Vězeňský kněz byl stižen aerofagií, a aby snáze vypouštěl své plyny v tichosti, rukou si tiskl hýždě k sobě a prdy, namísto aby detonovaly, vycházely bezhlučně. Táhlo mu na padesát, byl skoro plešatý a příliš tučnou tvář měl našedlou, ne barvou kůže, ale pro nedostatek jakéhokoli výrazu. Ráno v den popravy, hned po budíčku, sutanu ještě nezapnutou, běžel na hajzl vzadu v zahradě. Vše šlo hladce, když si ale chtěl utřít zadek, bezděčně hledal hedvábný papír. Jenomže jeho hospodyně už zase pověsila na hřebík stránky „Církevního týdne“. Obyčejně mu to bylo dost jedno. Dnes ráno se ale neodvažoval zasrat jméno Ježíšovo ani Mariino. Přejel si ukazováčkem po zahovněné díře a chtěl ho otřít jako vždy o dveře (plavec tak činí o skály a atlet o plaňky plotu), vtom si ale všiml, že špinavý otisk jeho prstu dotváří u špice srdce vykrojeného ve dveřích latríny svazek plamenů, který tak připodobňoval Nejsvětějšímu srdci Ježíšovu to prázdné srdce, jímž a uvnitř něho bylo vidět za svítání farní zahradu, přesněji hustý porost bílého floxu. Srdce tímto druhem plamenu dotvořené náhle zahořelo vznešenou poctou, a opat obdržel křest ohněm. Nepřemýšlel, co je třeba učinit před tak prostým zázrakem. Udělal něco lepšího než myslet, konal. Vyděšený z pohledu Božího – a ne proto, že se Bůh zjevil na hajzlu, proměniv se z obrazu prázdna a hoven – ale dík nenadálosti poskytnuté milosti a protože jeho duše, jak věřil, nebyla tak úplně připravena přijmout Boha kvůli strašnému hříchu – zatímco sám ten hřích ho uvedl do stavu milosti – kněz se pokusil kleknout, ale jak to chtěl udělat, koleny narazil do dveří, ty se otevřely a ukázaly obyčejnému úsvitu srdce vyzdobené hovnem, v noci latrín zářící, ale v jitřním slunci smutně špinavé. Před tím novým zázrakem – totiž zmizením toho prvního – se jeho rozčilení přihoršilo. V rychlosti vyšel ven, udělal si násilí, když jemně strčil do svatých dveří. Přeběhl zahradu mokrou od noční mlhy. Překročil řadu jahodníků a vyrazil z fary na ulici. Za tři minuty byl v kasárnách Milice. Několika neobyčejně pružnými kroky vylezl až ke Kapitánově kanceláři, bez klepání rozrazil dveře. Pak se celý zadýchaný zastavil.

Bůh mě nejdřív nechá splnit drobný akt společenského dopadu, říkal si.

Popisuji-li důvěrné příhody katolického kněze, nemyslete si, že mi postačí k proniknutí do soustrojí církevního vnuknutí. Můj cíl je Bůh. Zaměřuji ho, a poněvadž se schovává za změtí různých kultů, víc než kdy jindy se mi zdá šikovné předstírat, že ho chci vystopovat tam. Faráři věří, že jsou s Bohem, přijměme tedy, že jsou s Ním a vizme se v nich. Přes všechnu svou oddanost byl Kapitán z takového vpádu rozhořčený, nicméně vstal. Kněz se pravou rukou pokřižoval. Pak řekl:

„Jen seďte, Kapitáne,“ a jak byl zadýchaný, dodal ještě „s´ďte“.

Kapitán stál za psacím stolem, napravo od vitríny s francouzským praporem, jehož hedvábná látka byla dvojitá, těžka, nehnutá.

Když půjde do tuhého, zabalím se do něj.

Oběma trochu sinalýma a svraštělýma rukama opíral celé své předkloněné tělo o stůl z černého dřeva. Sluneční paprsek z okna, přicházející jako milost z nebes, ho odděloval od kněze, pohled na jeho obličej mu stačil k pochopení dosahu překvapivého jednání, ospravedlňoval tu nehoráznost. Povídá:

„Velebný pane…?“

Velebný pán už vytáhl z rukávu papír, ale nepoužil ho. „Je Kapitán pokřtěn?“ dohadoval se. „Kde je křestní list?“ Všiml si plakátu na zdi: Přidejte se k nám…

„Pane Kapitáne, mé jednání by i pro mě bylo hrozné, kdyby mě nevedl Bůh…“ Zarazil se, zaskočen začátkem té věty. Okázalost daného rozkazu, vznešenost toho, kdo přikazoval, byly na něho příliš velké, nehodily se tady k tomu místu, k plakátům, tužkám, štábním mapám. Zadíval se na důstojníka.

„Na hajzlu, v podobě hovna…“

Chladné oči Kapitánovy se mu upřely na kořen nosu. Před pohledem viditelně odhodlaným ke všemu, k té nejproradnější zbrani, totiž ironii, kněze popadla odvaha a šílená naděje. Ještě pořád udýchaný z té tirády vyprskl ostře:

„…Bůh.“

Takovým tónem vyhrknuté řeřavé a zoufalé jméno mohlo být výhrůžkou, zvoláním, invokací. Vyšlo z úst kněze uprostřed snopu vyprsknutých slin, jež se při průchodu žlutým světlem z oken staly zlatými paprsky slunce krajně křehoučkého, v němž se jméno znenadání ukázalo jako blahoslavené, samo s těmi tenkými paprsky tak těsně promísené, že se rovněž rozptýlilo v kapičky, jež skropily Kapitánův oděv neviditelným, ale nebezpečným souhvězdím. Otřesený Kapitán se ani nepohnul. Dík upřenému pohledu tu situaci zvládal. Na chvilku se rozhostilo ticho. Bylo červencové ráno. Každý v sobě uchovával tajemství, představující jeho sílu, za níž se dalo schovat. Kněz měl Boha, neboť ho po kouscích plival jak souchotinář plíce. Francie, a líp než Francie, tlustý hedvábný prapor třemi barvami vyšitý a zlatem vroubený vytvářel Kapitánovi kouzelné roucho.

„Mluvte,“ řekl Kapitán, a hned si vážně pomyslel: Že si s nim nevytřeš prdel.

„Je to… velmi vážné… Je to… Já vím… dneska ráno…“

Kapitán se vzpamatoval, sledoval tu pohromu s nadhledem, stal se pánem okamžiku. Vzchopil se a to ho zradilo, protože vyřkl povýšeně a arogantně:

„Co chcete říct?“

Tón obsahoval přiznání.

„Pane, já vím, co vím… jestli…“

„Jestli co?… No jestli co?“

„Zachraňte ty děti! Já…“

„Co?“

„Důkazy!“

„Máte důkazy? Jaké důkazy máte?“

„Já zasáhnu! Jsem kněz a Bůh mi dává sílu…“

Znenadání se Kapitána zmocnil strach, ale strach z té chvíle, nikoli ze společenského či policejního dosahu kněze. Bál se všeho ze strany muže převlečeného za ženu, v černých šatech, pod nimiž se určitě ve tmě skrývaly, zavěšené za chlupy koulí, i přímo za koule jako za skály v Sieře, armády četníků se svalnatými stehny, již mohli každou chvíli sutanu rozhrnout a nasadit mu želízka a vydat ho do kasáren spravedlnosti. Překonal ten hloupý strach a řekl:

„Ten váš papír, co?“

Kněz hodil na stůl papír, který už chvilku držel, a Kapitán uviděl karikaturu vojáka laškujícího se služtičkou.

„Zjevení… Zjevení… Zjevení…“

Vyvstalé slovo se zmnožovalo v hlavě duchovního tak bujně, že neponechávalo místo žádné myšlence. Pod pohrůžkou vojáka, jenž vypadal být příliš pánem sama sebe, neměl kněz čas myslet, byl náhle zasažen ohromující rychlostí, tímto: Bůh se zjevuje mně, jenž zjevuji hříchy těch druhých.“ Slovo zjevení označovalo zároveň slávu a její přesný opak. Bůh před Francií couval, zároveň ale nad ní vítězil.

„Můj synu…“

Velebný pán natáhl ruce, a paže na chvíli rovnoběžné strnuly, napřímené před ním jako loutky, pak se na prsou zkřížily. Kapitán obešel stůl a poklekl před knězem, jenž mu požehnal a mumlavě ze sebe dostal:

„Uklidněte se. Bůh tento obdivuhodný hřích potřeboval.“

Vzpouru ve věznici potlačila rota milicí. Riton mezi nimi nebyl. Patřil ale k těm, které vybrali – nebo určili náhodně – na popravu dvaceti osmi obětí. Když se dozvěděl, že budou střílet grázly, nic se v něm nebouřilo; naopak, zmocnilo se ho určité veselí. Oči mu zářily. Nepochybujeme, že ho nenapadla žádná z myšlenek, jež budou následovat, pokusím se ale vysvětlit, proč byl veselý. Byl živen bystřinou, a až do jeho smrti v něm celá duše potoka bude. Grázly měl rád, ctil silné a pohrdal slabými. To hlad z něho udělal milicionáře, ale hlad by nestačil. Od kámošů, kteří tam šli před ním, věděl, že Milice nabírá nováčky mezi lumpy. Člověk se ocitl mezi svými, tam, kde kápové nikdy nebudou brejlatí nekňubové, lampasáci z poražené armády, byrokrati s vypouklými panděry, ale staří chlapi z Marseille a Lyonu. Ještě než byla Milice vytvořena, už ji měšťáci nenáviděli. Jejím cílem bylo rozsívat strach – rozsívat zmatek – jako by uskutečňovala, po čem touží každý zloděj: po organizaci, té svobodné společnosti, mocné a jen ve vězení dokonalé, kde každý zloděj – a také každý vrah – bude otevřeně ctěn z jediného důvodu, totiž jako dobrý zloděj nebo vrah. Policie spolčování zločinců znemožňuje a velké tlupy bývají rychle rozprášeny, pokud jsou víc než jen představy novinářů či policistů. Zloděj a vrah neznají kamarádíčkování, pouze ve vězení, kde je jejich kvalita konečně poznána, přijata, odměněna, oceněna. Neexistuje už žádné „podsvětí“, krom případu pasáků, co donášejí. Lupiči a zabijáci jsou vždycky sami, někdy s pár přáteli. Pokud se kámoší, musí si pořád dávat majzla, na otázky odpovídat neurčitě: „Já se o sebe dokážu nějak postarat,“ a těm, co makají, již jsou dokonalými poklady, dělat reklamu jedině až za katrem. Ale za to velké štěstí, mít svoje jméno napsané pod fotkou, za představu, jak jsou kámoši po takové slávě celí diví, za to se platí svobodou a často i životem, takže každá dřina, loupení a vraždění bude zázračným uměním, protože právě z něho, z posledního, co zbude, vyplyne vaše smrt a vaše sláva. Lump je třeba Číňan, Barmánec, jenž si celý život chystá pohřeb. Pracuje na rakvi, na podivuhodném laku, na vyumělkované malbě, na sytě červených, zlatě vyvedených lucerničkách, na činelích. Vymýšlí si průvody kněžích z Laosu zahalených do oněch pásů z bílého lnu, platí balzamovače. Organizuje svou slávu. Každý čin je jednou etapou našeho příliš dlouhého pohřbu. Policii sloužící pořádku sice s nepořádek podporující Milicí nemůžeme srovnávat, je ale pravdou, že Milice dělala též práci policie. Byla v ideálním bodě, kdy se zloděj a policista setkají, splynou. Obě došly k témuž výdobytku: bojovat s fízly a zloději. A rovněž Gestapo. Dvacátého třetího června byli Riton a jeden jeho kámoš povoláni do Kapitánovy kanceláře. Velitel seděl na kraji písařčina stolu a pokuřoval. Když chlapci vešli, natočil hruď k nim. Nová kůže složité výstroje: opasky, pouzdra na revolvery, závěsné řemeny atd. zavrzala.

(s. 215-220)