V pondělí 4. listopadu 2024 oznámila porota prestižní a nejznámější francouzské literární ceny Prix Goncourt, že se jejím letošním laureátem stal Kamel Daoud a jeho román Houris. Volba nebyla nijak složitá, padla během prvního kola hlasování: román získal šest hlasů.

Do posledního, genderově vyrovnaného kola nominací se probojovaly další tři romány, přičemž se zdá, že porota přihlížela i k tomu, aby byla co nejvariantněji zastoupena širší tzv. frankofonní literatura, tedy nejen ta francouzská. Naopak poměrně vyrovnaně předvýběr působil z hlediska věku – celá čtyřka představuje generaci již zavedených autorů. „Proti“ alžírskému rodákovi Kamelu Daoudovi (nar. 1970) tak stáli Gaël Faye (nar. 1982) s francouzsko-rwandským původem a dvě Francouzky, Sandrine Collette (nar. 1970) a Hélène Gaudy (nar. 1979). Jako obvykle se však tato jména objevovala i v nominacích na jiné ceny.

Kamel Daoud píše francouzsky, ale je Alžířan a dlouhou dobu v Alžírsku žil a pracoval, zejména jako novinář pro deník Le Quotidien d’Oran. V roce 2020 získal francouzské občanství a o tři roky později se ve Francii usadil nastálo. Na český knižní trh byl uveden již v roce 2015 překladem románu Meursault, přešetření (přel. Alexandra Pflimpflová, vyšlo v nakladatelství EMG / Odeon) a o rok později byl hostem pražského Festivalu spisovatelů.

V románu Houris se vrací k „temné dekádě“ devadesátých let (1992–2002), kdy během občanské války a střetů islamistických skupin s alžírskou armádou přišlo o život až 200 tisíc lidí, přičemž další tisíce jsou dodnes nezvěstné. Podle alžírských zákonů a tzv. úmluvy o míru a národním usmíření se však o těchto událostech v Alžírsku nesmí mluvit a psát – Kamel Daoud nyní svým románem tento zákaz překročil. Název Houris vychází z výrazu „huriska“, označení pro nadpřirozené bytosti ženského pohlaví, krásné mladé dívky, které podle Koránu oblažují v ráji bohabojné muslimy. Odkazuje tedy k tomu, jak islám prezentuje příslib ráje, kde panny mají být odměnou těm nejvěrnějším. Pro džihádisty a fanatické věřící je to obsesivní představa a Daoud hořce konstatuje, že bohužel nejde jen o krásnou fantazii, jelikož oni tomu skutečně věří.

Nakladatelství Gallimard, které (nejen) na základě tohoto dalšího ocenění v rámci prestižní Prix Goncourt s předstihem vede dlouhý seznam oceněných vydavatelů – cena je udělována od roku 1903 a v Gallimardu ji dostali už čtyřicetkrát –, nicméně vydáním zmíněného díla učinilo i politický krok, jenž nezůstane bez následků. Kniha se v Alžírsku nesmí prodávat a nakladatelství se nebude smět zúčastnit veletrhu Salon du livre d’Alger, což se jistě projeví i poklesem prodejů jeho produkce v severní Africe.

Oceněný román Houris se ke zmíněnému temnému desetiletí přes všechny zákazy po dvaceti letech vrací. Příběh koncipuje jako monolog šestadvacetileté Aube (její jméno znamená „svítání“), jež má na hrdle velkou jizvu ve tvaru úsměvu. Obrací se ke svému ještě nenarozenému dítěti a vysvětluje mu, proč nemůže přijít na svět v zemi, kde ona o všechno přišla. Na ni pak navazuje samomluvou řidič, jinak ale také knihkupec, jenž ji nabral na silnici, když se vydala pěšky z Oranu pryč, a veze ji do rodné vesnice, kde tehdy islamisté všechny pozabíjeli, podřezali je. On dokonale zná celou historii občanské války, ale lidé ho mají za blázna, ona je němá, protože přišla o hlasivky, je navždy poznamenána jizvou na krku. Román připomíná děsivé události, které měly být zapomenuty, ale nemohou: Kamel Daoud dává v knize svobodu zapovězeným slovům.

Prix Renaudot

Daoudův goncourtovský rival Gaël Faye se ostatně téhož dne, 4. listopadu, jen o chvíli později dočkal nemenší slávy, když jeho román Jacaranda (Žakaranda) označila za nejlepší dílo roku porota Prix Renaudot – dodejme, že titul měla ve svém preferenčním výběru i cena Grand prix du roman de l’Académie française nebo Prix du roman Fnac.

Básník, rapper a spisovatel Faye v románu Jacaranda vypráví částečně autobiografický příběh: popisuje své životní osudy a Rwandu, jak ji zná z vlastní zkušenosti. Zaměřuje se na to, jak se země postupně zotavuje z genocidy Tutsiů, k níž došlo před třiceti lety, v roce 1994.

Prix Décembre

Laureát dalšího z významných ocenění, Prix Décembre, byl vyhlášen 30. října a stal se jím marocký spisovatel a filmový režisér Abdellah Taïa (nar. 1973) a jeho román Le Bastion des larmes (Bašta slz). Zobrazuje v něm násilné chování společnosti, kde je homosexualita stíhána na základě zákonných opatření. Taïa jako jeden z prvních marockých a arabských spisovatelů otevřeně hovoří o své homosexualitě, toto téma ve svém díle zpracovává opakovaně. V oceněném – již jedenáctém románu – autor prostřednictvím fiktivního dvojníka Youssefa ohledává své kořeny, mluví o rodině i homosexualitě: hrdina se vrací do rodného Maroka, odkud před lety utekl.

Grand prix du roman de l’Académie française a Prix Femina

Výše již zmíněná cena Francouzské akademie byla letos udělena o něco dříve, už 24. října, a získal ji Miguel Bonnefoy (nar. 1986) za román Le Rêve du jaguar (Jaguárův sen). Později, 5. listopadu, se pro tutéž knihu rozhodla i porota Prix Femina, autor si tak připsal druhý velký úspěch.

Bonnefoy má venezuelsko-francouzský původ a dva z jeho románů už vyšly i v českém překladu, oba zásluhou překladatelky Martiny Krušinové a nakladatelství Argo: Černý cukr (2019) a Dědictví (2022). V nejnovějším románu autor na základě příběhu tří generací zobrazuje také venezuelské a francouzské dějiny 20. století.

Prix Médicis

Ve středu 6. listopadu vybrala svou laureátku také porota Prix Médicis: stala se jí Julia Deck (nar. 1974) a její román Ann d'Angleterre (Anna, královna anglická). V krátkém zdůvodňujícím textu zaznělo, že tato cena má sice slabší dopad na prodejnost titulu, o to výš má však posazenou laťku z hlediska literární kvality. Julia Deck v tomto svém – v pořadí sedmém – románu poprvé zpracovává autobiografické téma.