Dvě desetiletí po roce 1989, v době, kdy už knižní trh neomezuje cenzura a kdy podnikání v knižní kultuře nepodléhá regulaci ani centrálnímu řízení, francouzská literatura rozhodně nepatří v nabídce našich knihkupectví ani knihoven mezi dominantní. Je to tím, že Francie už není příkladně kulturní zemí? Přestala ztělesňovat českou představu vybraného a rozmanitého, kulturně a intelektuálně stimulujícího prostředí, jakou nabízela v letech třicátých, kdy čeští umělci (zejména) do Paříže pravidelně cestovali anebo dočasně přesidlovali, anebo v letech šedesátých, kdy (zejména) Paříž byla nejčastější destinací umělců a intelektuálů z řad emigrantů?

Nemá nám francouzská literatura už co říct, nebo nás prostě přestala zajímat? Jak vlastně tuto literaturu známe? Jakou o ní máme představu, když málokdo dnes v Česku už francouzsky čte a jsme odkázáni na překlady, a tím pádem i na předvýběr nakladatelů ohledně toho, co česky v překladu vyjde?

Francouzská literatura je v českém prostředí často vnímána jako příliš intelektuální, příliš zahleděná do sebe. Na zdejší vkus se příliš a zbytečně ztrácí ve formálních experimentech a pro běžného čtenáře se nezdá být atraktivní. Je ale třeba upřesnit, že pojem současná francouzská literatura je příliš široký: její záběr je tak bohatý, že se brání zestručnění, zpřehlednění, utřídění.

Po angličtině a němčině je francouzština třetím jazykem, z něhož se u nás nejvíce překládá. Podle údajů SČKN se počet ročně vydaných titulů přeložených z francouzštiny mezi rokem 2006 (244) a 2010 (562) zdvojnásobil (s tou výhradou, že evidence SČKN není vyčerpávající). Údaj je ale souhrnem všech knižních publikací, bez vyčlenění beletrie.

HHhH a S elegancí ježka ve stínu Malého prince
Asi nikoho nepřekvapí, že v souhrnném žebříčku nejprodávanějších knih v roce 2011, jak ho uvádí SČKN, nenajdeme jedinou původně francouzskou beletristickou publikaci, jen ve výčtu knih pro děti se objevuje Malý princ A. de St-Exupéry (13. vydání, první v překladu Richarda Podaného, Albatros). Rok předtím zabodoval vedle již zmíněného „dětského“ Malého prince tentýž titul v jiné grafické úpravě: Malý princ – Velká obrazová kniha (12. vydání v překladu Zdeňky Stavinohové, v Albatrosu první v této grafické podobě) a také v kategorii beletrie román Laurenta Bineta HHhH (překlad Michala Marková, Argo). Roku 2009 byl českým „francouzským hitem“ román Muriel Barberyové S elegancí ježka (překlad Petr Christov, Host), v kategorii knih pro děti SČKN uvádí Malého prince (12. vydání, překlad Zdeňka Stavinohová, Albatros), Mikulášovy sebrané spisy (R. Goscinny, J.-J. Sempé; překlad Tamara Sýkorová-Řezáčová, BB/art), dále Malý princ v podobě komiksu (J. Sfar, A. de St.-Exupéry, překlad Zdeňka Stavinohová a Richard Podaný, Albatros) a Narozeniny Asterixe a Obelixe, 34. sešit známého komiksu (R. Goscinny, A. Uderzo, překlad Michal Lázňovský, Egmont). SČKN tyto žebříčky uvádí zpětně až do roku 2002 – v beletrii již žádný další titul nenajdeme, v „dětských“ se nejčastěji objevuje Malý princ a občas některý z Asterixů nebo Mikulášů.

Údaje o nejprodávanějších titulech předchozího období nejsou tak snadno dostupné, může je ale zastoupit jiný přehled. Z katalogu NKP (obsahuje přesnější údaje, protože eviduje tzv. povinné výtisky – avšak ani zde statistika není úplná, protože jsou známy případy nakladatelů, kteří zejména v prvních letech porevolučního podnikatelského nadšení přistupovali k podobným nařízením přinejmenším bohémsky) lze vygenerovat například přehled nejčastěji vydávaných autorů. V letech 1990–2003 mezi ně patřili Jules Verne (104 publikací), Jean-Pierre Garen (autor sci-fi, 57), René Goscinny (již zmíněné tituly Asterix a Mikulášovy patálie., 25), Alexandre Dumas st. (25), A. a S. Golonovi (řada Angelika, markýza andělů, 20), Georges Simenon (19), Christian Jacq (populárně naučné historické romány, 18), Antoine de Saint-Exupéry (17), Boris Vian (Vernon Sullivan, 15), Guillaume Apollinaire (10), více než pět knih vyšlo za toto období autorům jako Raymond Queneau, Sébastien Japrisot, Françoise Saganová, Honoré de Balzac, Paul Verlaine, Guy de Maupassant. (Čísla zahrnují všechny publikace včetně reedic a různé žánry: beletrii, knihy pro děti, divadelní hry, komiksy, vědeckofantastickou i oddechovou literaturu; výběr je ilustrativní.)

Co je francouzská literatura?
Představa českého čtenáře o francouzské (či obecně jakékoli jiné zahraniční) literatuře je ovlivněna její zmíněnou výchozí nepřehledností, ale i dalšími faktory. Kromě specifičnosti přístupu Čecha k jiné, v tomto případě tedy francouzské a šířeji frankofonní kultuře, jde především o zvláštní situaci překladové literatury a její pozici v rámci české knižní produkce.

Sladká Francie
Specifičnost českého pohledu na francouzskou kulturu je dána historicky, kulturně. Obraz Francie tvoří zejména Paříž jako dlouhodobě platný symbol bohatého kulturního a literárního života (kavárny, Montmartre, galerie a muzea..., architektura). Ale i jiné slavné oblasti, jež v českých očích získaly podobu určitých klišé, zástupných symbolů konotujících pohodu, poklid, romantiku, nostalgii – moře a pláže, levandulová pole, keltské památky, velehory (Středozemní moře, Atlantický oceán, Provence, Bretaň, Alpy...). Francie a sýry, víno, káva, podivné speciality typu žabích stehýnek, a také lidé, kteří jsou na svůj jazyk hrdí tak, že odmítají ke komunikaci s cizincem používat jiný (toto klišé s dnešní mladší generací padá – anglicky už mluví prakticky všichni). Galantní muži, elegantní ženy. Zejména na venkově pořádané pouliční partie koulené. Městské trhy jako za starých časů, zbohatlická pařížská třída Champs Elysées: kabarety, divadla, uličky proslavené neskrývanou prostitucí. Francie je i země sportu, hlavně cyklistiky (Tour de France), fotbalu (Olympique Marseille), tenisu (Rolland Garos).

Francouzská literatura v představě českého maturanta
Francie je zemí, jejíž historii známe z hodin dějepisu: přinejmenším kapitoly jako stoletá válka s Johankou z Arku, několik Ludvíků s nejznámějším XIV., revoluce 1789, Komuna či Napoleon, jeho účast v bitvě u Slavkova a posléze porážka u Waterloo.

V povědomí většiny českých gymnazistů snad utkvěla Francie jako vlast myslitelů: Descartes, Rousseau, Diderot... a Sartre. Možná si vybaví, že hrála důležitou roli v uměleckých kontaktech ve třicátých letech 20. století.

Pokud jde o literaturu, Francii reprezentují jména velkých spisovatelů: Hugo, Zola, Stendhal, Balzac, Flaubert, prokletých básníků (Baudelaire, Verlaine a Rimbaud). Na gymnáziu se probírají i nové směry v básnictví (Apollinaire), dadaisté (Tristan Tzara) či surrealismus a absurdní divadlo (Jarry, Ionesco, Beckett), existencialismus zastoupený J.-P. Sartrem a A. Camusem.

V obecné představě je francouzská literatura zastoupena vedle zmíněného Saint-Exupéryho Malého prince. především díly jako Dumasovi Tři Mušketýři., Pagnolův románový cyklus Jak voní tymián (fr. Souvenirs d’enfance), historické romány R. Merla nebo detektivky (Belgičana) G. Simenona. Mladší generace bude vedle Asterixe a dětských příběhů o Mikulášovi znát i komiksového (belgického) Tintina.

A Francie dnes?
K našim nejčastějším stereotypům patří asi útrpný úsměv nad francouzskými zemědělci, kteří odsávají nejvíc prostředků z unijních peněz. Málokdo z Čechů vidí dnešní Francii realisticky, jako zemi kosmopolitní, kde přistěhovalci z bývalých kolonií ze severní i černé Afriky, z Vietnamu a šířeji z prostoru Indočíny, z Blízkého Východu, ale i bývalého východního bloku tvoří zejména ve velkých městech významné procento obyvatel. Těžko pochopitelná je pro nás skutečnost, že Francouzi inklinují k levici: zejména mezi příslušníky inteligence (a tedy i literáty) je tento postoj častý. Zakládá se na odporu proti katolické výchově, proti nadřazenému chování určitých kruhů bohatých vrstev, je dědictvím válečné atmosféry za tzv. podivné války, kdy byl jednou z reakcí na kolaboraci s Němci a proněmeckou vládou maršála Pétaina (tzv. vichistický režim), a má kořeny i v naději na jiný, lepší svět, jak ho viděla generace angažující se v květnu 68.

Známe ji?
Současnou francouzskou literaturu čeští čtenáři znají málo, často vůbec. V diskusích s knihovníky se ukazuje, že málokdo z nich umí doporučit zajímavou knihu současného francouzského autora. Nejčastější otázky v debatách se čtenářskou veřejností o francouzské literatuře většinou směřují k Milanu Kunderovi (jehož poslední tvorbu nemáme česky k dispozici právě proto, že už je psaná francouzsky a v překladu dosud nevyšla). Stává se také, že občas některé dílo a jeho autora čeští čtenáři znají (protože francouzská literatura u nás přece jenom v překladech vychází), ale považovali ho za spisovatele anglosaského nebo se nad původem ani nezamysleli.

Na začátku bylo...
Stěžejním článkem v procesu recepce francouzské a frankofonní literatury v českém prostředí jsou nakladatelé. Právě v rozhovorech s nimi, při snaze prosadit některého z nových autorů k překladu, případně další dílo zde již známého spisovatele k vydání nejčastěji padají argumenty uvedené výše: francouzskou literaturu u nás čtenáři neznají, nezajímá je, vydávat ji znamená velké podnikatelské riziko.

Vycházejí tak téměř výhradně díla těšící se finanční podpoře (nejčastěji jde o prostředky poskytované francouzskou vládou a rozdělované v Programu F. X. Šalda, občas také o subvenci udělenou v rámci grantového řízení Ministerstva kultury ČR, případně o další dotace), avšak i v těchto případech nakladatelé uvádějí, že dotace sice pokryje ztráty, nicméně vydání nejsou zisková.

Dalším významným aspektem je výuka literatury ve školách. Na gymnáziu se současná literatura, pokud vím, prakticky neučí, možná s výjimkou přehledu jmen několika současných českých spisovatelů včetně střední generace. Je to jistě dáno jednak tím, že plány výuky jsou do značné míry ustrnulé, jejich obsah nenarůstá, spíš se zužuje. A jednak tím, že učitelé tradičně kladou důraz na tvorbu autorů, kterou sami ve škole studovali (a i rodiče očekávají, že děti se budou učit totéž, co oni sami ve studentských letech přijali jako jakýsi kulturní kánon), a současnou literaturu málokdy aktivně sledují. Těžko pak její znalost budou chtít po studentech. Samozřejmě jsou i případy, kdy se ve škole i současné literatuře, adaptacím filmových děl, kulturním akcím atp. pozornost věnuje, jde ale o špičku ledovce.

Dále už se tématu věnuje naše diskuse iLiFORUM, která potrvá od 3. do 9. května.
Oslovili jsme zástupce z řad nakladatelů (těch, kteří u nás francouzskou literaturu vydávají často a u nichž lze pozorovat záměr přinášet to zajímavé a důležité), překladatelů (frankofilů, kteří se aktivně snaží prosadit k vydání tituly podle vlastního výběru) a romanistů (univerzitních učitelů literatury zaměřujících se na současnou francouzskou literární scénu). Ne všichni nabídku k diskusi přijali, nejčastější omluvou bylo, že mají pocit, že se k tématu nedokáží odpovědně vyjádřit. Zejména proto, že nestačili přečíst vše, co ve Francii v posledních letech vychází. Do výběru diskutujících jsme zahrnuli i Francouze žijící v Praze a jinde v ČR, a to ty, kdo se přímo literaturou zabývají - překládají ji, učí, či dokonce vydávají. Ani v této skupině moc odvážných nebylo, jejich váhání má tytéž motivy jako u skupiny první. Pro zajímavost jsme oslovili ještě jednu významnou překladatelku a romanistku ze Slovenska - slovenští čtenáři totiž jednak často sledují českou překladovou produkci, jednak se jim občas do rukou dostane překlad knihy, která česky ještě nevyšla anebo nikdy nevyjde. Srovnání s tímto prostředím jsme si proto dovolili do už tak složité diskuse přidat.  

Debata iLiFORUM na téma Francouzská literatura česky 

Další diskuse: 
iLiFORUM na téma Česká literatura v cizině
iLiFORUM na téma Čtou?