Festival Écrivains en bord de mer měl letos dvě části: začínal na ostrově Noirmoutier od 4. do 7. července a pokračoval v La Baule od 11. do 14. července. V oficiálních dokumentech se akce prezentuje záměrem „představovat současnou literární tvorbu, a to v uvolněné a přátelské atmosféře“; ta se podle pořadatelů stala hlavní značkou této události. Jako hosté zde vystupují francouzští i zahraniční spisovatelé, kteří „mají publiku pomáhat porozumět dnešnímu světu“ – tím, že se s nimi „podělí o svůj pronikavý vhled do něj“. Festival chce objevovat nové tváře, lákadlem nicméně zůstává vždy několik autorů známých, pyšnících se významnými literárními cenami. Programově tu však nechávají stranou bestsellery a oddechovou literaturu. „Proč bychom právě v létě měli odkládat kvalitní, dobře napsanou literaturu, která nás nutí přemýšlet?“ přesvědčivě hájí toto rozhodnutí ředitel festivalu Bernard Martin. V minulosti se tak v La Baule představila například Brigitte Giraud s románem Vivre vite (Žít rychle) krátce předtím, než na podzim 2022 získala Prix Goncourt. Letos v Noirmoutier vystupovaly renomované autorky Maylis de Kerangal a Marie Darrieussecq, ale také Rebecca Lighieri, jež za knihu La Treizième heure (Třináctá hodina), publikovanou nikoli pod tímto pseudonymem, ale pod svým jménem Emmanuelle Bayamack-Tam, obdržela v roce 2022 Prix Médicis.

Hlavní náplní festivalu jsou debaty s pozvanými autory, přičemž nejčastější schéma je jeden na jednoho: každého z festivalových hostů popořadě vyzpovídají přizvaní moderátoři. V Noirmoutier se této úlohy většinou ujal výše zmíněný nakladatel a ředitel festivalu Bernard Martin, jen výjimečně ho zastoupila Éloïse Guénéguès, jinak vedoucí literárního oddělení v kulturním domě Le Grand R (Scène nationale La Roche-sur-Yon). V navazující, programově bohatší druhé části festivalu v La Baule se v této roli střídali tři, k oběma zmíněným se přidal ještě kritik Alain Nicolas, jehož profesionální aktivity byly dlouho spojené s deníkem L’Humanité.

Zvláštností festivalu je, že tu většina autorů představuje tituly, které vyjdou až koncem léta nebo na podzim. Nejedná se však o žádný důmyslný dramaturgický tah, vyplývá to z termínu akce, o dva měsíce předsazené před hlavní událost francouzského knižního trhu, tzv. rentrée littéraire. Tato hlavní vlna uvedení knih na pulty knihkupectví je marketingově spojená i s udílením prestižních literárních cen vrcholícím v průběhu podzimu. Knihy, které oficiálně vyjdou v období mezi koncem srpna a říjnem, jsou ovšem fakticky připravené už před létem a je zvykem, že novináři a literární kritici dostávají signální výtisky předem, aby celou tu porci nových titulů zvládli přes léto zpracovat. Proto byli moderátoři festivalu oproti publiku ve výhodě: texty, o nichž se debatovalo, měli přečtené. Pro publikum bylo nicméně i přesto cenné vyslechnout si cosi jako upoutávku na tituly, které půjdou do prodeje za několik týdnů.

Noirmoutier

Na ostrov Noirmoutier se z pevniny dá dostat po tajuplné silnici vybudované na mořském dně; ta však dvakrát za den mizí pod vodou, a je proto nutné sledovat časy odlivu. Od roku 1971 sem ale vede také most. Ostrov má na délku 18 km, v nejširším bodě pak 12 km, proto zde jako dopravní prostředek úplně stačí jízdní kolo. Dobrá dostupnost, zároveň ovšem i částečná izolace od pevninské civilizace a také to, že část pobřeží pokrývají borové lesíky s další bujnou vegetací, učinila z místa vyhledávaný cíl bohaté klientely. Pečlivě prosazovaná stavební omezení se zasloužila o to, že sem nikdy nevstoupila žádná betonová lobby: převážná většina domků ve vnitrozemí napodobuje architekturu starých přízemních, nepříliš rozlehlých stavení s vybledlými béžově růžovými střechami a světlemodře natřenými dřevěnými prvky – okny, okenicemi, dveřmi – lemovaných někdy větší, většinou nicméně jen malinkými zahrádkami s opečovávanou vegetací. Ostrov tak nepůsobí turisticky, ač je ubytování dočasných výletníků dnes jeho hlavním posláním. Vedle toho se v borové džungli na pobřeží skrývají zdánlivě skromné, nenápadné vily o dvou i třech patrech a často s charakterem menších zámků: letní rezidence movitých pařížských nebo i nanteských občanů, sídla expatů a všech, kdo zdědili nebo vydělali tolik, že si tu mohou v klidu, a ne moc na očích užívat nejen klidu, ale i radovánek, které nabízí oceán. Dobrou polovinu plochy ostrova každopádně využívají rovněž zemědělské a další výrobní aktivity, přinášející tři hlavní produkty: sůl, ústřice a brambory. Solnaři pečují o důmyslný systém kanálů a nádrží s mořskou vodou, z níž se po odpaření získává sůl. Kolem solných výroben se pasou krávy a sem tam i pobíhají koně, mezi tím vším se táhnou malá i delší pole vyhlášené odrůdy brambor. A při odlivu místní i turisté chodí sbírat ústřice i jiné mořské plody, ale lze je bez námahy konzumovat i přímo v halách prodejců, pouličních barech stejně jako v několika místních michelinských restauracích.

Ostrov – a všechny jeho obce, po nichž festival své publikum postupně provedl – působí zvlášť v době před turistickou sezonou poklidně a idylicky. Kromě již zmíněné architektury tomu napomáhá i svědomitě udržovaná parková úprava dotažená do posledního detailu nejen v centrální části městečka, ale i kolem cest a místních komunikací. Nenápadně totiž splývá s flórou místních zahrádek, a ačkoli se každý snaží nějak odlišit, několik typických rostlin vše nenásilně sjednocuje, v tuto chvíli tak všemu kraloval především svíčkovec.

Proč se právě na tento ostrov rozšířil literární festival, který manželé Brigitte a Bernard Martinovi s úspěchem pořádají ve vyhlášeném přímořském letovisku La Baule? Tuto záhadu mi Bernard Martin s úsměvem osvětlil: důvod byl jednoduchý, koupili si tu dům a částečně tu žijí. V roce 1991 založili v Nantes nakladatelství Éditions Joca Seria, které vydává ročně kolem deseti titulů. Jejich život je tak s literaturou natolik spojený, že pořádání festivalu bylo přirozeným vyústěním.

Festival

Letošní ročník v Noirmoutier otevřely dvě debaty konané v hale Les Salorgues, bývalém solném skladu. Maylis de Kerangal uvedla román Jour de ressac (Den zpětného proudu), který vyjde na podzim v edici Verticales nakladatelství Gallimard. Spisovatelka se v něm vrací do města Le Havre, kde vyrůstala. Příběh s detektivní zápletkou vypráví podobně jako román Réparer les vivants (česky vyšlo pod názvem Život za život) svým osobitým stylem, kdy dokáže protahované napětí promítnout do vět tak, že se text na čtenáře skutečně valí, působí naléhavě a mocně, tak jako příliv a odliv. Nejde přitom o nijak lyrické, básnické psaní: kromě nebezpečné zápletky obsahuje vyprávění také spoustu emocí, živých dialogů, autentických scén plných strachu, nejistoty, ale i humoru nebo partnerského porozumění.

Joy Sorman mluvila o knize Le Témoin (Svědek), vydané v lednu 2024 v nakladatelství Flammarion. Navázala v ní na projekt započatý titulem À la folie (Šíleně) z roku 2021. V prvním případě sbírala materiál pro román po dobu jednoho roku, kdy sledovala dění v psychiatrické léčebně. Podobně i nové dílo vzniklo na základě rok trvající rešerše, spočívající v pravidelných návštěvách soudních jednání. Výsledný tvar je ovšem fikce. Autorka našla inspiraci v Bartlebym ze slavného románu Hermana Melvilla (česky Písař Bartleby. Příběh z Wall Streetu, přel. Radoslav Nenadál, Odeon, 1990): v románu Le Témoin z něho utvořila ústřední postavu jménem Bart, který se tajně usídlí v justičním paláci a následně pozoruje a komentuje, co vidí. Autorka tak přes tohoto prostředníka získala možnost velmi kriticky podat své svědectví o francouzském soudnictví – v debatě nicméně zdůrazňovala, že chtěla různé situace koncipovat zcela objektivně. Už v předchozí knize nikomu nestranila, ani klientům léčebny, ani psychiatrům nebo personálu léčebny, a stejně i tentokrát měřila stejným metrem jak soudcům, tak obviněným. Když publikum zajímalo, zda romány vyvolaly ať už pochvalné, nebo naopak odmítavé ohlasy z řad dané profese, Joy Sorman přiznala, že na první knihu nějakou odezvu dostala, ale na druhou vůbec ne. Vysvětlovala si to tím, že lékaři zřejmě tento druh literatury čtou, ale právníci o její existence možná ani nemají tušení. Rozhodně by stálo za to tuto autorku českým čtenářům představit, možná i návratem k některému z předchozích úspěšných a cenami ověnčených titulů, jako byl svérázný feministický pamflet Boys, Boys, Boys z roku 2005, román Comme une bête (2013, Jako zvíře), odehrávající se v kulisách masné výroby, nebo pohádkově laděný román na téma úzké hranice mezi lidskostí a zvířeckostí, La Peau de l’ours (2014, Medvědí kůže), vycházející z myšlenky, že by Kráska měla se Zvířetem dítě.

Marie Darrieussecq je patrně z celé skupiny festivalových hostů nejznámější. Na uvedení do českého prostředí měla zatím smůlu: v roce 1999 sice brněnské nakladatelství Vetus Via poměrně pohotově vydalo překlad jejího debutu Truismes z r. 1996 (Prasečiny, přel. Ladislava Chateau a Zdena Šmídová), později v nakladatelství Paseka uvažovali o vydání románu Tom est mort (2007, Tom zemřel), z důvodu zamítavého lektorského posudku k němu však nedošlo – a tím se vody zájmu zřejmě zavřely. Na festivalu se debata s ní točila kolem románu vydaného letos v lednu v Éditions P.O.L, Fabriquer une femme (Vyrobit ženu). Darrieussecq v něm uvádí na scénu dvě protikladné postavy, Solange a Rose, které se objevily už v některých jejích předchozích textech (v závěru románu Clèves z roku 2011 není jasné, zda Solange otěhotněla, tentokrát ji potkáváme jako svobodnou matku). Rose a Solange, jak uvedla autorka, jsou do jisté míry dvě polohy její vlastní osobnosti: první je slušná, pilná, pečlivá, příkladná a druhá – divoká, nespolehlivá rebelka. Jejich osudy se odvíjejí na pozadí osmdesátých let, kdy nebyla dostupná antikoncepce a bezbřeze se šířila epidemie AIDS, v atmosféře dávno před hnutím #MeToo.

Darrieussecq v podstatě nepotřebovala moderátora, o své tvorbě mluvila velmi otevřeně a se zaujetím. Chvíli se snažila posluchače přimět, aby si vybavili, jak vypadal vztah muže a ženy v 80. letech. Pomáhala jim tím, že když popisovala, v jaké situaci se pohybuje zejména postava Solange, sypala ze sebe fragmentární podrobnosti o tom, že dívky neměly žádnou sexuální výchovu, o sexu věděly jen to málo, co vyčetly z časopisů typu Marie Claire, něha nebo trpělivost ani v partnerských stycích prakticky neexistovala, i ty nejobyčejnější promluvy byly ponižující, útočné a zlé, jedno z nejhorších odsouzení pro dívku bylo označení za frigidní, chlapci si zase stavěli jako metu schopnost přivést dívku k orgasmu. Později přešla i k dalším námětům, které v daném románu zpracovává, jako je otázka, proč a jak se člověk stane alkoholikem, nebo snaha uchopit situaci, kdy se v životě mladého člověka „něco podělá“ a jeho osud se tak nezvratně stočí nečekaným směrem. Nato se rozpovídala obecněji o svém přístupu k psaní: „Když píšu, nic nevysvětluji, čtenář se musí trochu namáhat.“ A dodala, že nesnáší věty typu „úzkostně čekala, až se manžel vrátí“ – podle ní spisovatel musí popsat, jak to úzkostné čekání vypadalo, jak se projevovalo. Podobně prý v románu nikdy nekonstatuje „Rose cítila vinu za to, že je bohatší než Solange“, vždy se především snaží spíše nahlédnout do myšlení a jednání postav. A připomněla scénu, v níž přivede obě protagonistky na koncert populární zpěvačky Barbary, čímž si připraví půdu na to, aby mohla popsat rozdíl sociálního i kulturního zázemí, ale i charakterů obou žen.

Na téma, které otevřela Marie Darrieussecq, totiž otázku volby jmen literárních protagonistů, ale i vlastních pseudonymů, navázala další z pozvaných spisovatelek, Rebecca Lighieri, která pod vlastním jménem Emmanuelle Bayamack-Tam vydala už 14 knih. V programu festivalu však figurovala pod pseudonymem, jímž také podepsala svůj čerstvě dopsaný román: pod názvem Le Club des enfants perdus (Klub ztracených dětí) má vyjít v srpnu 2024 v nakladatelství P.O.L. Svěřila se, že knihu věnuje generaci dnešní mladé generaci potýkající se s psychickými obtížemi všeho druhu. Hlavní postavou je sedmadvacetiletá Miranda, která nedokázala dostát aspiracím svých krásných, schopných a úspěšných rodičů, ve všem je zklamala, počínaje už tím, že se jim fyzicky vůbec nepodobá. Lakonická anotace hlásá, že román vypráví příběh o dětech, jimž nikdy nic nechybělo; až na to, že nikdy nezažily obyčejnou radost ze života. Miranda se vztahuje ke „klubu 27“, sdružujícímu stejně staré a podobně nešťastné osobnosti, jako byli Jim Morrison, Kurt Cobain nebo Amy Winehouse. Rebecca Lighieri v debatě publiku prozradila, že úmyslně píše například sexuální scény, v nichž vystupují i staří, unavení nebo postižení lidé. Nevnímá to jako agitaci za práva slabších, chce jenom ukazovat život, jaký je. A podle ní třeba právě touha není výsadou jen těch mladých a krásných.

Marion Lejeune představovala svůj debut L’Escale (Přestup) vydaný letos na jaře v marseilleském nakladatelství Le Bruit du monde. Festivalové publikum mělo možnost ji zažít i při autorském čtení – vystupovala v přístavu l’Herbaudière, přímo na můstku plachetnice O’Abandonado. V románu spisovatelka zúročila své zkušenosti z cest na Island, do Skandinávie a do Ruska. Své posluchače při debatě s Bernardem Martinem zaujala různými až kuriózními detaily o severské přírodě: od divokých ptáků po velryby nebo krysy. Téma lidské krutosti ve spojení s bojem o přežití dokumentovala popisem praxe vybírání vajec z ptačích hnízd nebo kamenování velryb. Stěžejním námětem románu má být situace, kdy se člověk, který velkou část života strávil na moři, náhle ocitne na pevnině – dokáže se ještě vůbec životu na souši přizpůsobit?

Na další debatu bylo nutné se přemístit do obce La Guérinière a místního muzea tradic. Erwan Desplanques tu na travnatém dvorku pod rozsochatým stromem četl z povídkové sbírky La Part sauvage (Divokost v nás), která vyšla letos v březnu v nakladatelství Éditions de l’Olivier. I jeho vystoupení nabídlo dobrý vhled do tvůrčího řemesla, autor se například rozpovídal o tom, jak složité je „nacpat“ napětí knižní detektivky do omezeného prostoru několikastránkové povídky, jak na pár řádcích vyobrazit postavu, jak pracovat s představivostí. Použil příměr svého oblíbeného spisovatele Raymonda Carvera, jenž prý popsal umění povídky jako autorovu schopnost pootevřít dveře, nechat čtenáře jen zahlédnout drama a rychle zase zabouchnout. Do úst Cormaca McCarthyho zas vložil větu o tom, že nejlepší literární dílo je to, u něhož člověk po čase neví, jestli jeho příběh četl, nebo zažil. Podobně jako Darrieussecq si i on trochu zafilozofoval, když popisoval, že námět čerstvě vydané povídkové sbírky hledal v situacích, kdy jde člověk hlavou proti zdi a uvědomí si to. Pak ho často spasí humor, což je prostředek, který Desplanques ve své tvorbě využívá často. Zejména jako protipól lži a mlčení. Přitom zavzpomínal na vlastní dětství a svou „vydařenou“ rodinu: u nich doma bylo běžnou praxí lhát, aby se zachovalo dekorum. Vrchol tohoto umění měl být, když se rodiče rozvedli: protože Erwanův bratr dokončoval důležitý ročník na vysoké škole, rozhodli se mu tu zprávu dočasně zatajit. Kdykoli pak přijel domů na víkend, otec se vracel do domácnosti a s matkou předstírali, že se nic nestalo – Erwan měl samozřejmě přikázáno držet basu. Spisovatel tak s pokorou a humorem sobě vlastním došel k tomu, že ačkoli jeho texty nejsou nutně autobiografické, inspirace ve vlastním životě nachází dost a dost.

Sophie Divry přijela z Lyonu a s publikem snadno navázala kontakt hned zpočátku, když popisovala, že román Fantastique histoire d’amour (Fantastický milostný příběh), který vyšel letos v březnu v nakladatelství Seuil, začala psát v lednu 2021, kdy pandemie covidu-19 vyvolala ty nejpřísnější restrikce. S potěšením a zadostiučiněním prý tehdy vymýšlela románové scény, jejichž prožívání bylo zapovězeno: ve své fikci se tak volně přesouvala na večírky, návštěvy nebo do barů. Výsledný text v sobě mísí prvky thrilleru, sci-fi, romance a fantastiky a přivádí na scénu dva protagonisty – Maïa je novinářka a Bastien inspektor práce. Autorka se škodolibě svěřovala s tím, že ji těší zlomyslná hra se čtenářem, při níž ráda odvádí pozornost špatným směrem, když vypráví nedůležité epizodické dějové peripetie a přidává další a další sekundární postavy. Sophie Divry si v tomto románu vyzkoušela nový tvůrčí přístup. Původně prý chtěla navázat na tematiku osamocenosti, opuštěnosti, jak už to zkoušela v předchozích textech, ale covidová atmosféra ji prý od takového námětu odradila. Proto v podstatě také upustila od úsporného, popisného stylu, jímž se představila dříve, například v románu La condition pavillonnaire (v anglickém překladu, který pořídila Alison Anderson, dostal název Madame Bovary of the Suburbs), oceněném v roce 2014 Prix Wepler. Moderátor, ve shodě s četnými recenzenty, se opatrně doptával, zda lze tuto knihu označit za „lidový román“ – spisovatelka však reagovala velmi vstřícně a snažila se vyložit, že v tomto případě opravdu chtěla napsat prvoplánový, přístupný text: „Chtěla jsem napsat milý, jednoduchý, veselý román. Aby to bylo o lásce, aby se to dobře četlo a skončilo to dobře.“ I ona nechala nahlédnout do své dílny, když se rozhovořila o tom, že si například zakazuje vymýšlet jakékoli umělé vnější překážky, které by postavila lásce do cesty, jako když třeba uletí letadlo nebo se stane smrtelná nehoda: „Úplně stačí, že se musíme vypořádávat s tím, co si nosíme v sobě, s různými bloky, co si vytváříme, když si nechceme dovolit toho druhého milovat,“ posteskla si upřímně autorka, jež vystupovala s obrovskou energií a mluvila rychle jako kulomet, což publikum nutilo ke zvýšené pozornosti: tři desítky posluchačů jí doslova visely na rtech.

Stéphanie Chaillou pochází z nedalekého Nantes, vystudovala filozofii a začínala jako básnířka. Její román Le goût de la trahison (Chuť zrady), vydaný francouzsko-švýcarským nakladatelstvím Libella letos v březnu, do festivalového programu dokonale zapadl už proto, že se odehrává právě na ostrově Noirmoutier. Děj sice otvírá pohled na spořádané manželství Marca a Hélène s jejich dvojčaty, pak se ale pozornost zaměří na vznikající přátelství Marca a jeho kolegy Paula. Autorka popisovala, že prostřednictvím románu chtěla prozkoumat, co je a jak se tvoří blízký vztah dvou mužů a co se stane, když ho naruší zrada. Otázce z publika, zda autorka sama prožila nějakou těžkou zradu, třeba v manželství, že chtěla tento námět zpracovat, se spisovatelka vyhnula se slovy, že „tady přece nebude vyprávět o sobě“, a vyhýbavě dodala: „Kdo kdy nějakou zradu nezažil?“ Moderátor se pak až úporně snažil zjistit víc o tom, proč Stéphanie Chaillou nepsala o vztahu dvou žen či zda lze popisované přátelství chápat jako vztah milostný. Spisovatelka nicméně všechny tyto otazníky smetla ze stolu a vracela se k výchozímu popisu svého záměru: skutečně jí šlo výhradně o to podívat se důkladně na mužské přátelství.

Festival Écrivains en bord de mer pokračoval ještě řadou dalších setkání, záhy se také přesunul na pevninu do La Baule, kde se mimochodem konala i diskuse na letošní hlavní téma Literární překlad v době umělé inteligence. Proběhla v rámci kulatého stolu s účastí tří hostů (Jakuta Alikavazovic, Olivier Brossard a Nicolas Richard) a moderátorem Bernardem Martinem. To všechno už jsem bohužel neměla možnost sledovat, můj pobyt byl u konce. Odjížděla jsem bohatší o mnoho zajímavých zážitků a s příjemným dojmem z akce konané sice takřka na výspě francouzské pevniny, jež mě však překvapila nejen tím, jak aktuální a pestrý program nabídla, ale i tím, že všichni zúčastnění – od organizátorů po samotné spisovatele – vystupovali profesionálně a zároveň velmi otevřeně a vstřícně. Záměr „představovat současnou literární tvorbu, a to v uvolněné a přátelské atmosféře“ tak není žádná papírová floskule, ale výstižná charakteristika. Publikum čítalo od patnácti do padesáti návštěvníků a proměňovalo se nejen v závislosti na hodině a místě každé z debat: slavnější jména přirozeně táhla o poznání víc. Milou atmosféru samo sebou dotvářelo i místní klima, sice s teplotami kolem dvacítky, ale plné hřejivého slunce a slaně provoněné oceánským vzduchem. Pořádat literární festival na zastrčeném ostrově je zkrátka terno.