Rozhovor s  překladatelem Erikem Lukavským o jeho zkušenostech s francouzskou literaturou pro děti a o tom, jak se do překládání může zapojit celá rodina.

iLiteratura.cz: Erik a Anna Lukavští bývají častěji podepsáni pod překlady knih pro dospělé, z těch nejvýznamnějších mě napadají maghrebští autoři Tahar Ben Jelloun a Muhammad Šukrí nebo úspěšný román původem afghánského autora Atíka Rahímího, případně i reportáže Patricka Chauvela... Erik se podílel na překladech básnické sbírky Joyce Mansourové nebo výboru Bytosti schopné zemřít. Nemluvě o tom, že s Michalem Rydvalem vlastní a řídí malé, ale známé nakladatelství Fra. Jak do toho pasuje překlad knížky pro děti? Máte novou vášeň, nebo to byla jen zakázka?
Erik Lukavský: Ano, šlo jen o zakázku. Knihu nám nabídla k překladu Mladá fronta.

iLiteratura.cz: Byla to první knížka pro děti, co jste překládali – ať už vy sám, nebo ve spolupráci s Annou Lukavskou?
Erik Lukavský: Ne, už předtím jsme překládali pro Baobab skvělou knížku Život k sežrání, ta byla vlastně taky nominovaná na Zlatou stuhu za překlad. Takže bychom nejspíš měli překládat jen knihy pro děti.

iLiteratura.cz: V čem byla tahle knížka specifická?
Erik Lukavský: Obě byly specifické. Tu první jako bych napsal sám, kdybych to uměl, u Gustíka jsem si zase říkal, jak je skvělý, že má někdo podobně střelenej život. Ty rodinné příhody jsou univerzální.

iLiteratura.cz: Bylo těžké trefit Gustíkovo vyjadřování, aby text zněl dostatečně autenticky? Jde přece jen o určitou generační variantu skutečně mluveného jazyka. K tomu se v knize bohatě vyskytuje třeba zkratkovité vyjadřování dnes nejčastějších komunikačních kanálů téhle věkové kategorie: sms a chatů. Vy s Annou tyhle polohy jazyka suverénně ovládáte, neřešíte problém, že byste se v nich ztráceli?
Erik Lukavský: Ten jazyk mi nepřijde nesrozumitelný. Jsem v tom každý den, díky svým třem dětem. Ale i díky štamgastům v Café Fra. Sám tak mluvím, jsem takový prošedivělý puberťák. Což nevím, jestli je dobře, nebo špatně. Zkratkovité chatování mi ale kontroloval nejstarší syn. Přece jen jsem si nebyl jistý, jestli jsem to při šmírování jeho facebooku a sms dobře pobral.

iLiteratura.cz: Dělá vám ještě problém chytit nasazení v češtině, tzn. najít správnou míru užití prvků obecné češtiny, aby text zněl autenticky, a přitom se dal dobře číst?
Erik Lukavský: Z toho, co jsem řekl, je už asi jasné, že nedělá. Na rozdíl od dospělé prózy to jde „samo“. A když moc ujedu, mám skvělou redaktorku Anežku Charvátovou, která mě vždy usměrní.

iLiteratura.cz: Myslíte si, že děti „nezkazí“, když čtou text s nespisovnými prvky? Že to slyší kolem sebe pořád, je něco jiného, než když se jim tahle varianta jazyka, pokud mají vizuální paměť, otiskne do hlavy…
Erik Lukavský: U tohohle typu knížek to tak musí být. Kdyby ti náctiletí vypravěči mluvili spisovně, děti by se jim vysmály, protože tak nikdo nemluví. A nikdy nemluvil. Nebál bych se ani vulgárních výrazů, které v Gustíkovi jsou, ale musel jsem je zmírnit, že se to prý pro děti nehodí. I když podle mě je to blbost. Drtivá většina dětí mluví sprostě a nespisovně už od školky. Můžeme nad tím lamentovat, jak je to hrozné, ale nic s tím neuděláme. Spíš je musíme naučit, kdy mají přepnout a nepoužívat to. Ale to si naši rodiče říkali určitě taky.