Italský spisovatel Marco Missiroli (nar. 1981) publikoval svůj první román Senza coda (Bez ocásku) v roce 2005 a už za tento debut získal literární cenu Prix Campiello. I další knihy byly úspěšné a sbírka různých ocenění se postupně rozrůstala – Il buio addosso (2007, Tma na sobě), Bianco (2009, Bílý), Il senso dell’elefante (2012, Smysl slona), Atti osceni in luogo privato (2015, Nemravnost v soukromém prostoru) a Fedeltà (2019, č. Věrnost). Českým čtenářům se představuje až tímto nejnovějším titulem, který se v Itálii stal bestsellerem – prodalo se sto tisíc výtisků. Román zaujal i odbornou kritiku a Missiroli dosáhl na prestižní cenu Premio Strega Giovani. Ta mu otevřela cestu do světa, práva na překlad prý byla dosud prodána už do 28 zemí. A Netflix chystá filmové zpracování.

Vedle své spisovatelské dráhy Missiroli přispívá do kulturní rubriky deníku Corierre della Sera. Mimoto pracuje jako šéfredaktor psychologické revue. Možná proto má jeho román s lakonickým názvem Věrnost tolik poloh a nabízí tolik variací tak banálního tématu, jakým by se věrnost mohla zdát. Navíc tvoří spletitou síť přímých i nepřímých návodů, jak se nad touto problematikou můžeme zamýšlet při četbě samotné i poté, co jsme knihu dávno odložili.

Italská domácnost bez křiku
Rámec příběhu je komorní, v hlavních rolích vystupují manželé Carlo a Margherita a jejich manželství, stvrzené před pár lety početím syna Lorenza a dnes starostlivou péčí o něj. Spokojená rodinka, v rámci možností úspěšná pracovně, a tedy ekonomicky, i sociálně, tedy z hlediska toho, jak mladí manželé naplnili sny svých rodičů a svoje vlastní ambice. Dovětek „v rámci možností“ je zde důležitý, protože oba v něčem slevili a něco vzdali a zdaleka nedosáhli všeho, po čem kdysi toužili. Jsou to však vzdělaní, inteligentní lidé, a proto dokážou s nadhledem reflektovat situaci – v rámci možností jsou spokojení, šťastní. V první části knihy se tato chatrná konstrukce začíná zlehka otřásat. Ve druhé části, v níž se posuneme o deset let vpřed, se pořád jenom třese: protagonisté jsou možná starší, možná o něco zkušenější a protřelejší, ale v podstatě o nic moc chytřejší. Ale nerezignovali. Stále se k sobě chovají slušně a s respektem, možná i obdivem. Jen vášeň z toho trochu vyprchala. Oba, každý jinak, docházejí k tomu, že jiskru musí hledat jinde. Ani jeden přitom nemá v úmyslu vztah ohrozit. Nicméně pokušení vydat se jinam je velké.

Missiroli drží v příběhu napětí, a dokonce dokáže vyprávění obohacovat o nové a většinou poměrně nečekané epizody, aniž by rozehrál tragické scénky, srdceryvné rozchody, hádky či rvačky. Carlo a Margherita se tváří jakoby nic, žijí spolu, mluví spolu, spí spolu, ale přitom mají každý ještě svůj paralelní svět. Ačkoli jde na obou stranách o světy, v nichž se objeví někdo jiný – u Carla studentka Sofia, u Margherity fyzioterapeut Andrea –, ty největší bouře se neodehrávají v činech, ale v myšlenkách, představách a úvahách obou protagonistů.

Celkový obraz se občas rozšíří o krátké historky ze života epizodních postav – Margheritina matka si upřímně rozumí s Carlem, který u ní hledá útočiště; Sofia nejprve utíká z maloměsta, pak se tam vrací, jejím snem bylo svést profesora, posléze ji to přestane bavit; Andrea se tajně věnuje nejprve nelegálním psím zápasům, poté dokonce stejně nezákonným mužským soubojům a teprve později se ukazuje, že tím, co ho láká, není násilí, nýbrž cosi… malichernějšího?

Hlavní pozornost je však soustředěna na manželský pár. Ač bychom to podle názvu knihy mohli očekávat, román se neodehrává v posteli, neskáče z lože manželského do příležitostných peřin či zákoutí. Nebo aspoň ne prvoplánově. Mnohem víc se zaměřuje, jak bylo řečeno, na pohled „do hlavy“. Protože tam se nachází gros toho, co prožíváme, co nás trápí a co nás těší. Missiroli lehce naznačuje, že například v Carlově hlavě se s prakticky stejnou pravidelností i stejnou intenzitou střídají myšlenky, jimž bychom teoreticky přiřadili různou váhu a hierarchii. Tak třeba v kategorii „dokážu to“ se obměňují témata: vydělat dost peněz a uživit rodinu – napsat román – mít sex se Sofií – nezklamat Margheritu…

Na co myslí? Podvádí mě? Šoustají spolu?
Missiroli si motto románu, „Proto víme, že jsme naživu: protože chybujeme“, vypůjčil od Philipa Rotha. V jeho příběhu není nic černobílé, nikdo není ten správný a nikdo úplně špatný. Román nerozdává návody, jen vrší otázky.

Mnohem víc než věrností se zabývá nevěrou. Anebo spojitostí obou pojmů. A důvěrou. Co je to nevěra, kde začíná? Je špatné, když ve vztahu s jedním myslím na někoho druhého? Zpronevěří se Carlo svému manželství už tím, že nemůže studentku vyhnat z hlavy, že si s ní píše esemesky, nebo až tím, že s ní bude mít sex? Je nemravné, když při souloži se svou ženou myslí na jinou? Má Margherita rozehrát románek s fyzioterapeutem, jen aby si dokázala, že ještě dokáže někoho svést? Bude Carlo umět dotáhnout svoje představy do konce a skutečně mít s jinou ženou styk, nebo zůstane jen u fantazírování? Je nevěra povolená, pokud je dobře utajená? Jak bude manželské soužití vypadat za dalších deset let? Až člověk zestárne, stane se mravnějším, nebo jen zleniví, případně ztratí o sex zájem? Otázek je spousta, každému z nich se honí hlavou, většinou na ně nemají odpovědi. Často záhadu nevyřeší ani přechod k činům: tyto činy buď jasnou odpověď nepřinesou, anebo jen generují další a další otázky.

Když o věrnosti a nevěře spolu s protagonisty přemýšlíme víc, otázka se postupně rozrůstá do širší problematiky: co je vlastně realita a co je pravda, v jak rozdílných mikrosvětech všichni žijeme, jak různě nahlížíme tytéž události, jak pestře se liší naše postoje a naše sny. Carlo a Margherita jsou každý úplně jiný a nejen proto, že jde o muže a ženu. On je větší snílek, ona materialistická, on by chtěl být spisovatel nebo cestovat, ona chce mít hezký a drahý byt. Jemu je jedno, co si kdo myslí, ona dbá na to, jak působí navenek. On dlouho řeší svůj první mimomanželský sex, nakonec bude během let udržovat takových nezávazných poměrů víc, avšak nepřikládá tomu důležitost a nepřipadá mu to nevhodné. Ona manipuluje celou širší rodinu, aby dosáhla vysněných hmotných statků, nakonec zjišťuje, jak povrchní to byla touha.

Důležitým aspektem díla je jeho styl. Svižně napsaný text je prokládaný dialogy, které znějí autenticky (a to i v pěkném překladu Heleny Lergetporer) a podobně jako popisy nebo dějové zvraty nejsou nikdy polopaticky dořečené. Často dokonce zůstávají jen nahozené, ocitované ve zkratce. Spolu s (občas) nečekaně vedeným vývojem situace a novými drobnými epizodami to celé tvoří důstojný celek. Nic není prvoplánové, nic není jednoznačné. Z banalit (vztah profesora se studentkou, klientky s fyzioterapeutem, dospělých dětí s rodiči) se klubou zajímavě rozehrané a citlivě podané problémy. Možná právě to, že jde o román poměrně svébytný, je ale nebezpečné – není to oddechové čtivo, a tím pádem může některá čtenářská očekávání zklamat. Anebo i příjemně překvapit.

Italské vydání knihy doprovázel „blurb“, pod nímž je podepsaný Claudio Magris. Měl se o Missiroliho knize vyjádřit těmito slovy: „Silné, křehké a znamenité psaní. Být nevěrný svým blízkým, nejen v milostných vztazích, ale i v jiných aspektech vztahů, znamená být nevěrný své vlastní identitě a jedinečnosti, tomu, kým jsme a čemu věříme, jednoduše nevěrní sami sobě.“ Magris román vystihuje velmi přesně. Avšak neříká to celé: ani být věrný totiž není spásné řešení. Aspoň podle Missiroliho.