Román Jeana Echenoze Ravel se pomyslně nese na rytmické i melodické lince Bolera, nejznámější skladby slavného francouzského hudebního skladatele Maurice Ravela (1875–1937). Bolero má v knize důležitou roli, ačkoli výslovně je tento kus zmíněn a popsán jen v určité nedlouhé pasáži.

Ravel otevřel novou desítku Echenozových románů a představil spisovatelův nový krok na poli ohledávání nebývalých možností daného žánru – za uplynulé století několikrát prohlášeného za překonaný, a opětovně kříseného někdy marnými, jindy obdivuhodnými postupy. Proklamovaným záměrem románu je popsat posledních deset let skladatelova života, tedy období jeho největší slávy, ale také sílících příznaků nepříjemné choroby, období završené absurdní nehodou, nepovedenou operací a smutnou Ravelovou smrtí. Podobně jako Bolero začíná i Ravel komorně, rozvíjí se tiše, plíživě... a v závěru graduje stále silnějším tónem, o to však stručnějším a překvapivějším sdělením.

Bolero je skladba, která se posluchačí vryje do paměti – neobvyklou kompozicí, nebývalou gradací, až vtíravě jednoduchou, a přitom krásnou sladce smutnou melodií. Inspiruje se neměnným rytmem stejnojmenného španělského tance, který bubny drží po celou skladbu, stejně „statický“ je i basový doprovod. V orchestru jsou přitom bohatě zastoupené nejen běžné, ale i méně časté nástroje. Posluchačský zážitek navodí pianissimo sólový nástup flétny, která skladbu otvírá prvním melodickým motivem, ten potom opakuje klarinet, po něm se objevuje druhý motiv v podání fagotu a další nástroje se v různých kombinacích postupně střídají. Dva melodické motivy se stále opakují a hudba zesiluje: Bolero je údajně nejdelším nepřerušeným crescendem v dějinách hudby. V samém závěru skladba přechází do jiného rytmu a jiné tóniny, přidávají se všechny bicí nástroje a nakonec ve fortissimu vstupují dlouhá glissanda trombónů. Bolero chvilku zní dokonce nelibozvučně, pak najednou končí jednoduchým kvintakordem... Bolero původně vzniklo jako baletní hudba pro Idu Rubinsteinovou. Premiéra se uskutečnila v listopadu 1928: Bolero mělo nečekaný úspěch, ten ostatně zaskočil i samotného autora, jak se také mimochodem v Echenozově knize dočteme.

Podobně jako je Bolero pro mnohé první, a možná jediná skladba, která se vybaví se jménem Ravel, Echenozovu románu jako by dávala hlavní inspiraci, podstatný motiv. Skladatelův život – krom hudby – se totiž vyznačoval obdobnou jednotvárností. Už jako chlapec byl Maurice Ravel neduživý, malého vzrůstu, a možná i proto dosti líný, pravděpodobně ze snahy zbytečně neplýtvat energií. Celý život tak trpěl nudou (Echenoz krásně popisuje drobné nenáročné činnosti, jimž se oddával), jen obtížně se nutil do práce a někdy i jakékoli jiné činnosti, strádal také nespavostí (ta je v románu rozpracována velmi detailně: někteří kritici dokonce autora podezírali, že do textu vnáší vlastní problémy se spánkem). Ravel, zdá se, nebyl nijak výrazně společenský člověk, v popisovaném období se dokonce stěhuje za Paříž, do ústraní, očividně dává přednost samotě, ač se nevzdává i občasných výprav za zábavou různého druhu.

Pustíme-li se do četby Ravela, musíme mít na paměti, že nejde o životopis, o žádný dokument: Echenozův Ravel je román. I když nijak běžný.

Francouzské hledání nových možností románové tvorby má kořeny už na přelomu 19. a 20. století, s následnými oběma světovými válkami pak našlo hluboké opodstatnění. Naplno spisovatelé vykřičeli svůj problém s přístupem k románovému vyprávění v 50. a 60. letech – ať už zkoumáním míry nutné angažovanosti autora ve společenském, světovém či konkrétně politickém dění, anebo popuštěním, ba zpřetrháním veškerých pout s dobou, s literární tradicí. Céline, Beckett, Sartre, Robbe-Grillet a mnohá další jména tak vyjadřují naprosto rozmanité přístupy k tvorbě, k literatuře, k románu.

Jean Echenoz (1947) se jako spisovatel prosadil v roce 1979 hned svým debutem Le Méridien de Greenwich (Greenwichský poledník), po němž následovaly romány Cherokee (1983), L'Équipée malaise (Malajská výprava, 1986), Lac (Jezero, 1989), Nous Trois (My tři, 1992), Les Grandes Blondes (Velké blondýny, 1995), Un an (Jeden rok, 1997), Je m'en vais (Jdu, 1999), Jérôme Lindon (2001), Au piano (U piána, 2003), Ravel (2006), Courir (Běhat, 2008), které všechny vydal v nakladatelství Minuit. Je držitelem několika literárních cen, z nichž nejvýznamnější, Prix Médicis, dostal roku 1983 za Cherokee, a Prix Goncourt roku 1999 za Je m'en vais. Česky dosud vyšly Echenozovy knihy Cherokee (E.W.A., 1996), Jdu (Jitro, 2003) a U piána (Jitro, 2006). Všechna Echenozova díla jsou výrazem další z etap přemýšlení o podobě a roli literární tvorby v dnešní době. I v jeho generační skupině se našli četní autoři, kteří se nespokojili s kopírováním a množením románu v osvědčeném tvaru a s obvyklým obsahem. Za několik posledních desetiletí bylo nalezeno množství cest, jak tento žánr oživit: některé se bohatě větví dál, jiné se ukázaly jako slepé, někdy se záhy vyčerpaly, jindy poskytly plodné podhoubí dalším pokusům o inovace. Echenoz zůstává svérázným spisovatelem s výrazně osobitým rukopisem. Jeho na první pohled hravý styl skrývá i další polohy, jež mohou, ale nemusí být každým čtenářem nutně odkryty. Teprve ohlédnutím se za všemi vydanými díly tohoto autora se dnes plně dokresluje přímočará, a přitom velmi pestrá linie usilování o svébytnost výrazu, jakož i nevšední přístup k poslání románu, ale i k realitě jako takové, jež do textu prolíná.

Jestliže se celá současná francouzská literatura – a zejména ta její odnož, cílící na náročného čtenáře – dá povšechně rozdělit na proud, zaměřující se na originalitu, neotřelost, vyšperkovanost stylistickou, a druhý, hledající výjimečnost novým přístupem k látce románu, Jean Echenoz stojí přesně mezi oběma těmito přístupy. Jeho až pedantsky cizelované, a přitom vtipně a hravě působivé texty vyrůstají z jistých pevně daných omezení. Podobně se k tvorbě staví i členové snad poslední francouzské fungující literární skupiny zvané OULIPO (Ouvroir de la littérature potentielle, Dílna potenciální literatury). Echenozova omezení přitom vycházejí ze zpochybnění některých žánrů jako dobrodružný či špionážní román či třeba detektivka. Z těch si vypůjčuje typické postupy, postavy, strukturu – a paroduje je buď přehnaným důrazem na určité aspekty, nebo svévolnou snahou zmást jak stavbu díla, tak časoprostorové údaje, chronologii vyprávění, případně další běžné, více či méně důležité součásti archetypů podobných textů.

S Ravelem se Echenoz představuje jako autor (svého) starého přístupu k jazyku, ale zcela nového pojetí románu. Jeho předchozí fikce jako by se zdály vyčerpané, či přinejmenším trochu unavené tak jako původně zesměšňované útvary, a spisovatel se pouští na dosud neprozkoumanou půdu románu čerpajícího ze skutečných událostí. Ve francouzské literatuře nejde o nic objevného – běžně tu vznikají díla inspirovaná ať už biografiemi významných osobností, či obyčejných lidí, jindy třeba zpracovávající historky z černé kroniky, případně rozvádějící aféry hýbající společností či politikou. Avšak Echenozův přístup k „biografickému románu“ je opět svébytný, což mimochodem potvrdilo i zatím poslední jeho vydané dílko Courir (2008) o Emilu Zátopkovi.

Autor na jedné straně velmi pečlivě studuje mnoho dostupných pramenů, neváhá opakovaně navštívit Ravelův dům v Montfort-l´Amaury, zkoumá plány v knize zmiňovaných luxusních parníků a vlaků, pročítá korespondenci, ohlasy na skladatelovy cesty po světě a jednotlivé koncerty, zjišťuje podrobnosti o Ravelově šatníku... Přitom ale ve výsledném textu se hranice mezi skutečným a fiktivním smazává, čtenář ani nepozná, kde spisovatel doslova cituje jakýsi dialog nebo si ho domýšlí na základě dopisů; neorientuje se, která scéna je zachycena dle pramenů a která vyfabulována... Jediné, čemu věřit můžeme, je nálada díla – jakoby kopírující měnlivé rozpoložení protagonistovo, a tedy poskytující hodnověrný popis Ravelovy osobnosti. Podobně i přepestré, a jistě věrné detaily dokreslují pozadí velkých příhod z posledního období Ravelova života – jež paradoxně nehrají prim, jen charakterizují scénu, na níž se před čtenářovýma očima odvíjí každodennost skladatelova života. A právě ta až fascinující jednotvárnost, osamocenost, nudné plynutí a banalita všedních dní člověka, jenž dokázal dát světu zcela originální hudbu, je překvapivá, v Echenozově podání pak smutně úchvatná.

Vznik výše zmíněného Bolera prý mohl být výrazem jak Ravelovy sebekriticky, s úšklebkem reflektované povahy, tak jeho vášně pro mechanickou stránku modernosti 30. let (velké továrny, automatizace výroby, jednoduchý a pravidelný, nekončící chod strojů), a možná rovněž jedním z prvních příznaků jeho nemoci projevující se zapomínáním, nesoustředěností, apraxií. Pravděpodobně ale je i výsledkem Ravelových úvah o směřování, budoucnosti, smyslu hudby: a právě zde se nabízí styčný bod s Echenozovým hledáním osobitého pojetí románu.

Jean Echenoz nechává Bolero do textu románu prosáknout, usiluje, aby ho prostoupilo v různých směrech a ve více rovinách. Struktura díla, opakování motivů, až nutkavé navracení se jistých formulací, stavba vět – to vše je textovou nápodobou hudby, jak ji Ravel představil v Boleru.