Krásné zvíře
Krásné zvíře (La Belle-Bête) je zvláštní kniha. Popisuje závist a nenávist jakýmsi nevinným způsobem: ukazuje totiž její příčinu.
Marie-Claire Blais (nar. v Quebeku, 1939) se jako spisovatelka proslavila, ještě jí ani nebylo dvacet. Vydala tehdy útlou knížku La Belle Bête (Krásné zvíře), a rázem se stala favoritkou literárních kritiků. I další její knihy – romány, povídky, ale i básnické sbírky a texty pro divadlo měly velký úspěch. Blais je držitelkou mnoha literárních cen, a to nejen kanadských (už v roce 1966 byla oceněna francouzskou Prix Médicis), byla zvolena za členku quebecké, ale i belgické literární akademie. Zatím posledního ocenění se jí dostalo v roce 2005 se stala laureátkou Prix Gilles-Corbeil za celoživotní dílo.
Knih napsala a vydala přes dvacet, mezi nejnovější patří Augustino et le chœur de la destruction (2005), román uzavírající trilogii označovanou za největší projekt v současné kanadské literatuře. Předcházející tituly trilogie nesly názvy Soifs (1997) a Dans la foudre et la lumière (2001). V dlouhých, působivě nekonečných větách s mistrnými odbočkami a můstky mezi jednotlivými peripetiemi spisovatelka v těchto románech popisuje celou řadu postav, jež mají podat obraz všemožných lidských prototypů dnešní doby: mladé i staré, bohaté, chudé, mocné, mrzké, umělce, zločince, lidi trpící nevyléčitelnými nemocemi, stářím, s jinou sexuální orientací…, a jejichž osudy se různě prolínají. Vše se odehrává kdesi v Mexickém zálivu (Key West, kde autorka již mnoho let žije?).
Krásné zvíře (La Belle-Bête) je zvláštní kniha. Popisuje závist a nenávist jakýmsi nevinným způsobem: ukazuje totiž její příčinu. Čtenář je postaven před nezvyklý úkol, ztotožnit se s pomstou, která se příčí zákonům morálky. Křesťanství nás učí, že hněv a závist k člověku nepatří. Jsou ale situace, kdy se – bůh-nebůh – člověku příčí zůstat jen pokornou ovečkou. Kniha z roku 1959 je dodnes nejslavnějším dílem Marie-Claire Blais, v roce 2006 byl podle ní v Kanadě natočený i film.
Louisa, asi čyřicetiletá vdova, je matkou ošklivé dcery Isabelle a mladšího, krásného syna Patrice. Patrice je však chudý duchem. Nicméně kamkoli přijde, všude budí pozornost, všichni se za ním otáčejí, jeho hloupost ustupuje stranou – každý se zastaví nad jeho krásou. Matka, jež je povrchní, sebestředná osoba, se v synovi vidí: žije jen jím a pro něho. Za to má pozornost a obdivné pohledy všech, s kým se setká. Jako by poklony patřily jí samotné. Dceru od narození považuje za „divnou“, „nevychovanou“, s „praštěnými nápady“, což Isabelle dobře vidí a cítí. Matka ji bere spíš jako služku, dívka je jí odmala na obtíž, pro ostudu. S bratrem si Isabelle ani nepohraje. I ten, jak si svou krásu uvědomuje (naučí se prohlížet svou tvář v odrazu vody v jezeře, v zrcadlech, co má v pokoji), jako Narcis se z ní těší. Jen spí, jí, prochází se s matkou, užívá si, jak je opečováván. Isabelle pracuje na poli (pole jsou dědictvím po otci, na něhož má vděčnou vzpomínku), utěšuje se zběsilým pobíháním se psem po okolí.
V jisté chvíli si ovšem matka přivede domů milence. Lanz si Louisu okupuje pro sebe, nesnáší, když se věnuje synovi. Louisa synka Patrice zanedbává, a ten trpí. Lanz s nimi zůstává, po krátkém čase se s Louisou ožení. Isabelle si neodpustí bratrovi zdůraznit, že matka už o něho nemá zájem. Patrice pak marně činí chabé pokusy získat si matčinu pozornost. Isabelle se na vesnické tancovačce seznámí s nevidomým chlapcem Michaelem. On se jí ptá, zda je hezká, a Isabelle využívá situace, zalže, že je krásná. Vztah se rozvíjí dál, chlapec se do Isabelle zamiluje, šťastné dny společného soužití se završí svatbou. Isabelle nadále žije s Michaelem, mají vlastní domek. Nešťastný Patrice zůstává doma sám s matkou a Lanzem. Louisa se ale musí věnovat Lanzovi. Patrice tráví čas spánkem nebo vyjížďkami na svém koni. Jednou opět vkročí do Lousina pokoje, Lanz ho chce vyhnat, Patrice se na něho vrhne, ale Lanz ho zmlátí holí. Patrice utíká do lesa, zabloudí až k Isabellině domku, ani tam ale není vítaným hostem.
Isabelle porodí dceru. Michael se opět ujišťuje, zda je i dívenka krásná. Isabelle pronese: „Je krásná po tobě.“ Pak se opraví. Michael ovšem po úspěšné operaci postupně začíná vidět. Jednoho dne zjistí, že Isabelle není krásná, ba naopak. I dcera Anna je bohužel ošklivá, ještě ošklivější než matka. Michael Isabellu vyžene, protože mu lhala. Isabelle se vrátí k matce. Někdy tou dobou dojde k nehodě. Když si Louisa vyjde s Lanzem na procházku, Patrice se zrovna projíždí na koni, jezdí tryskem po lese – a stane se, že nečekaně potká matku s Lanzem, kůň v plné rychlosti Lanze smete, ten umírá.
Louisa přišla o Lanze, ale má zase zpátky svého krásného syna. Opět se věnuje jen jemu. Jenomže má vážnou kožní nemoc. Roste jí nádor na tváři. Trpí, ale okolí nechce nic přiznat. Schyluje se k tragedii. Isabelle jednoho dne naláká bratra, aby se nahnul nad kotlík s vařící vodou. Jakmile se skloní, Isabelle mu tam tvář ponoří. Krásný obličej je zničen, jen oči zůstanou ušetřeny. Isabelle dobře ví, že její bratr nemá dost inteligence na to, aby komukoli řekl, jak se to vlastně stalo. Po čase však náhodou vše vyjde najevo a matka dceru i s vnučkou vyhodí z domu. Nemůže se ale smířit s Patricem a jeho novou podobou. Dává syna do ústavu. Tomu se však podaří utéct.
Isabelle po čase přijíždí s dcerkou k matčinu domu. Je noc. Oknem vidí matku zmučenou nemocí. Isabelle podpálí dům, hoří i polnosti. Isabelle s Annou utečou. A právě v tu chvíli na místo dorazí Patrice. Nachází dům i okolí v plamenech.
Příběh je to neobyčejně krutý. V šedesátých letech se v literatuře začínalo psát po pravdě o nemilých věcech (zmiňme jen mimochodem belgickou autorku Malinconi, jež psala o zakázaných potratech, nebo další Belgičanku, Dominique Rolin, která zpracovala téma vztahu stárnoucích manželů, kteří už spolu nejsou schopni ani mluvit, podobně například u nás v překladu Anny Kareninové vydaná kniha Annie Ernaux, Místo/Žena, ale je to třeba i případ francouzských detektivek, celého žánru tzv. néo-polar), o nichž se dosud neslušelo mluvit nahlas.
Zvláštní na knize Marie-Claire Blais ale je, jak celý příběh vnímáme. Přesto, že se zcela příčí běžné morálce, nelze Isabelle odsoudit, zavrhnout. Navíc konec není dořečen. Pravděpodobně padne vina na Patrice, kterého na místě přistihnou – a nikdo mu nebude věřit. Má Isabelle právo žít dál šťastný život? Může žít šťastně, když až dosud jen proto, že je ošklivá, byl celý svět proti ní? Co její dcera? Jak se jim oběma bude žít, když ponesou tuhle vzpomínku v sobě? – Žádné z těch otázek v knize ovšem nezazní.
A to je druhá „zvláštnost“ knížky: je psána velice jednoduše, v krátkých, jednoznačných větách – pravý opak posledních románů M.-C. Blais, které jsou „polyfonní“ námětem i stylem. V La Belle Bête se autorka pevně drží dějové linky, říká jen nejdůležitější, někdy děj jen načrtne, nedopoví. Od začátku, jak se příběh rozvíjí, tušíme, že dojde k nějaké tragédii – a ačkoli se vše vyvíjí tušeným směrem, nakonec dopadne zcela nečekaně.
Nemohu říct, že je kniha krásná: protože ona je v něčem odpudivá, při čtení ani po přečtení si čtenář neoddechne. Je to kniha, která přivede k zamyšlení, avšak rozhodně nepotěší, nepřinese blazám na duši. Proto mě nenapadá mě lepší označení, než že je to knížka „zvláštní“. Čímž určitě nechci říct: nečíst, zahodit. Naopak. Stojí za to ji poznat.