Román francouzského spisovatele Gillese Roziera (1963) Láska bez odporu vypráví příběh, který se odehrál v jistém francouzském městě ke konci 2. světové války. Zaznívají v něm věci, jaké by člověka poslušného pravidel morálky neměly ani napadat. Navíc autor záměrně klame.

Rozier zatím nepatří k hvězdám současné francouzské literatury. Je autorem střední generace, ale publikoval dosud jen pět románů, z nichž nejúspěšnější, Láska bez odporu, byl přeložen do deseti jazyků. Rozier je také básník – a básně píše v jazyce jidiš.

Láska bez odporu
Román Láska bez odporu je koncipován jako „kniha s tajenkou“. Rozier hlavní postavě nepřiděluje jméno ani gramatický rod a čtenář neví, zda má před sebou vypravěče, anebo vypravěčku. Důvodu takového řešení se můžeme jen dohadovat. Jistě jde o pokus o zobecnění. Román totiž do značné míry převrací běžný pohled na válku, zpochybňuje možnost dobrat se celistvého a jasného posouzení všech událostí a okolností. A v rámci toho je šikovné smazat i rozdíl mezi přístupem ženy a muže, mezi „něžným“ a „chlapským“ pohledem. Není-li identita vypravěče jasná, neměla by ani nést předpojaté hodnocení. Jako další motiv se nabízí nechuť mluvit naplno o homosexuálním vztahu. A tento předpoklad lze dotáhnout dál: ať hetero-, anebo homo-, jde přece pořád o lásku. Rozier se především táže po jejích mantinelech, a také po pravdivosti navázaného vztahu – jde přece o lásku okolnostmi vynucenou. Ve skutečnosti tedy o lásku platonickou, anebo opětovanou? Bezbřehou, anebo vykalkulovanou? Zamlžením vypravěčovy identity se rozpor čistě jen vyostřuje.

První varianta
První četba románu, pokud nevíme předem o té svévolné zapeklitosti jeho výstavby (a jen tak ji neprohlédneme, text je po této stránce napsaný výsostně a překlad se mu vyrovná), nás možná ani nevyvede z míry. Autorem knihy je muž, do četby proto vstupujeme s nevinnou představou, že hlas, který nám příběh vypráví, je hlas mužský. Dozvídáme se, že je středoškolský profesor němčiny, zcela zapálený pro svůj předmět. Německý jazyk a literatura jsou jeho láskou a jedinou vášní. V jisté chvíli se dokonce ani nebude bránit vstupu do manželství, které naplánovali za jeho zády, vždyť si stejně dál žije na svém oblaku německé četby, k čemuž si zřídí tajnou komůrku v zadní, jinak nepřístupné a ostatním obyvatelům domu neznámé části sklepa. Jeho život plyne zcela monotónně mezi prací, na minimum omezenou komunikací s bližními, studenty i kolegy a utajenými chvílemi slastné četby v nehostinném úkrytu. Kolem běží válka, jež se ve městě projevuje stále četnějšími nálety a zjevnou perzekucí všech Židů.

Už tak je vypravěč zvláštní postavou – učit a milovat němčinu za německé okupace je poněkud nemístné – posléze ho navíc povolají jako překladatele pro gestapo, a když tu celé hodiny poníženě čeká na příděl nové práce, míjejí ho desítky občanů, z nichž četné od vidění, ba i osobně zná. Na rozdíl od něho však se většina z nich, Źidů, domů už ten den nevrátí.

Při jedné takové příležitosti se mu povede vyvést z úřadu jednoho ze zadržených. Schová ho doma ve sklepě. A ukrývat ho tam bude až do konce války, tedy skoro tři roky. Ale došlo k tomu spíš shodou okolností než cílenou snahou jednat odvážně, vypravěč se nechystal k podvratné činnosti, jakoukoli pomoc neplánoval...

Hora paradoxů, hora záhad
Příběh tak vrší další z paradoxů: v domě teď žije ovdovělá matka, její dcera, která si do patra vodí Němce, příslušníka SS, a zcela nezakrytě, naopak velmi halasně tam s ním i několikrát za den souloží. Vedle má pokoj vypravěč a jeho právoplatná manželka Saša (anebo vypravěčka a její manžel Saša? – jde o zmíněnou Rozierovu nevyluštitelnou tajenku), ti dva spolu žijí jenom naoko.

A dole ve sklepě se skrývá Herman. Polský Žid. Podobně jako vypravěč i on nachází zálibu v četbě, může tedy využít bohatých zásob tajné knihovny – a navíc umí jidiš. Rozier rozehrává další z velkých témat románu, vztah jidiš a němčiny, vztah dvou literatur a vztah dvou lidí, kteří hledají společný jazyk – v přímém i přeneseném smyslu. Prolíná se tu němčina, Rozierem uváděná jako jazyk Goetha a Goebbelse, a jidiš, tajemný jazyk utajovaného a tajemného nájemníka Hermana. Vztah vypravěče (vypravěčky?) k Hermanovi stále sílí, od povrchní fyzické přitažlivosti přechází do stavu splynutí duší, vztahu „myšlenkové“ závislosti, až nakonec dochází i k jejich sblížení tělesnému.

Nic ale není jednoznačné. Čtenář nemá jasno v otázce pohlaví vypravěče. Tomu se vracejí neodbytné pochyby o zdánlivě pevném vztahu s Hermanem, jehož povaha by za jiných okolností – mimo sklep, mimo válku – nemusela vůbec být tatáž a jehož samu existenci možná podmiňují jen tyto konkrétní okolnosti. Hermanův osud zas leží v rukou zachránce, který se u něho zjevuje na zapřenou jednou denně anebo taky ne a o jehož životě „nahoře“ skrývaný Žid nemá žádné informace.

Nevyluštěná tajenka
Láska bez odporu je román o válce. Rozierův příběh ale zůstává v mnohem nedořečený a nejasný, a tím víc vnucuje četné velké otázky: Co je vlastně hrdinství? Je ho třeba? Za každou cenu? Vypravěč komentuje marast kolem sebe napůl nezúčastněně, napůl se hájí svou výjimečností. Vidí všechna zvěrstva nacistů, vnímá, jak skandální je, když se sestra zahazuje s esesákem, a na druhé straně konstatuje, jaké výhody to má pro dům, pro něho, ...pro Hermana. Prochází životem jako člověk neschopný odporu, němě přitakající všem nepravostem – přitom se ale stále zaobírá myšlenkou na možný vzdor. „Jak se člověk dostane k tomu, že vezme granát a vyhodí do povětří železnici nebo vyprázdní zásobník na hlídku černých uniforem? Je třeba odvahy, nevědomosti, nebo stačí prostá chuť vymanit se ze šablony života, o kterém je rozhodnuto předem?“ (s. 44) Jak si nevybavit „naše“ slavné Ostře sledované vlaky...

Lásku bez odporu můžeme brát jako pokus o náhled na historii skrze jeden konkrétní malý a nevýznamný osud. Francouzská kritika v souvislosti s touto knihou připomínala i model angažovanosti spisovatele à la Jean-Paul Sartre. Dílku by se dal přiřknout i styčný bod se slavnými oulipisty, vždyť Rozierova koncepce vychází z výchozího omezení: neprozradím čtenáři pohlaví vypravěče. Neřeknu mu jasně, kdo s kým. – Tentokrát však je v dokonalosti léčka. Text je, jak jsem zmínila, vystavěn tak mistrovsky (a znovu dodávám, překlad rovněž), až se může stát, že čtenář tuhle vychytávku nepozná. Příběh Lásky bez odporu je totiž, i když ho čteme prvoplánově bez reflektování roviny matení pozic, příběhem natolik silným, že na román úplně stačí.

V rozporu s většinou kritik se přikláním k možnosti číst Rozierovu Lásku bez odporu především jako román o vztahu muže k muži. Text k tomu nabízí zcela drobné náznaky, jistěže neprůkazné. Přes všechnu spisovatelovu snahu zamést stopy a nechat čtenáře tápat jsem tedy pro četbu jednoznačnou (navíc téma homosexuality se neobjevuje pouze v této Rozierově knize, i jeho další román Oselský slib s ním pracuje), s tím příjemným návdavkem, že si jen nemůžeme být naprosto jistí. To ale ostatně nikdy a v ničem.