Roberto Ferrucci (nar. 1960) je italský novinář (píše například pro Corriere della Sera, Il Manifesto, Il Fatto Quotidiano), překladatel (překládá z francouzštiny, a to pouze knihy Jean-Philippe Toussainta) a také spisovatel.
První román, Terra rossa, vydal roku 1993 v nakladatelství Transeuropa, následovaly dvě sbírky reportáží, Giocando a pallone sull acqua (Marsilio, 1999) a Andate e ritorni (Amos Edizioni, 2003). V r. 2007 Ferrucci publikoval druhý román Cosa cambia (Marsilio), v němž zachytil události z roku 2001, kdy se v Janově konal summit G8 a policie krutě zasáhla proti mladým lidem, kteří se sem sjeli vyjádřit nesouhlas s globální politikou skupiny elitních zemí.

Z poslední doby je kniha Impassibili e maledette (Limina, 2010), románový životopis slavného fotbalisty (Andrea Pirlo, AC Milan), který se v domácím prostředí vymyká nejen tím, že je Rom, ale hlavně popírá všechna zažitá klišé například o soukromí fotbalových hráčů. V témže roce vyšel v překladu ve známém francouzském nakladatelství Seuil zmíněný román Cosa cambia – pod názvem Ça change quoi (A co se změní) a s předmluvou Antonia Tabucchiho. Ve Francii nicméně tomuto románu předcházelo vydání knihy Sentiments subversifs.

Podvratné pocity
Roku 2008 pobýval Ferrucci na tvůrčím stipendiu v rezidenci MEET (Maison des Ecrivains Etrangers et des Traducteurs) ve francouzském Saint-Nazaire – zde vznikla jeho kniha se zajímavým osudem: Sentiments subversifs (Podvratné pocity) autor psal sice italsky, ale pro vydání ve Francii. V jeho vlasti text vyšel až o rok později. K žádným cenzurním zásahům nedošlo, ani autocenzura se neuplatnila, což autor cynicky vysvětluje tím, že literatura v Itálii neznamená nic. Avšak publikace se rozrostla o dvě nové kapitoly... (Sentimenti sovversivi, ISBN Edizioni, 2011).

Francouzské recenze knížku často charakterizují jako dlouhý milostný dopis zklamaného Itala své zemi. Ferrucciho netrápí ani tak špatná ekonomická situace země jako spíš její zkažená tvář: skandály premiéra Berlusconiho, mafiánské praktiky, rozkrádání a korupce ve světě mocných a hloupý konzum v podhradí. A hlavně nesvoboda, projevující se úpadkem kultury i myšlení. Jeho zklamání přitom osciluje mezi steskem, rozhořčením a pobouřením až po zoufalou úvahu o tom, že situaci sám může snadno řešit tím, že bude utíkat, což také dělá: jenže tak to nepůjde věčně a člověka nutně napadá, co ho tedy v budoucnosti čeká? Může ve své zemi vůbec žít? Může tu založit rodinu?
Zatím je mu v krátkodobém exilu dobře. Ve Francii se mu líbí, a v Saint-Nazaire o to víc, že je to přímořské město, v čemsi blízké jeho rodným Benátkám, ale zároveň tolik jiné: otevřené všemu, zajímavé, lákavé a naprosto svobodné, velkorysé. Aspoň z jeho pohledu. Ten je nicméně omezen zejména výhledem z pokoje bytu organizace MEET, přidělovaného vybraným spisovatelům či překladatelům pro dlouhodobé tvůrčí pobyty. Takové stipendium Ferrucci získal, a nutno uvést, že jistě po zásluze: málokdo z pozvaných asi využije podobnou „klauzuru“ natolik, že získá pocit hledané vnitřní rovnováhy, již navíc dovede zúročit v pěkném, poutavém, i když nebetyčně smutném textu. Dalo by se namítnout, že ten citový rozměr textu vychází z autorské nadsázky, již si vynutil žánr fikce. Jenže Ferrucci je jednak novinář, jednak tón jeho zpovědi je natolik osobní, že nemáme důvod mu upřímnost nevěřit. A výpady proti tomu, co se děje a jak to chodí „doma“, jsou tak ostré, že z nich přímý prožitek čiší. – Kéž by tak některý z našich krajanů dovedl takhle naplno popsat znechucení ze zdejší politické scény. I v tom je ovšem právě Ferrucciho kniha pro nás zajímavá: zatímco u nás většinou tak maximálně vytvoříme pár trefných vtípků, zanadáváme a pak mávneme rukou, od Itala bychom se mohli učit: právě tomu rozhořčení, neodbytnosti, neochotě to vzdát, i když opravdu nevím, co s tím. Jeho řešení jistě není spásné: chvíli píše do novin, pak vydá román o jedné pobuřující události, a když to pořád nepomáhá, tak aspoň odjede do Francie a bude svůj problém křičet do světa... Kdo by čekal, že z odstupu se dá zapomenout, bude překvapen: naopak, o to víc to pálí. Všechno zlo jako by se zhmotnilo v ubohé, trapné postavičce Berlusconiho.

Ferrucciho text se skládá z desítky kapitol, jež původně snad měly vyprávět vždy o něčem jiném, ale neodbytně se vracejí k oné posedlosti italskou slepou uličkou. Stačí k tomu i nepatrná záminka – vyprávění má spíš charater pozorování, odvíjí se od okouzlení drobnými věcmi, každodenními maličkostmi, skromnými požadavky a očekáváními: pohled z balkonu v desátém patře budovy pojmenované Building, zamyšlení nad plujícími parníky, krátký rozhovor na chodbě domu anebo pozvání na večeři od souseda, posezení v kavárně s francouzským spisovatelem P. Devillem, který rezidenci MEET a její programy už od založení vede... Detaily svého žití autor zmiňuje v touze popsat svůj běžný den, ale vždycky to skončí u stesku nad Itálií. Minimalista francouzského vzoru se tu stává maximalistou v tom, jak obšírně podává a převrací své téma, které se vynořuje, ač nemělo. Kupodivu ale Ferrucci nepřekročí míru, to stěžování se čtenáři nezají: text je natolik pečlivě utkaný, že v rámci té rozhorlené litanie stále ještě říká něco nového, neúnavně jde kupředu a nikdy neomrzí. Stává se věrohodnějším, a tím je i tristní balada uvěřitelnější, opravdovější.

Zajímavý dovětek tvoří pár Ferrucciho fotografií míst, či spíš detailů, jež v textu hrají důležitou roli: balkon a psací stůl, parník, budova Building... Tyto motivy spolu s postavou Teresy tvoří takřka románový rámec knihy, jež by se jinak rozpadla do několika rozezlených fejetonů. Pozorování věcí kolem sebe a bouře ve vlastní hlavě má totiž i příběh: Ferrucci svůj statický život tvořícího spisovatele v akci zpestřuje vzpomínkami na domov či přepsáním útržků telefonických rozhovorů se svou milou, již nechal v Itálii – v tom pekle, o němž mu jeho Teresa, jeho jediná spřízněná duše z onoho druhého břehu, referuje z jedné vody načisto. Ani když za ním v závěru přijede, a na hostiteli je, aby jí nějak předal, jak a čím tu žije, ani tehdy se oba své beznaděje a svého znechucení z italské bezprostřední přítomnosti nezbaví. Naopak – ale to se nepatří prozrazovat.

První a poslední kapitola z toku textu lehce vybočují: obě jsou snad ještě upřímnější než zbytek. Začátek knihy přitom lze brát jako Ferruciho zpověď generační, jeho poklonu vyvoleným (francouzským) spisovatelským guru. Jeho vzpomínka na první cestu do pařížského nakladatelství Minuit jako by byla pandánem náboženské pouti vrcholící tím, že si v chrámu dokáže zapálit svou svíčičku. S náboženstvím ta kniha vskutku nemá pranic společného, tenhle příměr má spíš naznačit, jak se z pokorného obdivu k velkým spisovatelům zrodilo i zvláštní, naléhavé světlo vyzařující z Ferrucciho textu: kromě té roviny politické, společenské, má nesporné kvality dobře stavěné a osobitě napsané literatury.

Ukázka: http://www.maisonecrivainsetrangers.com/Extrait-Roberto-Ferrucci