Po sedmi románech velebeného i zatracovaného francouzského spisovatele Louise Ferdinanda Célina (1894–1961) nabídlo nakladatelství Atlantis v překladu Anny Kareninové českým čtenářům další svazek: Féerie pro jindy je útlejší, ale rovněž významná a zajímavá Célinova kniha.

Féerie pro jindy má za titulem důležitou římskou číslici I, snad se nám tedy brzy dostane i pokračování. Féerie v názvu znamená pohádkový příběh nebo spíš magické představení. První verzi textu Céline napsal v Dánsku ve vězení v touze navázat na úspěch své prvotiny, slavné Cesty do hlubin noci, a znovu se připomenout jako spisovatel. A to rovnou jako nejlepší z největších autorů. Na tom si totiž od počátku své umělecké dráhy zakládal: že píše jako nikdo před ním. I když se v kontextu světové i francouzské literární scény nezjevil jako blesk z čistého nebe, jeho novátorství je nesporné a energie jeho textu plného emocí nepřekonaná.

Kniha vyšla ve Francii roku 1952 jako Féerie pour une autre fois. Autor měl za sebou složité období, kdy se kompromitoval publikováním nechvalně známých pamfletů, které jsou dodnes na indexu: už nikdy nesměly být znovu vydány. Céline se navíc za války nevyhýbal kontaktům s Němci. Jeho vztahy s nimi Francouzi prohlásili za nestandardní, po válce byl v nepřítomnosti odsouzen jako kolaborant mj. i k propadnutí poloviny majetku. Spisovatel takové nebezpečí tušil, proto také včas ujel do Dánska, kde byl sice na základě mezinárodních úmluv stejně uvězněn, ale aspoň se částečně vyhnul přímému dopadu nenávisti svých krajanů. Četba Célinových pamfletů – jde o texty z přelomu třicátých a čtyřicátých let: Mea Culpa, Bagately k masakru, Škola mrtvol, Z ostudy kabát – nicméně dnes překvapí spíš tím, jak zmateně se jejich autor orientoval v aktuálním dění a jak vehementně v důsledku toho křičel za záchranu světa. Děsil se především následků invaze z Ruska a z Asie, hlavně z Číny. Na termín rasismus v té době ještě nikdo neslyšel, antisemitismus a nacismus Céline v souvislosti svého zlého snu bral jen jako malé a vlastně užitečné zlo.

Ačkoli Féerie v řadě Célinových titulů nepatří k těm dějovým, přesto stojí za to se do ní začíst. Vedle neopakovatelného zážitku z nevídaně rozmanité tvárnosti jazyka nabízí i zajímavé informace o jisté době a o osobnosti kontroverzního spisovatele. V tomto bodě je nicméně úkol recenzenta omezený: svazek mu bere vítr z plachet. To hlavní, co je třeba ke knížce dodat, se nachází v ní. Je vybavena nejen dodatkem v podobě stručného doslovu – uvedení knihy do souvislosti Célinovy tvorby –, ale také cennou poznámkou k překladu, jež předem uvádí na pravou míru všechny výtky stojící na zběžném, povrchním přehlédnutí českého textu: pravopis slov typu „prósa“, „inserát“, „milión“ má v daném textu své opodstatnění, v neobvyklých tvaroslovných variacích či novotvarech netřeba hledat marnou exhibici překladatelky, naopak, jde o propracovanou metodu se snahou kopírovat veškeré finesy autorského textu. A k tomu ještě poznámkový aparát přinášející vysvětlivky a souvislosti prakticky ke každé straně Féerie. Ten je potřebný k pochopení a uchopení textu, jenž se (pouze) na první pohled ztrácí ve stylistickém koncertu, a pouze soustředěné čtení odmění nabídkou k pomyslnému kontaktu nad zdobně rozhořčenými řádky.

Koncert nezmiňujeme náhodou: Céline sám svůj styl označoval jako „ma petite musique“, malou hudbu. Adjektivum „malá“ jeho umění nijak nesnižuje, naopak. Malá se jen zdá, protože na ní nemá být vidět, kolik práce skrývá, malá je i proto, že ji autor považuje za „pouhý“ nezbytný základ svého (každého) psaní. Může znamenat nenápadný motor, který žene slova pořád a pořád dopředu, může připomínat do úmoru opakované nacvičování stupnice či etudy, bez něhož by koncertu nebylo, anebo i inspiraci malým člověkem, totiž lidovým prostředím. To Célinovými díly prochází jak v tom, že nemají daleko pro trefné vyjádření, byť by bylo z nejjadrnějších, tak tím, že autor tradiční, normativní, klasickou a klasicistickou literární řeč sabotuje právě i pestrým užíváním prostředků z jiných rejstříků jazyka. Célinova malá hudba je přízemní muzika rozčarovaného, nešťastného a vzteklého zpěváka z poslední putyky napasovaná do úst zkušeného barda, který ví, jak se chovat v lepší společnosti, ale nemusí se tím vůbec řídit. Protože to, co říká, budou fascinovaně sledovat především ti nejurozenější posluchači.

„Předrahý Mistře, Francie zešílela!... Á, pekelné nedopatření!... vyzařující duch Evropy!... Bikini Románu! Á, kdybyste věděl Berbeři, jak si je tenhle rok eklujou!... Á, hek! hek! hek! hek! Drahý Mistře! Á, je to příšerné! Vidíte, jak mi sli! sli! na! vysychá! Ó! ó! od! Auvajs! porné!... Ten br! loh! vy v loch! loch! u! ú! ú! Kdyby jen tak vy! bra! bra! ko! Kovali vaše nepřátele! Á, povězte mi něco, Mistře! povězte mi! Ba! Ba! Bastilla! Už nevím, co říkám! morana! pohnutí, Mistře! pohnutí! Řekněte mi, že neztrácíte víru! Kriminál, to nic není! nic to není! Naděje! Svoboda! snad se nevzdáváte, Mistře? Á, já věděl, že vás potěším! Okázalost! Sláva! Čest! Vítězství! Láry! Vy! Vy! Závist! Cáry! cimpr! Pr! Br!... Brloh! och! och! vy v lochu! ani tak! ani onak! ubohá vaše tvář! Vy, och... och... och! Kdyby je tak vy... bra... vra... zi! na... kůl... vrazili!...Mistře povězte něco!“ (s. 42–43)

Célinova Féerie je v podstatě předzvěstí toho, co dnes Francouzi označují za autofikci: autobiografií živený text, jenž se nezdráhá zabředat do smyšlených peripetií, místy s gustem přehání, zamlčuje, překrucuje. Hlavní je v něm hlas autora sužovaného tvrdými podmínkami věznice v Kodani – byl přidělen na celu v oddělení odsouzených k smrti. Když se totiž s koncem války Céline začal obávat, že za své postoje a činy bude pykat, že by ho mohly stát i život, rozhodl se odjet do Dánska, kam se mu předem podařilo uložit peníze. V Německu byli ale i se ženou zadrženi, cesta se protáhla na celý rok. Když pak konečně dorazili za moře, v Dánsku je na žádost francouzské strany stejně zatkli. Céline v cele trpí svými starými neduhy jako zácpa, hučení v hlavě, nespavost. K tomu ho trýzní vše, co se děje kolem: křik, kravál a další projevy spoluvězňů, ignorování ze strany bachařů, nedostatečná lékařská péče. Vypravěči v tom svrabu nechybí nadhled a humor. Například aby se domohl pozornosti, vymyslí geniální prostředek: štěká. Tyto pasáže Céline volně prokládá dotčenými vzpomínkami na minulost, připomíná si četné prožité křivdy a ústrky. A pronásledují ho důkazy o tom, že Francie v tuto chvíli nehodlá kolaborantům nic prominout: například zmínka o nevyjasněné vraždě nakladatele Roberta Denoëla je jedním z jepičích leitmotivů, jež tu a tam vyhrknou z toku textu jako ledová sprcha, kropící veškeré plány do budoucna.

„– Neumírejte bez Féérie!
Na tohle slovo čekám! kniha je na trhu! Objímám vás! Jaké dojetí u Dlabance!... na všech stranách!... v Tropech!... všecko sype!... pacienti se ke mně hrnou odevšad!... nikdo už nechce umřít, dokud se nezasměje!... velkoobchodníci sváděj bitvy na haldách mých knih!... zbytky mého nákladu samá krev!... Zas jsem ve flóru přes všechny nenávisti, kydoflusy Artráků!... Šplhám na milióny výtisků!... jen si vemte těch smutnjech v agónii! a že jich tu je! že jich je!... jakýpak rozmejšlení!... oni chtěj Féérii a hudbu!... partituru pro dva, tři hlasy... písničku! Jo a musíte se naučit: písničku!... Tady vás ji učit nebudu!... s takhle slepenou zadnicí! Pobrukuju si, nic víc... s vnitřnostma zašpérovanýma stolicí, ztvrdlou... čtrnáct dní už jsem nebyl... a k tomu mě rušej ty šílenci!... myslím cely vpravo a vlevo... křik zuřivých za mřížemi... chudák moje kebule!... k mýmu vlastnímu lomozu... sluchovejm přeludům mých bubínků!... mýho bubnování v uších!... bubínků a lésí! Mýho maličkatýho slimáka!... hlučí se mně jak pětadvacet fanfár!... k tomu vlaku, samosebou!... ne jeden vlak!... někdy dva, tři, čtyři!... Až se ten pavián rozhodne! rozběhne! rozbije si hlavu! prorazí zeď! Ó la lá! Nádhera! úleva! pravej pavián! lebka hín! pravej starej pavián za katrem vedle! velký voči? kdepak velký voči! On zeď tu prorazí mi přisámbůh! Přehršle takových jako on bych potřeboval! co si roztřískaj palici! udělaj z ksichtu šlichtu!... aby zas byl klid!... aby bachaři přestali být tak ožralí, aby nepískali pronic zanic...“ (s. 111–112)

Text působí jako proud volných asociací, které se řetězí a neodbytně vracejí: vypravěčovy (Célinovy) zdravotní potíže, jeho drastické cesty „na trakaři“ mezi celou a marodkou, podávané jako fraška s tragickým spodním tónem, komentáře zkušeného lékaře k vlastním neduhům i suše podané diagnózy jiných, nesnesitelné podmínky života ve vězení, hluk, surovosti a otřesné osudy spoluvězňů, chování bachařů, neodbytné vzpomínky na to, co bylo, co prožívá manželka, křehká tanečnice Arlette, již vyslýchají, a dokonce i na krátko zavřou, obavy z toho, co bude, z kontextu vytržené komentáře k situaci ve Francii, spisovatelova neutuchající víra v jedinečnost vlastní literární tvorby... Ve vší té mizérii se Céline urputně drží přesvědčení o své ceně: to, co na útržky papíru tužkou zapisuje, je řev ubíjeného člověka, jenž se nehodlá dát. A i když se třeba jeho svět chvílemi úplně míjí s realitou, spisovatel z toho najust vytěží další kus svérázného, avšak nebývale imaginativního textu, který přitom zůstává při zemi a zemitý: tím nejjadrnějším výrazivem zabaleným v klasickém literárním jazyce, hrou se slovy, vršením obrazů.

„Kritika moje dílo roznese? Pro mě za mě!... Přejde ho mlčením? Aťsi!... Co se jen nachrlili tý nejhorší nenávisti, co měsíců, dní, každou minutu, a teď jako by jim vyschly jedový váčky... Zrovna když bych chtěl, aby vyměšovali a notně! Stonásob!... proudem!... pluju na vlnách nenávisti! ať nenávistný vlny burácej nebo ne, můj koráb neklesá! hlavně jen houšť!... Zlovolnost mě vykupuje! ta nejpaličatější pijavičí hrochokožná kunčoftka na světě!... mazánek z řetězu puštěných čubek nenávisti: Jáá!... těch vražednic s dýkou! granátem! kurare! co obrážej, užvástávaj a obšťastňujou bály!... obchodní domy! sapfistická sklepení!...
– On je neslušné čtení! Veřejná metla! Na pranýř s ním! na pranýř! šok! cardiazol! do cely! Á, velebíme ho! á, sejmem ho! klokotujem! sajem! kupujem ho!...
Takže magory, megery! to potřebuju! ale co Film? Á, jiná historie! Á! Bacha, nehraju!...“ (s. 76)

Už od prvního románu, slavné Cesty do hlubin noci,¹ Céline mistrovsky vytváří v literárním textu iluzi autentického projevu: žádný spisovatel se mu nevyrovná v tom, jak ze svých stránek rozhořčeně, zadýchaně, klopotně ventiluje vztek, úzkost, ironii, sarkasmus, znechucení i rozšklebené pobavení. Málokterá kniha dokáže najednou nadchnout, vzít za srdce, ale i štvát, pobavit i poučit. Škoda nechávat si Féerii na jindy...

Ukázka publikovaná v časopise A2

1. V dodatcích k textu Féerie překladatelka používá i upravený překlad názvu, Cesta na kraj noci – ač je to možná varianta přesnější, její zavádění poté, co i revidovaná verze českého textu vyšla s titulem, který je v českém prostředí usazený a na nějž se vážou četné reference, se nezdá být nejšťastnější. Čtenáře navíc existence dvou názvů mate, protože v recenzované knize naráží na obě varianty bez klíče k rozlišení, bude tedy váhat, zda jde o dva různé originály, dva různé překlady? Nabízí se sice vysvětlení, že Anna Kareninová touží rozdílně označit originál (přesným překladem titulu) a překlad (zavedenou, Zaorálkovou variantou názvu), dešifrovat takový postup však není snadné. ^zpět