Francouzská spisovatelka Virginie Despentesová (1969) se proslavila románem Baise-moi (1994) a jeho filmovým zpracováním (1999, u nás uváděn pod názvem Fuck me): scénáře a režie se ujala sama ve spolupráci s Coralie Trinh Thi. Pro kritiku – a pro jistou část čtenářů – byla dlouho autorkou příliš kontroverzní. Nicméně za román Apocalypse bébé (nakl. Grasset, 2010) získala známou literární cenu Prix Renaudot a figurovala tehdy i v nominacích na další prestižní ocenění. Tento román nabídlo letos v českém překladu Petra Christova našim čtenářům nakladatelství Host. Dítě Apokalypsy je tak u nás po ukázce z knihy Teen Spirit, publikované v překladu Matěje Turka ve Francouzské čítance (2004), prvním krokem k představení zavedené spisovatelky a režisérky.

Dítě Apokalypsy je podle anotace francouzského nakladatele společenská satira, současná detektivka, lesbická romance a „road-book“, odehrávající se v Paříži a Barceloně: značná ambice na jediný svazek, ač má úctyhodných tři sta stran. Ani jednu z těchto inspirací nelze zavrhnout, výsledek se mi však zdá rozpačitější. Francouzské kritiky knihu většinou hodnotily jako výborné dílo, na němž je znát, že zrálo několik let; komentáře čtenářů už tak jednoznačně pochvalné nebyly. Kritiky ve Francii si však všimly dalšího zásadního rysu románu, který spatřují v povedené charakteristice dnešní společnosti: ta je u Despentesové zastoupena přehlídkou povrchních ztroskotanců. Lidé se topí ve vlastních problémech, ale neodpustí si využít příležitost navézt se do druhého. Virginie Despentesová představuje prototypy z různých sociálních vrstev, kde však jeden je větší ubožák než druhý.

O hlavní roli se v románu dělí takřka nepřítomná Valentina, kolem níž se vše točí od chvíle, kdy se ztratila (proto se náctiletá asi taky ztrácela). A vedle ní Lucie, žena kolem čtyřicítky, jež ale vůbec nepůsobí jako zralejší osobnost než ona ztracená patnáctka. Despentesová trefně a s chutí líčí její nerozhodnost, nadutost, jež má skrývat nejistotu, a hlavně nedostatek nasazení jak v práci, tak v životě. Jejím protipólem má být zkušená „pátračka“, přezdívaná Hyena. Její portrét však vyznívá jako přeexponovaná karikatura. Lesbička za zenitem na ulici hvízdá na pěkné holky a s gustem se realizuje v chlapských scénách, kdy musí adolescentovi dát doslova pár přes hubu, aby z něj vyrazila ubohé doznání o přezíravém vztahu ke hledané Valentině. Ačkoli k Hyeně v románu všichni vzhlížejí – buď jako k nejschopnější mezi detektivy, nebo jako ke svůdné lesbě, která má situaci za každých okolností ve svých rukou –, mezi řádky i ona vyzařuje trpký odér toho, kdo se úporně snaží neztratit glanc, a přitom svůj život sotva kočíruje.

Despentesová volí poměrně složitou strukturu, vyprávění přechází od ich-formy do er-formy, kapitolu podanou jako zpověď protagonistky Lucie vždy prokládá další, kde je z nadhledu vypravěče popsána některá z dalších postav. Děj však ubíhá stále kupředu, takže čtenář tuhle formální hru ani nemusí přímo vnímat.

Když se ztratí patnáctiletá Valentina, na scéně postupně defilují její nejbližší. Babička, zazobaná buržoazní madam, má hlavně starost, aby se všechno rychle nějak srovnalo a nerozvíjela se nějaká aféra, proto ji ani nenapadne volat policii, ale osloví detektivní kancelář. Záležitost tu svěří na první pohled nepříliš schopné Lucii, jež přesně naplňuje babiččinu představu. Dáma v oné věci něco podnikla, ale pravděpodobně se nebude zlobit, když akce vyšumí do ztracena. Ona však určitě ocení příležitost vozit se po nevýrazné a bojácné detektivce, která se na žádné větší pátrání očividně nezmůže. Otec ztracené dívky, nepříliš úspěšný spisovatel, dává Despentesové možnost rýpnout si do kolegů, kteří se příliš podbízejí čtenářskému vkusu. Dospívající Valentině nerozumí, a ani se nesnaží, jeho zájem naplňuje vedle snahy konečně prorazit s nějakým bestsellerem ještě péče o vztah s druhou manželkou, již potřebuje hlavně úspěšně podvádět. Jeho žena, Valentinina macecha, nemá jasno, zda tohle manželství je to pravé, potřebuje si ale vyléčit rány po odchodu prvního muže a zajistit své dvě dcery. S Valentinou to neumí a dívka ji dokáže zdatně deptat. Je tu ještě Valentinina pravá matka Vanessa, která od rodiny odešla záhy po dceřině narození. Postupně se ukáže, že dávná situace má různá vysvětlení. Vanessa je původem Arabka, což pro tuhle rodinu, zejména pro babičku, bylo příliš tuhé sousto. Ona sama snad čekala od života něco víc, a tak se ani nebránila a dcerky se vzdala.

Valentina v poslední době vystřídala několik škol, snažila se v kolektivu prosadit hlavně tím, že byla všechno, jen ne pilná studentka: vulgární, na svůj věk mimořádně protřelá holka, která jde s každým klukem a málokdy je střízlivá, nezná hranice, na ničem ji nezáleží, nakonec spolužáky svou nevázaností odstrašuje a všechny přestane zajímat, protože jí nerozumějí a nedokážou stíhat to co ona. Krátké souznění najde se svým bratrancem Jásinem, s nímž ji pojí cosi živočišného, co mají od přírody společného, ačkoli sociálním zařazením i povahou jsou dost jiní. Ani tenhle vztah ale netrvá dlouho. Jedinou útěchu Valentina najde u sestry Alžběty, odvážné románové paralely slavné Matky Terezy. Zatímco dosud čtenář mohl váhat, zda je na tomhle příběhu a na tom, jak je podán, vůbec něco zajímavého, v tomto bodě se román láme, bohužel však k horšímu. Závěr, jenž má být nečekaným vyvrcholením avizované společenské satiry, který má všechny ty nitky detektivní linky příběhu spojit a opodstatnit i nejasné peripetie road movie dvou stárnoucích agentek pátrací kanceláře, je přehnaný, nevěrohodný, až směšný. Lze ho jistě číst a vysvětlit jako alegorii zoufalého výkřiku náctileté Valentiny, o níž si všichni mysleli, že je praštěná a na nic, a která chce být slyšet a vidět. Místo toho však dočítáme s pobaveným úsměvem, ten možný apel příběhu se vytrácí, člověk lituje, že těch tři sta stran četl pro tohle.

Virginii Despentesovou ve Francii často uvádějí ve výčtech autorů, kteří odvážně přenášejí živý jazyk do literatury, a to hlavně jazyk ulice a těch obyvatel, jimž se „slušný“ svět umění většinou vyhýbá – tedy mluvu se vší její nedokonalostí, chybami a dalšími nespisovnými prvky, vulgaritou, rozrůzněním podle sociálního zařazení mluvčích. V autorčině nejnovějším románu je tato snaha jasně vidět, avšak v zástupu dalších spisovatelů, kteří dnes ve svých knihách obdobnou tematiku a její jazykové pozadí přinášejí, nijak nevyčnívá. Někde v polovině svazku najdeme i dvoustránkový popis lesbické party, v němž se doslovností a otevřeností popisu Despentesová pomyslně hlásí k odvážné realističnosti drsné pornografie výše zmíněného románu (a filmu). Ani to však z knihy veledílo nečiní.

Despentesová se (jako i v přechozích knihách) pokusila ukázat svět, jaký skutečně je: nedokonalý, zlý, nespravedlivý... a bránící se pochopení. Její hrdinové jsou „sympaticky“ neúspěšní, ač se to snaží překonat, nebo aspoň skrýt. Nezvedená nedospělá Valentina se realizuje zoufalým činem, který má její okolí, ale i čtenáře přesvědčit, že všechno je jinak, než si myslíme. Ale stačí to? Leckterý život totiž vydá na román, ale ne každý takový stojí za to číst...