Debutující libanonský autor Charif Majdalani popsal nedávné události v rodné zemi na způsob sitcomu. Knihu napsal francouzsky a vydal ve francouzském nakladatelství Seuil - takový postup u spisovatelů z Libanonu není výjimkou. Například román Baltazorovo putování Majdalaniho krajana Amina Maaloufa dokonce vyšel následně v překladu i česky. 

Občanská válka v Libanonu skončila před patnácti lety, a země po ní dosud nese četné stopy. Tamější mladí autoři (spisovatelé, ale i hudebníci, výtvarníci) se dnes snaží pochopit kořeny tehdejšího násilí, ale i dnešních dozvuků starých praktik, reflektují dobré i horší pokusy o nápravu situace. Ve starší generaci současně jako by se projevovala jistá amnézie, snaha jakoukoli vzpomínku na válku vytěsnit, a to přesto, že pozůstatky bojů jsou nejen v Bejrútu na každém kroku vidět.

Charif Majdalani (1960) se narodil v Bejrútu, později studoval na univerzitě ve Francii, po studiích se ale vrátil domů. V rodném městě učí na nejprestižnější libanonské univerzitě. V Libanonu také vydal svou předchozí knihu, Petit traité des mélanges (2002) - tenký svazek úvah o tom, jak zcestné je mluvit o "dialogu kultur" namísto užívání případnějšího termínu míšení kultur anebo přizpůsobení jiné kultuře, které se často děje násilně, přináší s sebou utrpení a konflitky. Na druhé straně ale i to napomáhá přežití jistých kulturních fenomenů. Majdalaniho zálibou je pátrání po příkladech takového "kulturního vměšování" na zcela nečekaných místech (minarety v podhůří Alp, vídeňská architektura v Damašku apod.).

V roce 2005 vydal Majdalani ve Francii románovou prvotinu Historie velkého domu (Histoire de la grande maison). Je to historická freska o jisté libanonské rodině – o vzestupech a pádech, slávě i rubu bohatství. Na povrchu běží příběh Wakima Nassara, který zakládáním ovocných sadů vytvořil celé impérium. Uprostřed pozemků vystavěl velký dům, symbol jeho majetku a nabytého postavení. Vysněný ráj se ale pomalu hroutí: Wakimovi dědicové v předvečer první světové války nedokážou ani dostát společenskému postavení, ani udržet jmění.

Majdalani má krásný styl, a poutavě píše o tom, jak nemožné je poznat dopodrobna minulost. Pokud ji máme poskládat podle výpovědí svých předků, vždy musí zůstat u domýšlení, přimýšlení... vymýšlení románů. Dramatickým šponováním zápletky, neudržitelnou přítomností malých i velkých pádů a zklamání kniha připomíná sitcom à la Dallas, což je Majdalaniho záměr. Autor si od příběhu udržuje odstup, promítající se do textu autorskými komentáři a dovětky zpochybňujícími či ironizujícími vše řečené. Přitom má ale jeho styl chvílemi nad čtenářem až hypnotickou moc. Dvojakost formy a obsahu je analogií popisované společnosti, způsob, jak moderním způsobem referovat o místním způsobu života, jehož kořeny spadají do dávné minulosti.

Majdalani se nevyhýbá užívání arabského lexika, včetně výrazů typicky libanonských, například pro označení povolání a sociálních rolí, což přispívá k věrohodnosti geografického zasazení textu.

Francouzská módní kutlurní revue Les Inrockuptibles věnovala Majdalaniho románu celou dvoustranu, hodnocení vyzdvihuje především úspěšný pokus, jak moderními prostředky zpracovat historické téma, psát o problémech starých stovky let. Oceňuje, že se autor neomezil na povrchní popis dnešního stavu rodné země, ale snaží se dobrat kořenů všech nešvarů, vysvětlení záhadných přežitků. Tedy nový způsob, jak zpracovat staré téma, pokus o oprášení a přetavení tradičních postupů historického románu.