Spisovatelka Agota Kristof vtělila zpověď o svém osudu do příběhu Tobiáše Horvátha alias Šándora Lestera. Ten v románu Včera popře svůj původ i vlastní jméno, uteče z rodné vesnice pryč, ale démonů se nezbaví, jedinou útěchu nachází ve snění. Smutným východiskem z naprosté nouze je nakonec odevzdané přijetí banality a hlouposti.

Dvanáctiletý Tobiáš Horváth, syn Ester, „zlodějky, žebračky a vesnické děvky“, se pokusí matku a zapíraného otce zabít, načež uteče z rodné „bezejmenné vesnice v bezvýznamné zemi“ do „jiné země, do velkého města“ a změní si jméno. Nově je Šándorem Lesterem a vydává se za válečného sirotka. Chvíli žije na internátě, od šestnácti je „úplně svobodný“: stal se z něho tovární dělník. Po dlouhých deseti letech na tom nicméně není o moc lépe: veškerou náplní jeho života je vyčerpávající dojíždění do továrny, kde vykonává úmorně repetitivní práci. Není divu, že v této beznaději propadá depresi: „[…] myslel jsem si, že život musí být víc, než co je, tedy nic“.

Agota Kristof v tomto malém, útlém románu zachycuje velká témata dějin tak, že svou pozornost upírá ke zdánlivě bezvýznamným životům lidí míjejících se s tím, jak si představujeme radost, štěstí nebo úspěch. Jim je naopak vlastní mizerná přítomnost, žádná naděje na změnu v budoucnosti, zpochybnění vlastní identity v cizí zemi, absence domova, příbuzenských nebo blízkých vztahů, úmorně jednotvárná, nekvalifikovaná, špatně placená práce. To vše je denní chleba života uprchlíků, vykořeněných lidí bez budoucnosti, kteří však ztratili i svou minulost.

Nejsilnější emocí je v románu samota: Tobiáš (potažmo Šándor) je sám od narození, po celé dětství až po dospělost, sám se cítí ve zvláštně chladném vztahu s Jolandou i mezi krajany. O době, kdy se odehrává jeho „šťastné“ setkávání s Linou, ani nemluvě. Zkušenost a prožitek osamocení je natolik sugestivním motivem příběhu, že se stává jeho hyperbolou: ne snad přímo zveličením skutečnosti, ale přehnaným zaostřením na tento její detail. V této poloze text takřka přerůstá v ironii, protože fikce už působí silněji než přijatelná skutečnost. Čtenáři taková stylizace charakterů brání v tom, aby se s nimi úplně ztotožnil, a tím ho vlastně vysvobozuje: je to „jen“ literatura, dalo by se říct. Tak jednoduché to ale není.

Šándorův osud je navíc poznamenán také hluboce traumatickým dětstvím, jde o dobu, kdy byl ještě Tobiášem. Můžeme se ptát, proč autorka do příběhu tento motiv vůbec vkládá – jako by různého trápení už v textu nebylo dost. A dostaneme se tak k úvaze, zda zpodobení Tobiášovy matky a otce – jí jako děvky a jeho jako toho, kdo ji využívá – není v podstatě zobrazením autorčiny vlasti a jejího okupanta. Chlapec byl zplozen, když vesnický učitel, a tedy místní honorace, s atraktivní, ale chudou a opovrhovanou šlapkou obcoval. Jejich nerovný vztah trval nadále, až do chvíle, kdy se tento veřejně nepřiznaný otec rozhodne Ester zapudit a vyštvat z obce pryč, a naopak syna zabezpečit a poslat ho do školy, kterou mu sám vybral. Na tento výklad by pak navazovala i interpretace zoufalého gesta malého Tobiáše, když se pokusí smilnícím rodičům doslova vrazit kudlu do zad, – jako pěkná paralela potlačeného povstání z roku 1956. Tobiáš utíká, ale v novém světě ho nečeká nic moc lepšího. Ani Agota Kristof svůj odchod do exilu neprožívala jako výhru.

Francouzština jako cesta ke slávě a zároveň zrada

Agota Kristof (1935–2011), švýcarská spisovatelka maďarského původu, vydala knižně sedm próz, je autorkou sedmi divadelních her a sbírky básní. Poezii sice začínala psát v maďarštině, v další tvorbě se však uchýlila k francouzštině: bylo jí 21 let, když po potlačeném povstání proti diktatuře SSSR a okupaci země sovětskými vojsky v roce 1956 musela z Maďarska s manželem a čtyřměsíční dcerou odejít, protože muži, povoláním historik, ve vlasti hrozilo vězení. V nové zemi si posléze vybudovala novou literární kariéru postavenou na psaní ve francouzštině – cesta k ní ale byla trnitá.

S rodinou tehdy získala azyl ve švýcarském Neuchâtelu a – podobně jako protagonista a vypravěč románu Včera – pracovala v továrně na hodinky v nedaleké obci Fontainemelon. Stejně jako on i autorka románu Včera v těchto podmínkách začínala psát – nejprve převáděla vlastní básně a krátké texty z maďarštiny, později psala francouzsky dramata, která byla zpočátku uváděna v rozhlase, divadelních inscenací a podobně i knižních vydání se měla dočkat až později. Zkušenost postupného nabytí nového vyjadřovacího a tvůrčího prostředku, který ostatně prohlásila za „nepřátelský“ vzhledem k tomu, že jeho ovládnutí s sebou neslo potlačení rodné maďarštiny, Agota Kristof podrobně popsala ve velmi působivé autobiografické próze Analphabète (Analfabetka). Tu mimochodem hned po vydání odsoudila: měla pocit, že se textem zpronevěřila literatuře. V pozdějších rozhovorech vysvětluje, že soubor textů, které psala původně na zakázku pro revue Du, vyšel proti její vůli. Knížku tehdy sebekriticky označila za zbytečný projekt, za výplod „mizerné novinařiny“. Se svou novou tváří spojenou s využíváním francouzštiny, jež jí umožnila stát se světově známou spisovatelkou, se zkrátka nikdy nesmířila. Nakonec se rozhodla přestat psát, opustit tuto podle ní lživě vytvořenou, čistě umělou totožnost, a přestala i publikovat. Celé své dílo, tedy původní rukopisy, ale i psací stroj a maďarsko-francouzský slovník, s nímž dosud pracovala, věnovala do švýcarského literárního archivu. Starý deník spálila, protože nestála o to, aby její někdejší vzpomínky přetrvaly.

Román Včera (Hier) vydala Agota Kristof roku 1995 ve francouzském nakladatelství Seuil, kde předtím mezi lety 1986 a 1991 postupně vycházely tituly Velký sešit (č. 1995), Důkaz (č. 2001) a Třetí lež (č. 2001): tato trilogie ji proslavila po celém světě. Dvě pozdější prózy Agoty Kristof nicméně vyšly ve švýcarském nakladatelství Zoé, s jehož zakladatelkou Marlyse Pietri autorka navázala přátelský vztah trvající i poté, co se jako spisovatelka odmlčela.

V roce 2002 na motivy románu Včera natočil italský režisér Silvio Soldini film Brucio nel vento (v české distribuci uveden pod názvem Ve větru hořím). Agota Kristof byla z této volné adaptace velmi rozčarovaná. Scénář totiž přesunuje děj do Čech, obsazeni byli čeští herci, závěr příběhu je navíc zcela jiný než v knize. V této souvislosti zmiňme překvapivý detail autorčina životopisu, jímž je její částečně český původ. V počátcích své literární kariéry dokonce používala pseudonym podle své babičky: její jméno uváděla v podobě Maria Zaik.

O desetiletí později, po autorčině smrti, vytvořil János Szász film Le Grand cahier podle již zmíněného stejnojmenného románu z roku 1986 (č. Velký sešit, přel. Sergej a Jan Machoninovi, MF 1995) – v roce 2013 byl uveden také na karlovarském filmovém festivalu.

Bylo, nebylo

Pokud v úvodu článku zaznělo, že Agota Kristof román napsala jako zpověď o svém osudu, je nutné dodat, že jde pouze o způsob výkladu: autorka k takové interpretaci neposkytla přímý klíč. Postavy v textu sice mají maďarsky znějící jména, jinak ale příběh není časově ani místně nijak přesně zasazen. Sama ovšem v rozhovorech zmiňuje, že všechny její texty vycházejí z autobiografických prožitků a vzpomínek.

Vyprávění mísí různé časové plány: takřka zároveň se dozvídáme, co se stalo za Tobiášova dětství a co se děje právě teď. Zároveň je tu ještě „včera“ – slovo stojící v názvu románu, uvozující motto („Včera bylo všechno krásnější“) a také incipit („Včera foukal známý vítr“) – a vedle toho přítomné „dnes“, jímž román končí. Roviny však nelze od sebe úplně oddělit: vše prostupuje společná beznaděj, žádná budoucnost. Tím spíš nelze přijmout „šťastný“ závěr, který vypravěč načrtne v několika řádcích v závěru textu a který hluboce protiřečí tomu, co jsme od vypravěče dosud slyšeli. Přestože víme, že se mu moc věřit nedá.

Od začátku knihy Šándor totiž sebezáchovně lže, ale lže tolik a v tak zásadních věcech, že není jasné, zda se tam, kde začne popisovat svá stále nadějnější setkávání s Linou, najednou stává pravdomluvným. Na prvních stránkách románu jsme ho mimochodem zastihli ve chvíli, kdy se – po pokusu o sebevraždu nebo přinejmenším těžké atace způsobené hlubokou depresí či minimálně stavem výrazné psychické nepohody – ocitá v „nemocnici“, kde byl hospitalizován a kde mluví s psychiatrem. Nebo se pouze chtěl zbavit té povinnosti obětovat veškerý čas dojíždění do továrny a úmorné práci u stroje? Od začátku je tak věrohodnost jeho zpovědi nahlodána, jak se ale příběh postupně vyvíjí, máme chuť mu přece jenom věřit. Sami bychom v tom příběhu potřebovali vidět aspoň nějakou naději.

Přestože s Šándorem soucitně procházíme jeho příběhem, vidíme, že rozhodně nejde o kladnou postavu: jeho reakce jsou často zvláštní, netypické, až nepředvídatelné, chová se impulzivně, ale nepochopitelně, od těch, kdo ho zajímají, má vysoká očekávání, nárokuje si jejich pozornost a činy bez ohledu na to, zda je to i pro ně výhodné. V určitých chvílích se nicméně i on ukazuje jako vstřícný, obětavý a štědrý člověk, zejména když jde o pomoc v rámci komunity, již označuje jako skupinu „krajanů“ nebo „uprchlíků“. Stýká se s nimi v jejich bytech, uprchlickém středisku nebo místní hospodě. Konstatuje, jak jejich řady řídnou: časté jsou sebevraždy, jiní se rozhodli vrátit do vlasti. „Když děláme v hospodě už počtvrté sbírku, číšník mi řekne: ,Vy cizinci, pořád vybíráte na věnce, pořád chodíte na pohřby.‘ Odpovím mu: ,Bavíme se, jak můžeme.‘“ (s. 38) Není to jediný moment, kdy se čtenáři mohou vybavit texty belgicko-francouzského prozaika, básníka a výtvarníka Henri Michauxe, třeba jeho sbírka krátkých próz Un certain Plume (Nějaký Pápěrka, česky vyšlo v různých překladech – Jana Vladislava, Patrika Ouředníka, Václava Jamka ad.). Michauxův defétismus má však blíž k surrealismu nebo absurdní literatuře, kdežto Kristofová zůstává pevněji spjatá s realitou. U ní nejde o nadsázku a hru, nýbrž o skutečnost, navíc osobně prožitou.

Autorka volí přímý, naprosto strohý způsob výpovědi: píše jednoduchým jazykem, často užívá jen holé věty. Úspornost se projevuje nejen ve volbě výrazových prostředků, ale i obsahově: podání příběhu je osekané, vypravěč sděluje jen to nejnutnější. Přesto jsme zde svědky i poetických obrazů – zprostředkovaných ale opět velice úspornou formou. I v momentech, kdy si Šándor hýčká ty nejzářivější iluze, text stále živí kulisa beznaděje, výsledný dojem je tak nekončící úzkost. Agota Kristof tedy přesvědčivě a bezpochyby věrně – zažila to ostatně na vlastní kůži – vystihuje atmosféru osudů východoevropských uprchlíků, jimž Švýcarsko otevřelo náruč na konci války v roce 1944 a 1945, těm maďarským pak znovu po událostech roku 1956. Překladatel Jan Machonin v doslovu tyto historické peripetie popisuje podrobně, uvádí přitom jak klady, tak zápory někdejších švýcarských vstřícných gest humanitární uprchlické politiky.

Přesto není nutné tento román číst jen jako historický dokument: je nadčasový a zobecnitelný především v zachycení zoufalého osamocení jedince uprostřed davu, ve vystižení marné touhy, jež nedbá na neuskutečnitelnost a dovede pohltit naši mysl i činy. A také v popisu stesku vyvolaného nuceným odloučením od všech blízkých, v zadupání premisy, že naděje umírá poslední.