Je těsně po válce a v jediném hostinci v horské vesničce, v tuto chvíli zasypané sněhem, se ubytuje neznámý muž. Místní nezjistí, jak se jmenuje, ale začnou mu říkat Anderer. Přijel s koněm a oslem, pro které našel důstojné ustájení, a vůbec se k nim chová tak laskavě, jako by to ani nebyla zvířata. Také k místním lidem, zejména k dětem, přistupuje velmi uctivě, je štědrý a příjemný. Vesničané rychle překonají počáteční obezřetnost, protože jsou na nového souseda zvědaví. Postupem času jim ale začne vadit, že ten člověk nikdy nemluví o sobě a vystupuje nějak podezřele vstřícně. Záhy pro ně začne být divný a nebezpečný – a nakonec se ho společně zbaví. Náhodnému svědku svého zločinu Brodeckovi poručí, aby o události sepsal zprávu. 

Proč a pro koho ji píše? To není jasné, stejně jako představa o jejím obsahu. Musí vyprávět příběh, k němuž se přichomýtl, až když už bylo po všem. Zdá se, že hlavním cílem zadavatelů – kolektivu vesnických chlapů – je zjistit, co vlastně Brodeck ví a jaké nebezpečí pro ně představuje. Nebude náhodou chtít někde vykládat celou pravdu? Neustále tak kontrolují, co Brodeck píše, a k obsahu a formulacím jeho zprávy se průběžně vyjadřují. Brodeck od začátku chápe, jak je pro něho hlášení nebezpečné: má v rukou moc, protože hodně ví, ale je to také rozbuška, s níž neumí pracovat. Rozvášněný dav by se mohl obrátit proti němu stejně jako proti Andererovi. Musí se zavděčit těm, kdo mu úkol dali, zároveň by ale jakákoli chyba v jeho textu mohla být použita proti němu. Má to napsat pravdivě a věcně. Jenže kde je pravda? A jak splnit zadání, jehož jednoznačným záměrem je kolektivní vraždu popřít?

I Brodeck je ve vesnici cizinec, a jak se záhy ukazuje, cizincem zůstane. Pokud v sobě každý z nás ukrývá dobrou i špatnou stránku, pak dobrého v tomto příběhu vyjde na povrch skutečně málo.

Jak vyprávět o černotě v duši

Komiksový scenárista a kreslíř Manu Larcenet (nar. 1969) se válečné tematice věnoval například už v životopisném komiksu La ligne de front (V první linii) z roku 2004, věnovaném osudům Vincenta van Gogha. Největší úspěch mu zatím vynesla čtyřdílná série Blast (2009–2014), ale právě Brodeckova zpráva – v nakladatelství Dargaud vyšla roku 2015 – se v jeho poměrně bohaté a pestré bibliografii rychle zařadila mezi nejzdařilejší projekty. Je tudíž dobře, že po skromném začátku nakladatelství Mot (české uvedení útlé knížky Zpátky na zem v roce 2009) se teď k Larcenetovi nakladatelství Argo vrátilo a po Brodeckovi chystá tento rok vydat ještě jeho adaptaci románu Cesta Cormaca McCarthyho.

Komiks Brodeckova zpráva vychází ze stejnojmenného románu Philippa Claudela z roku 2007 (česky kniha vyšla roku 2014 v překladu Kateřiny Vinšové v Pasece – a Podaného překlad s tímto textem přiznaně pracuje). Časové a místní zasazení příběhu je v knize vágnější, autor ho úmyslně upozaďuje. Naopak Larcenetovo zpracování je v tomto směru explicitnější, spojení s druhou světovou válkou a koncentračními tábory je jednoznačné.

Příběhem nás provází Brodeck a útržkovitě do děje přimíchává i vlastní osudy. Jako by nestačilo, čím si prošel před válkou a během ní. Násilí, jemuž čelil v koncentračním táboře, by se možná dalo označit za projev nějaké nejasné, neurčené vyšší moci. Bohužel i „doma“, „mezi svými“, Brodeck opět stojí proti nenávisti, podlosti, předsudkům, podezírání i vražednému násilí. A my s ním.

Temnota v zasněžené přírodě

Původní francouzská verze komiksu je dvoudílná, české album zahrnuje díly oba, což je pro ucelené čtení příběhu přínosné. Larcenet ho zpracovává v černobílé podobě a podélném formátu. Tato výrazná, nebarevná volba zdůrazňuje protiváhu černé a bílé: bílá je zasněžená příroda, černý je svět lidí. Vše akcentuje zaměření na vybrané detaily, nejčastěji portréty: expresivita výrazů, pohledů jednotlivých postav je neobyčejně silná. Obraz tak ve čtenáři zanechává ještě hlubší stopu než text: je explicitnější, neodbytný. V černobílém vyprávění je někdy těžké od sebe postavy rozlišit, což nutí k soustředěnému vnímání příběhu, zároveň je ale nutné odhalit i autorský záměr – lidské typy a jejich neřesti jsou skutečně často tak podobné, že je těžké a někdy i marné jejich nositele od sebe oddělovat.

Atmosféra příběhu je tak v komiksu hutnější a tíživější než v knize, jakkoli i ta je v tomto ohledu napsaná mistrovsky. Kreslené podání některé argumenty, které v textu mohly nebo měly zůstat v pozadí, naopak uvádí na světlo. Je pochopitelné, že komiksová adaptace Claudelovy knihy je silnější než psaný text: obraz interpretaci vždy konkretizuje. V tomto případě je to však provedeno s jasným autorským záměrem – Larcenet příběh převypráví věrně a v potřebné šíři, ale některé momenty nutně akcentuje. Text úmyslně uváděl mnohé jen v náznaku a nechával na individuální čtenářově představivosti a zkušenosti, nakolik si výpověď a její účinek pustí k tělu. Komiks jde v tomto směru dál, hlouběji, ukazuje víc, než by zastíral. Oproti případnému filmovému zpracování má toto médium výhodu v tom, že může působit silněji zejména ve zpomalení. Larcenetův Brodeck si, jak zaznělo, říká o soustředěné čtení. I když lze některé stránky projít rychle, další nás přinutí se zastavit, konfrontovat se s tím tak působivým pohledem dokonale nakreslených postav: tu zlověstným a vyzývavým, jindy ztrhaným a vyděšeným. V portrétech jako by někdy běžely celé dějiny.

Pochopit, omluvit a zapomenout? Nebo raději spálit a pohřbít?

Úvodní stránky a pak i další pasáže v průběhu vyprávění jsou uváděny bez textu: příběh tak běží beze slov, což umocňuje dojem mlčení a vnuceného ticha, kterým vesničané příhodu obestřeli. Autor tak buduje napětí, vstupuje s námi do zlého, hrozivého, nepřátelského ovzduší zdejší malé komunity obklopené nehostinnou přírodou. Samozřejmě divoká, drsná horská scenérie je ukázána jako protiváha nepochopitelné lidské krutosti plné cynismu, sycené menšími a většími proviněními, podezíravostí, nenávistí. Nejen že čtenář sám tápe v pochopení jednání a motivace aktérů vraždy člověka, který nikomu nic neudělal, ale ani uvnitř příběhu, ve vesnici, nikdo neví, kdo vlastně byl Anderer, stejně jako v podstatě nikdo neví, kdo je Brodeck. Lidé se neznají, nevědí nic o sobě navzájem a možná ani sami o sobě. 

Dílo tak můžeme vnímat i jako návod k přemýšlení o individuální, a potažmo dějinné paměti. O tom, jak slabá je hranice mezi svědectvím a udavačstvím. O síle a moci slova, zápisu určité verze vzpomínek. Nebo o principu odpuštění, zapomnění a vedle toho hněvu a nenávisti. O tom, co je lidské a nelidské, o davu a jedinci v něm, o slabošském spolčení vinných, o traumatech a dalších důsledcích utrpení. Neznámé a jiné je najednou větší hrozba, než byla válka, kterou tady nějak přežili. 

Černobílé zpracování by sice mohlo svádět ke schematičnosti, naopak ale podtrhuje reálnost, věrohodnost příběhu i jeho podání. Zaskočeně si uvědomujeme, že i všechna nejasná, „bílá“ místa příběhu jsou vlastně černá. Čtení Larcenetova komiksu poskytuje podobný zážitek jako návštěva dobře koncipované výstavy. Zpočátku se jen tak procházíme mezi obrazy, postupně nás ale pohlcují a pak úplně vtáhnou do svého příběhu. Ten už ovšem není černobílý, ale zcela temný.