Při pikniku u Ženevského jezera zmizí devatenáctiletá Summer. Pěknou blondýnku její kamarádi viděli, jak v džínových kraťasech prochází vysokými kapradinami, načež se jim ztratila z dohledu. Jenže už se nikdy nevrátila. Ani její tělo se však nenašlo. Dlouho tedy zůstávala maličká naděje. Zabloudila? Ztratila se? Utekla? Někdo ji unesl? Nebo se nešťastnou náhodou utopila? Někdo ji zabil?

Monica Sabolo příběh otvírá z pohledu dívčina mladšího bratra Benjamina o pětadvacet let později. Se záhadnou ztrátou sestry se dodnes nevyrovnal, stále potřebuje odbornou pomoc, bere léky, uzavřel se do sebe, naprosto se odstřihl od světa. Sezení u psychiatra autorka také použila jako základní rámec románového vyprávění: to jemu se Benjamin snaží záležitost předestřít. Potřeba vypovědět celý příběh ho přivádí ke snaze pochopit, jak ke zmizení Sarah došlo, co mu předcházelo a co po něm následovalo. Prozatím jsou však jeho vzpomínky velmi nejasné, rozmazané, jako by se na ně díval do vody: musí se dostat dál než pod rozčeřenou hladinu, musí se potopit až ke dnu, kde ho ovšem čeká hodně bahna.

Čím hlouběji, tím více bahna
Postupně – ale velice pozvolna – se tak rozpřádá celé pozadí dávné tragické události. Dobře situovaná rodina v krásném sídle u jezera velmi často pořádala mondénní večírky, byla obklopena poměrně širokou skupinou podobně úspěšných a bohatých párů, i jejich děti spolu kamarádily, rozuměly si. Přesto už v tomto líčení prosakuje jisté napětí, začíná být jasné, že lehkost vší té nádhery a dokonalosti může pro její aktéry být trochu anebo i hodně nesnesitelná. Protože jsme ale odkázáni na Benjaminovo vnímání a vzpomínání, nebude jednoduché a už vůbec ne přímočaré dobrat se nejen pravdy, ale vůbec uspokojivé rekonstrukce tehdejší atmosféry a jakžtakž přesného sledu událostí. Nejen proto, že když se Sarah ztratila, jemu bylo třináct, a v celém příběhu tudíž sehrál roli nepříliš poučeného pozorovatele; určitým věcem nerozuměl a spoustu toho před ním tajili nebo zkrátka nikoho nenapadlo mu všechno vykládat. Roli sehrálo i to, že Benjamin některé detaily sám vytěsnil.

Ženevské jezero je jako kulisa velmi důležité a Monica Sabolo si je nevybrala náhodou – sama v Ženevě vyrůstala, ačkoli se narodila v italském Miláně a dnes žije ve Francii. Z tohoto motivu čerpá pro svou – v pořadí již pátou – knihu nejrůznější aspekty: Benjaminovy zlé sny spojené s podvodním světem, v němž rybí potvory otvírají němá ústa, jiskřivá hladina jako zrádná povrchnost vedle temné hlubiny paměti, kam nelze dohlédnout, hloubka špatného svědomí čeřená bublinami probublávajícího vzduchu, jenž by snad mohl do té temnoty vnést trochu světla, valící se vlny neodbytných výjevů, víry černých myšlenek… A tak se víc a víc noříme do meandrů příběhu, v němž je svrchní část průsvitná, ale na dně je ona spousta bahna.

Vrstva zdánlivé dokonalosti je tak silná a hutná, že ji nelze jen tak rozkrýt, čtenář se spolu s Benjaminem prodírá minulostí skutečně s námahou. Notnou chvíli to trvá, než se vůbec někdo odhodlá o staré záležitosti mluvit, překročit nános povrchní lži, s níž se kdysi všichni spokojili, a začít vytahovat na povrch kousky skutečného příběhu.

Pokrytectví, mlčení, rodinná tabu, lpění na dobré pověsti, na umělých vazbách. Rodina, kde nedochází k hádkám a všichni spolu vycházejí, ale všechno je to jenom na oko. Její členové spolu totiž v podstatě nemluví, nic se neřeší, problémy se přecházejí. A pak se ukáže, že těch problémů bylo kupodivu hodně. Autorka dobře vystihuje to, jak se dříve vyhledávaná rodina postupně propadá do osamocení, všichni dobří přátelé se jim záhy začínají vyhýbat. Rodiče ale nadále zachovávají dekorum, dělají to, co se od nich očekává: přehlížejí vše negativní i to, že se od nich jejich blízcí odvrátili.

Benjamin svět kolem sebe vnímá rozostřeně, během vyprávění se s ním pohybujeme jeho a rodinnou minulostí různě dlouhými a různě ráznými kroky. Částečně se propadá do snů, halucinací, nejasných reminiscencí. Průběžně sledujeme, jak se snaží vyrovnat s tím, že byl od malička svou sestrou zastíněn – tedy už za jejího života, a když zmizela, o to víc. Přesto mu opravdu chybí. Trápí se otázkami, odkdy a proč mu všichni včetně rodičů lhali, proč před ním některé podrobnosti rodinných dramat tajili. Nakonec mu sice pomůže nečekaně upřímná zpověď blízké rodinné přítelkyně, která ho navede na cestu k celé pravdě, avšak největší kus pouti musí vykonat on sám. Poskládá si záblesky vzpomínek, zjišťuje jejich pozadí a okolnosti, pomalu si přiznává jejich význam.

Psycho, ale na vodě
Námět příběhu zvolna odkrývajícího prohnilé pozadí skvostné rodiny je zajímavý, stejně jako metoda vyprávění podaného z perspektivy nejmladšího svědka události, tedy vypravěče nespolehlivého, tápajícího ještě víc než čtenář sám. Přesto ten příběh působí příliš jednostranně, nevyzní dostatečně věrohodně, zůstává tak trochu na vodě. Nejzávažnějším negativem textu je jeho zdlouhavost, přílišná rozvolněnost, dále schematičnost charakterů postav a celkově jakási žánrová nejednoznačnost.

Ač to zřejmě byl záměr – zprostředkovat Benjaminovo potácení se za pravdou v celé jeho nesnesitelné pomalosti –, čtenářské očekávání je tím rozhozeno: popisy a reminiscence jsou předlouhé, snad do poloviny románu není jasné, kam vyprávění směřuje. Až v poslední třetině už se konečně začíná „něco dít“. Tajemství té rodiny, co vypadala bez poskvrnky, se rozplete úplně v závěru, jenomže ono se už dávno předtím jaksi samo nabízelo, dalo se snadno vytušit.

Jednostranně pojaté postavy – bohatý a úspěšný, ale chlípný právník, jeho krásná, ale chladná a nadřazená manželka, jež se tajně trápí, děti ponechané sobě, žijící v blahobytu a okatě se bouřící proti nalinkovanému očekávání – nepřekročí svůj stín. Jakmile jsou zhruba načrtnuty, není těžké přiřadit si k nim minus a plus, odhadnout jejich role ve větším rozsahu; autorce to takto stačí.

Benjamin se zdá být jediný, koho tragédie opravdu zasáhla a poznamenala. Na začátku příběhu ho poznáváme jako muže ve středních letech s poměrně těžkými psychickými potížemi, který umí životu čelit jen s pořádnými dávkami antidepresiv a anxiolytik. Dál už ale tento motiv autorka nechává stranou. Ten, který zprvu nebyl schopný setkat se ani s matkou, najednou vede docela akční vyšetřování, bez problému navštěvuje někdejší aktéry příběhu, velmi racionálně skládá události k sobě. Stejně nejasné je, proč se do svého pátrání nepustil už mnohem dřív.

Ve Francii se kniha dostala do prvního okruhu nominací na prestižní Prix Goncourt a kritika ji přijala většinou velmi pozitivně, možná i proto, že autorka je poměrně zavedená novinářka, známá svým zapojením v redakcích několika ženských magazínů. Její předchozí tvorba spadá jednoznačně do kategorie románů pro ženy, Summer ale recenzenti označili za „poetický thriller“. A v tom v podstatě tkví i hlavní výhrada. Přesně tyto dvě polohy k sobě totiž moc nesedí, plodí výše zmíněná nesprávná čtenářská očekávání, jedna druhou narušuje. Nejvíce prostoru je ve vyprávění věnováno Benjaminovým pocitům a dojmům, přitom se však linka celého příběhu zdánlivě opírá o jeho pátrání a snahu rekonstruovat tragickou událost. Poetické popisy jsou spíš rozvleklé a plné zbytečných klišé, než že by působily nějak zajímavě, básnivě. Zkrátka: podle podtitulu („román o ničivé síle tajemství“), obálky i anotace se zdá, že kniha nabízí thriller, nakonec je to spíš pokus, ale skutečně jen pokus o romanticky líčenou psychologickou a sociologickou sondu. Nutno přiznat, že nakladatelství XYZ knihu jako thriller přímo neavizuje. Pokud ale anotace začíná slovy „Summer bylo devatenáct let, když beze stopy zmizela…“, těžko si ji zařadit jinak.