to nejsou. Román Čarodějnice Marie Ndiaye (Argo) či Donnerův Král bez zítřka možná neměl dostatečnou propagaci, a tedy si nenašel cestu ke správným čtenářům. Což je i problém knih u nás ve srovnání s počtem publikací stále jen velmi relativně známého Jean-Philippe Toussainta (česky vyšly jeho knihy Fotoaparát, Televize, Autoportrét (v cizině) - v nakladatelství Dauphin, Milovat se, Utíkat, Zidanova melancholie - v nakladatelství Garamond).

Málokdo z českých čtenářů totiž očekává od knih totéž, co ve Francii dokáže odborná, ale i laická veřejnost ocenit. V zemi s bohatou a přepestrou literární tradici, kde se už v základní škole učí literaturu číst a podrobně texty rozebírají, zkrátka při čtení románů hledají i jiná potěšení, všímají si jazyka, stylu, struktury díla, vnímají subtilní snahy o svébytný výraz a tón, vymezení se vůči klasice. Tedy jakousi jinakost. U nás v knihách většinou sledujeme jenom děj, a nedostaneme-li jasně popsaný příběh s jednoznačným poselstvím, býváme pohříchu zklamání tím, co považujeme za francouzskou sebestřednost a vyprávění „o ničem“. Což je možná i důvod, proč dosud nenašel svého českého nakladatele Laurent Mauvignier, jehož předchozí knihy neměly historické téma ani politický podtext, vyprávěly „jenom“ o lidském trápení. Kdo by se ale u nás trápil s nějakými Francouzi...

Zachrání to Vánoce
Jsou vůbec francouzské literární ceny pro někoho vodítkem? Lidé, kteří se literaturou živí a pohybují se kolem ní, tedy spisovatelé, nakladatelé, kritici, knihkupci, jsou přesvědčeni, že humbuk s cenami nemá žádný přímý vliv na samotnou tvorbu, tedy „kvalitu“ literatury, ale ani na zvýšení čtenářského zájmu. Ti, kdo čtou, kupují knihy stejně a většinou se v nabídce, jakkoli je velká, orientují: vybírají si knihy oblíbených autorů, spoléhají se na ediční záměry osvědčených nakladatelů, řídí se kritikami novinářů, kteří se už jindy trefili do jejich vkusu. Rozhodování o cenách tedy sledují s pobaveným nadhledem. Přesto se ale oceněné knihy následně rychle dotiskují a počet prodaných výtisků obvykle výrazně stoupne. Škarohlídi tvrdí, že jde o nákupy „nečtenářů“ – ne že by si najednou museli začít rozšiřovat obzory. Podzimní literární ceny jsou tak i ve Francii spíš jen návodem pro nákup vánočních dárků.