Céline, velikán francouzské literatury, kterého nám poslední dobou nakladatelství Atlantis postupně představuje česky jednak Annou Kareninovou zrevidovanými překlady Jaroslava Zaorálka z třicátých let (Cesta do hlubin noci, č. 1933, nově Atlantis, 1995; Smrt na úvěr, č. 1936, nově Atlantis, 1999), jednak díly poprvé do češtiny přeloženými (Od zámku k zámku, 1996; Sever, 1997; Skočná, 1998; Klaun´s Band I, 2001; Klaun´s Band II, 2002 – vše v překladu A. Kareninové) – dostává další šanci, jak si získat českého čtenáře. Atlantis před létem, opět péčí překladatelky Anny Kareninové, vydal také první díl životopisu Célina – Louise Ferdinanda Destouchese, který koncem 70. let vydal François Gibault.

Gibault, jinak právník, který pracoval mj. pro Célinovu vdovu Lucette Destouchesovou, probádal spisovatelův život do nejzazších, i nejtajnějších detailů – a jeho biografie je tlustospis, o jehož věrohodnosti a dokumentární hodnotě nemůže být pochyb.

S Gibaultem sledujeme Luise Destouchese od dětství – v prvním díle životopisu až do okamžiku prvního vydání jeho nejslavnějšího románu Cesta do hlubin noci. Zbývá tedy ještě mnohé, co mají odkrýt až další dvě Gibaultovy knihy, nicméně už prvních skoro čtyřicet let života, jak vidno, doslova „vydá na román“. Gibaultův životopis je skutečně četba románu hodná – a ačkoli stylem se s těmi Célinovými bude měřit těžko, tato kniha je sepsána, ač věcně a bez jakékoli fabulace či přikrašlování, velmi poutavě a čtivě. Ať už slouží jen k doplnění mezer v célinovském vzdělání, anebo k prvnímu bližšímu seznámení s tímto svérázným autorem.

Není třeba přepisovat zde známé skutečnosti života Louise Destouchese, snad jen se sluší nastínit Gibaultův postup: kniha do podrobností přibližuje Louisovo dětství, jeho rodinu – rodiče, prostředí pasáže Choiseul, kde hlavně vyrůstal. Jehou jistou výjimečnost, zálibu v pozorování okolí a vtipné poznámky v dopisech domů z dlouhodobých pobytů v Německu či Anglii. Kvapný odchod na vojnu, oslnění uniformou a krušný život v kasárnách, pak hrůznou zkušenost z první světové války. Nečetná, ale i pevná přátelství, první lásky, první manželství, neschopnost usadit se a žít život měšťáka. Touhu po cestování – a pár životních známostí a náhod, jež ho přivedly k Rockfellerově nadaci, ke spolupráci se Společností národů a potažmo k cestám po celém světě. Manželství s Edith Folletovou, studia medicíny, práce v lékařském výzkumu, po rozvodu pak v ordinaci v pařížské chudé čtvrti. Po nocích sepisované první literární texty. Výčet více či méně známých skutečností ze života Louise Destouchese však doplňuje i množství údajů podrobných, někdy až poměrně okrajových, detailů zajímavých, objevných, často překvapivých.

Takový výčet je ovšem jen pěnou všech životních peripetií a zkušeností Louise Destouchese – a Gibaultova biografie z jejich detilního odkrývání dokáže vytěžit jednak mnohá konstatování o utváření Louisovy morálky, jeho názoru na svět a přístupu k němu, jednak o příčinách, pramenech a podtextech Célinovy pozdější literární tvorby, a v neposlední řadě ukazuje, jak se jednotlivé střípky či etapy Louisova života konkrétně promítly do jeho díla. Citace převzaté z různých Célinových románů, ale i nechvalně známých pamfletů či z divadelní hry Církev, v nichž se teprve propojují údaje životopisné s jejich užitím ve fikci, jsou tím pravým kořením tohoto životopisu. Gibault ukazuje, jak o sobě Louis a později už slavný Céline vytváří legendu často v poněkud upraveném podání (nejznámější takový lapsus je například údaj o válečném zranění hlavy anebo různé verze osudu Elisabeth Craigovou poté, co se s Louisem rozešla), a snaží se většinou úspěšně dobrat skutečně pravdivých údajů. Vedle toho prostřednictvím citací ze Célinova díla včleněných přesně na místa, která reflektují, dávají možnost vidět, jak silně je jeho dílo spojeno se skutečností, podloženo reálnými prožitky. Často citovaná krátká pasáž o Célinově tvůrčí metodě říká gros o jeho způsobu psaní (s. 248).

Céline patří k největším spisovatelům nové doby, a zařazení do čítanky či maturitních témat ho sice nezabije, ale ani nespasí. Pár frází o autorově jedinečnosti spočívající v prvenství užití mluveného jazyka v literatuře je navíc povrchní, zavádějící charakteristikou. Žádné úryvky stavějící na odiv jeho tři tečky zdánlivě beze smyslu proliferující ve větě totiž nedokáží zastoupit četbu Célinových románů. Jeho knihy je třeba znát celé, číst je a protrpět s autorem a jeho postavami vše, co obsahují. Tón, rytmus, obrazy, hrůzu a nesmyslnost života, dějin. Gibaultův životopis velikána Célina pak pomůže mnohé pochopit blíž, spojit si, usouvztažnit. Přijít na to, do jaké míry psaly ty knihy dějiny, do jaké jeden konkrétní osud, nakolik jistá schopnost imaginace či určitý literární talent. Kdyby tak studium literatury mohlo mít tuto podobu cesty k pramenům...

Anně Kareninové patří dík za zpřístupnění tohoto díla překladatelsky možná ne až tak lahůdkového, spíš z kategorie suché dřiny a dohledávání faktografie. A nakladatelství Atlantis za počin komerčně jistě nijak lukrativní, avšak cenný.