Francesca je z dobře situované rodiny, Maddalena naopak pochází z lidového prostředí. A střet těchto dvou světů je jedním z velkých témat celého románu. Ten na pozadí příběhu o kamarádství dvou dvanáctiletých dívek vykresluje atmosféru fašistické Itálie třicátých let, kdy má Mussolini i mezi obyvatelstvem širokou, ačkoli manipulativně a násilně vynucenou podporu a habešská válka těžce dopadá na životy všech: mladí muži musí narukovat, je draho a začíná být problém sehnat jídlo. Politika už není jen věc názoru, ovlivňuje jednání a činy všech, což se projevuje ve zločinnosti moci, jakož i v rostoucí míře pokrytectví obyčejných lidí.

Beatrice Salvioni (nar. 1995) se vydáním tohoto románu stala novou hvězdou italské literatury. Její kniha se markantně inspiruje úspěšnými postupy Eleny Ferrante: vracet se do nepříliš dávné, často dost bolavé italské historie, dát slovo jak bohatým, tak chudým. A hlavně najít jeden nosný, dojímavý příběh o trochu výjimečné, trochu zranitelné, ale o to nezdolnější ženské hrdince. A ten zasadit do zmíněných kulis. 

Pokud si u Eleny Ferrante nikdo nedovolil mluvit o romanci, románu pro ženy, i v případě Salvioni je třeba uznat, že její román má rovněž jisté kvality literární – je to hezky napsané, vyprávění má spád, postavy jsou věrohodné, dějinné pozadí není vystiženo jen náznakem, ale naopak – atmosféra zvoleného období je vykreslena detailně a uvěřitelně. Přesto se čtenáři může vnucovat pocit, že tento formát už začíná být trochu ohraný. A že román, jehož děj autorka situuje do severoitalské Monzy, obstojí především jako dobře napsaný scénář možného filmu. Salvioni má smysl pro vykreslení detailů, ať už jde o scenérie města, obchůdků či bytů a jejich kuchyní, slavnostně prostřených stolů včetně servírovaných pokrmů. Působivé záběry se přímo nabízejí i tam, kde se nám před očima odvíjejí hezky vystavěné střety postav, na nichž příběh stojí: Maddalena ve starých a potrhaných šatech si hraje u řeky se dvěma stejně starými chlapci, Noè veze Francescu na kole z centra města daleko na předměstí a pro dívku je to první blízký kontakt s mužským tělem, Maddalena v nuzném bytě sdílí pokoj se čtyřmi sourozenci, atraktivní matka Francesky se strojí do pěkných šatů a svádí fašistické hodnostáře s panem Colombem v čele. Některé přelomové scény jsou podány tak, že v nich napětí citelně graduje: slavnostní oběd, kde Francesca schovává nedojedené maso na klíně, neúspěšná krádež mandarinek, vyhrocené situace před kostelem a v jeho prostorech, dětská šarvátka na dvorku mezi klecemi pro drůbež, poměrně divoké příhody ve škole a další. 

Původní název románu La Malnata je mnohomluvnější než jeho český překlad Dareba: italské slovo sice znamená „smolařka, ničema, hanebnice“, ale z hlediska slovotvorby prozrazuje i to, že jde o osobu „špatně narozenou“. Maddalena není nechtěné dítě. Narodila se do špatné doby, do špatné rodiny a zejména měla smůlu, že se jako malá přichomýtla k smrtelnému úrazu svého mladšího bratra nebo že si přála, aby se jejímu přísnému otci přihodilo něco zlého – ty zvláštní shody okolností způsobily, že na ni zanevřela i její vlastní matka. Francesca pak Maddaleně přináší útěchu, když jí prozradí podobně černé momenty ze svého dětství.

Protiklady se přitahují

I když připustíme, že umění zkratky je v románu s historickým námětem nutné, některé momenty jsou zpracovány přeci jen dost povrchně. Nejvíc se to ale týká postav. Jedině Maddalena s Francescou tu nejsou představeny zcela černobíle – obě se dopouštějí chyb, jsou ale schopné je až dospělým způsobem reflektovat, omluvit se, pochopit druhé, v zájmu přátelství ustoupit. Ze všech ostatních – vedlejších – hrdinů jistým vývojem prochází jen prodavač Tresoldi, jinak je nastavení rolí neměnné.

Francescu a Maddalenu nedělí jenom sociální původ, ale zejména výchova: zatímco Dareba si dělá, co chce, celé dny se toulá po městě, kamarádí s chlapci a obecně toho ví o životě spoustu, Francesca plní roli vzorné slečny svázané mnoha příkazy ohledně vystupování, oblékání a v podstatě i myšlení – protože dost věcí jí nikdo neřekl a často se na ně ani nesmí ptát. Zřejmě proto ji nezávislá, rozdivočelá Maddalena tak přitahuje, a to přesto, že tuto dívku celé město považuje za podivnou a nebezpečnou bytost, všichni jsou přesvědčeni, že jen vyslovit její jméno přináší neštěstí – proto si také vysloužila přezdívku Dareba. Jak se postupně poznávají, Francesca stále jasněji vidí, že ty předsudky nejsou ničím podložené. A brzy se také ukáže, že jejich přátelství není přínosné jen jednostranně: pomáhají si obě navzájem. 

Autorka postupně rozšiřuje rámec příběhu o další epizodické linie. Obě dívky tak tvoří partu se dvěma stejně starými chlapci, a aby byl obraz doby plastičtější, autorka volí další rozporné charaktery: Filippo je syn fašisty, Matteo má otce komunistu, jeden je silný a urostlý, druhý křehký a slabý. Do dětských her však tyhle rozdíly neprosakují. K silným momentům knihy patří dobře vystižená dětská naivita a nedostatek informací, s nímž se tehdy chlapci i dívky museli potýkat, zejména v otázkách pohlavního dozrávání, od menstruace přes erotiku až po těhotenství: „třeba mi udělá v břiše dítě“ (s. 206). Jejich dětský svět však čím dál víc prostupují i osudy dospělejších a dospělých: Ernestova čistá láska k Luigii je zpřetrhána jeho odchodem do války, Donatellin vztah s fašistickým synkem Tizianem tragicky poznamená její těhotenství, narcistická, konvencemi posedlá matka Francescy je otci nevěrná, dívka nachází podporu jen u služebné Carly nebo kamaráda Noèho.

Zlé jazyky

Beatrice Salvioni se snaží příběh obohatit i o drobné prvky občanské revolty, v dané době zřejmě velmi ojedinělé. V té souvislosti sice okrajově, přesto však opakovaně zdůrazňuje motiv síly slova, nebezpečí zneužívání jazyka k manipulaci davu. S tím hezky kontrastuje trochu přehnaně vystavěná historka, kdy se Maddalena s kamarády vypraví získat husí jazyk, který podle pověry musí dát sestře pod polštář, aby z ní dostala přiznání. Ta podivná akce vyvolá řetězec nečekaných událostí, hlavní však je, že husí jazyk skutečně pohádkově zapůsobil.

Kniha mimochodem patří k těm, o jejichž slávu se mocně přičinil marketing původního vydavatele: román La Malnata vyšel v březnu v Itálii (Giulio Einaudi editore, 2023) a už teď se mluví o překladech do 32 jazyků. Zahraniční nakladatelé tedy ani nečekali, jak se titul prosadí na italském knižním trhu, a zdá se, že kupovali licenci s předstihem a jen na základě dobře napsané anotace, jak se dnes děje stále častěji. Paradoxně tedy i v tomto úspěchu hrála roli dobře volená slova.

Salvioni píše o časech, kdy se ženy a dívky začínaly emancipovat – a emancipaci v různých podobách její příběh akcentuje hodně. Darebáctví obou slečen není povrchní, jeho cílem není být vidět a slyšet, ale získat právo na život podle svých představ, podpořit utlačované, bojovat za dobrou věc. Obraz doby, v níž pověry a předsudky hrály větší roli, než si dnes dovedeme představit, má samozřejmě v jistém smyslu i nadčasový přesah: všechny ty jevy, ať negativní, nebo pozitivní, najdeme v mezilidských vztazích i dnes.