Martin Daneš je český publicista a autor několika knížek. Na svých webových stránkách o sobě uvádí, že v 80. letech emigroval a v Paříži vystudoval žurnalistiku a mezinárodní vztahy. Po návratu do Čech pracoval v Kanceláři prezidenta republiky a poté postupně vedl několik periodik: Denní Telegraf, Mezinárodní politiku, Hustler. Pak opět odjel do Paříže, kde se usadil. Stručný medailon na českých webovkách už neuvádí, že Daneš není ani ve francouzském prostoru jako autor až tak nováčkem: jeho texty lze najít například na francouzském webu Short edition, snaží se uplatnit i jako literární překladatel – nejen že je v letošním roce stážistou na kursu literárního překladu pořádaném prestižní organizací Centre National du Livre, ale je už i autorem knižně vydaného překladu, a to hned Poláčkových Mužů v ofsajdu, pro které se mu dokonce podařilo najít ve Francii nakladatele. I v ČR je Daneš nadále aktivní: založil zde další českou literární cenu, nazvanou Česká kniha, jejímiž laureáty se postupně stali Vladimír Binar, Jakuba Katalpa a Jan Němec (tedy vesměs autoři a díla oslavená i v jiných, zavedených a možná i prestižnějších cenách). Na webových stránkách této ceny se ale uvádí, že jde o důležitý počin, jehož „inovačním prvkem“ je, že organizátoři navazují vztahy se světovými nakladateli. Tito „světoví pozorovatelé“ prý tak budou „motivováni k překladům vítězných knih, které rozšíří povědomí evropských čtenářů o současné české beletrii“. Zatím, zdá se, Martin Daneš našel nakladatele aspoň pro sebe. Je jím nakladatelství Vents d’ailleurs, jež se zaměřuje na produkci autorů ze zemí pro Francouze exotických.

Daneš má také svůj blog na Rue89. Tento internetový projekt, spojený s tradičně levicovým deníkem Libération, chce být co nejblíž svým čtenářům, a proto je mnohdy konfrontační až provokativní, psaný převážně hodně živým jazykem: výběrem jazykových prostředků připomíná autentickou komunikaci diskutérů v baru. Martin Daneš se zde věnuje především české tematice: píše pro Francouze o tom, co se děje v Čechách, a informace, které by se možná někdy tamější čtenáři mohli dozvědět i jinde, doprovází potřebnými, cennými komentáři. Pro některé náměty má vyloženě slabost. Může to být třeba již zmíněný Karel Poláček, o němž píše jak na blogu Rue89,  tak třeba na stránkách české ambasády v Paříži. Obdobnou pozornost ale autor věnuje i... trolejbusům.

A právě trolejbus se dostal do názvu jeho knížky, kterou vydal ve francouzštině a v jihofrancouzském nakladatelství Vent d’ailleurs. Trolejbus se samozřejmě v titulu neocitl jen tak...

Tank a trolejbus
Román má dvě roviny – vedle příběhu Zdeňka Drahoše, řidiče trolejbusu, je důležité i jeho pozadí. Odehrává se v historických kulisách, v roce 1968. Obě ty polohy textu však působí nevěrohodně a v důsledku nezajímavě. Aspoň pro českého čtenáře.

Celý román vypráví dlouze, až únavně, o Drahošově vášni pro trolejbusy, jež má spíše podobu tvrdohlavé posedlosti. Téma samo o sobě není až tak marné – mohlo být dobrou ilustrací toho, jak jsme často schopni zveličit vlastní problémy a osobní trápení, až nevnímáme mnohem důležitější záležitosti odehrávající se ve světě kolem nás. Jenže zaujetí Danešova protagonisty pro „dinosaury“ mětské hromadné dopravy, jakkoli má zřejmě dokonce i autobiografický základ, zůstává v knize spíš jen násilně natahovanou pohádkou. Drahoš nehodlá v životě nikdy dělat nic jiného, než řídit trolejbus, a tímto svým rozhodnutím obtěžuje jak svou manželku, tak své kolegy, šéfy a posléze i místní stranické funkcionáře. To když se rozhodne zjistit, kdo zrušení trolejbusové dopravy v Budějovicích vymyslel a prosadil. Pak najednou už prakticky neví, kudy kam, jelikož tajemníka mětské organizace KSČ o své kauze nepřesvědčil. Ale náhodou se dozví, že komunistický kádr má syna v pubertě. Záškodnická akce (pokus opít sedmnáctiletého kluka doslova i obrazně, totiž nad několika pivy ho získat na svou stranu) nakonec sice přinese jen menší roztržku v komoušské rodině, ale nic víc. I když... soudruh Šourek je přece jen hlava otevřená, jednou mu to nedá, sveze se trolejbusem, a světe div se, pochopí tajemnou poezii tohoto dopravního prostředku. Nakonec se ukáže, že velké zlo lze odvrátit malým dobrým skutkem, který vyřeší úplně všechno.

Příběh je situovaný do Českých Budějovic. Má to pro autora jistou výhodu: jakmile zachází do historických podrobností, může se vymluvit na to, že v Budějovicích se nic z politicko-společenského dění neodehrávalo tak vážně a tak do hloubky jako v Praze. Z pohledu vypravěče románu občané v Budějovicích kromě vlastní kariéry (a samozřejmě ještě těch trolejbusů) vlastně neřeší, a ani v pohnutých dobách, kdy městem projížděly tanky, neřešili prakticky nic. A tak stačí jen připomenutí „velkých“ pražských událostí, aby děj získal dobové kulisy, a není třeba zacházet do podrobností. Tím se spisovateli daří zastřít to, že sám není směrodatným pamětníkem popisovaných let a že i pro něho jsou to záležitosti spíš čítankové, šablonovité, než že by byly autenticky zažité a v důsledku vnímané jako složité a plné protikladů. Dobové události jsou popsané schematicky, s jakousi potřebou zmínit hlavně jména, jež Francouzům mohou být povědomá (Dubček, Palach), a vybavit příběh kostrou ze stěžejních událostí daného roku. Kdyby se ale trolejbusy v Danešových Budějovicích rušily v letech padesátých anebo devadesátých, příběh „utrpení mladého Drahoše“ by to nijak nezměnilo.

Všechny postavy Daneš sice načrtává jako komplikované charaktery, ale nakonec je nechá jen v té první podobě, jak panáky vystřihnuté z papíru: Zdeněk Drahoš a jeho manželka nemohou mít děti, a tak si žena pořídí pejska, na něhož muž žárlí... Papaláš František Šourek, příkladný stranický kariérista, naráží na nepochopení vlastní ženy i syna: oba rodinní příslušníci se ale zmohou jen na pár vzpurných slov či pohledů, a ačkoli se nabízelo, že autor si tu připravuje prostor pro složitou zápletku s rozporuplnými možnostmi řešení, jež by třeba čtenáře vedly k přemýšlení, k ničemu takovému děj nakonec nespěje. Kamarádi a kolegové z trolejbusového depa Drahoše postupně „zrazují“, když podepisují smlouvy o přestupu na řízení autobusů: brát však tuto situaci jako paralelu dobového obracení kabátu nelze, ač je jasné, že to tak autor asi myslel. Oba světy – ten trolejbusový a ten odrážející reálné české dějiny – se ani v této tematice hlouběji nepotkají.

Daneš se v rozhovorech sám odvolává na to, že román obsahuje určitou dávku absurdity (aby tak navázal na tradici dobrých, věhlasných českých literátů; ostatně citát z Ladislava Fukse použil jako motto románu). Absurdní mi však připadá spíš v tom, jak je povrchní, šablonovitý, tak nějak okatě románový. A vlastně i zbytečně příliš explicitní, a to jak v rozvíjení příběhu, tak v jeho formulování: vyprávění připomíná spíš snaživě napsanou slohovou práci, dialogy neznějí autenticky, ale škrobeně. Jako by se čtenář místo trolejbusem vozil těžkopádným tankem, z něhož nelze mezi řádky zahlédnout ani to málo, protože pod nimi není vůbec nic.