Román odsouzený k zapomenutí, ještě než poprvé vyšel, román se zvláštním, absurdním názvem, tak jako může být absurdní život sám a jak absurdní byl v Československu ve 40. letech… Na střeše je Mendelssohn vychází jako Mendelssohn est sur le toit v roce 2020 ve Francii. Dvě desetiletí poté, co autora do francouzského prostředí uvedl překlad Života s hvězdou (Vivre avec une étoile, česky 1949, francouzsky v nakladatelství Denoël r. 1992, překlad X. Galmiche).

Mendelssohn est sur le toit není na francouzský knižní trh uveden poprvé, v témže překladu Eriky Abrams vyšel už v r. 1993 (Denoël) a 1997 (10/18). Nynější vydání přesto stojí za pozornost: svazek zahrnuje ještě Weilův Žalozpěv za 77 297 obětí (Complainte pour 77 297 victimes) a také část třinácté kapitoly, která se dosud v knižní podobě neobjevila, a to ani v českých, ani ve francouzských verzích.

Mendelssohn

Román Na střeše je Mendelssohn českého spisovatele s židovskými kořeny Jiřího Weila (1900–1958) se rodil několik let, autor na něm začal pracovat už v roce 1946, později se k textu vrátil s odstupem, a když rukopis odevzdal, ještě v sazbě ho cenzura promptně zakázala, po úpravách pak ale – už po autorově smrti – přece jen vyšel. Jak se uvádí v doslovu francouzského vydání, marxisticko-leninská kritika Weilovi vyčítala, že dílo dostatečně nezdůrazňuje úlohu komunistů v odbojovém hnutí a nezmiňuje podíl Rudé armády na osvobození, stejně jako se jí nelíbil poraženecký tón Života s hvězdou, který popisuje období nacistické okupace. Krátce po vydání byl román v důsledku Weilova vyloučení ze Svazu čs. spisovatelů (1950) stažen z knihoven. Následně však Mendelssohn přece jen vyšel, a to čtyřikrát: r. 1960 a 1965 v Československém spisovateli, 1999 v NLN a 2013 v Garamondu. Na okraj uveďme, že nešlo o původní verzi: v pamětech Jana Vladislava Otevřený deník se píše, že knihu redigoval a zároveň cenzuroval Jan Pilař (včetně vypuštění celé jedné kapitoly, jinak doplnil „zbytečné zdůrazňování záporných rysů nacistů pomocí různých pejorativních adjektiv“, „vyzdvihování blížících se bojů hrdinské sovětské armády“ atd.) a Weil prý byl už celkově tak unavený, že neměl sílu se zásahům bránit – šlo mu hlavně o to, aby kniha vyšla. Ani ta čtyři vydání však nelze prezentovat tak, že by se Weil kdy pohyboval na výsluní české literární scény. Od počátku své literární dráhy zůstával poněkud v pozadí, jeho cesta byla osobitá, přičemž jeho jistá výlučnost měla kořeny jak historické a politické, tak umělecké. Velkou pozornost mu věnovala mj. Růžena Grebeníčková, z poslední doby připomeňme stať Iva Pospíšila (Novaja rusistika 1, 2017) nebo Markéty Kittlové (Slovo a smysl 30, 2018).

Weilovy osobní osudy takřka neuvěřitelně zrcadlí absurditu období 20. až 50. let minulého století. Byl zapálený obdivovatel sovětského nového pohledu na svět, který nabízel jiný způsob uspořádání společnosti a života obecně, a také nadšený komunista (od r. 1925 člen KSČ) a zpočátku se prosadil především jako překladatel, publicista a literární kritik. Jako výjimečně vzdělaný odborník s obdivuhodným přehledem o kulturním životě v SSSR se přátelil s četnými osobnostmi – mezi nimiž nechyběli Roman Jakobson či Vladimír Majakovskij – a dělal mnohé pro uvedení sovětské literatury do českého prostředí. Překládal ruské a sovětské básníky a prozaiky, sestavil jednu z básnických antologií, řídil specializovanou ediční řadu. Už jako student pracoval na sovětském zastupitelství v Praze. Do Moskvy vycestoval opakovaně, v roce 1933 zde byl zaměstnaný jako překladatel marxisticko-leninské literatury. Po stalinských čistkách byl r. 1935 vyloučen z komunistické strany a poslán na převýchovu do Kyrgyzstánu, kde strávil několik měsíců… Válka začínajícího spisovatele nešetřila: rodiče a sestra nepřežili věznění v koncentračních táborech, bratr byl zastřelen za pražského povstání v květnu 1945. Jiří Weil válku přežil, zpočátku ho před transportem chránil doklad o smíšeném manželství, ukrýval se v židovské nemocnici, pracoval v Židovském muzeu (jež se stalo inspirací pro určité pasáže z románu Na střeše je Mendelssohn). V únoru 1945 Weil páchá fingovanou sebevraždu skokem do Vltavy. Ani po válce nebyl jeho život jednoduchý. V prvních letech také pracoval jako šéfredaktor nakladatelství, odkud pak ale musel odejít, po vyloučení byl do Svazu spisovatelů nakonec opět přijat (1956). V období let 1950 až 1958 byl znovu zaměstnán v Židovském muzeu, kde se podílel na světoznámých projektech s dětskými kresbami z Terezína.

Weilův román Na střeše je Mendelssohn je i dnes pozoruhodné dílo a stojí za přečtení. Zaujme nejen tím, že pojednává o době dnešním čtenářům již značně vzdálené (a možná i proto dnes i v literatuře opětovně zpracovávané, často se znalostí nových skutečností, které vydaly archivy), ale také autorovým přístupem ke stylu vyprávění a promyšlenou stavbou textu: forma a obsah spolu vedou živý dialog, Weil se viditelně snaží najít vhodný způsob, jak s odstupem zachytit složitou skutečnost, jak otevřeně, upřímně a civilně referovat o tehdejších hrůzných lidských osudech. Postupně zapomínaná, naší představivosti již unikající dějinná fakta zde jsou předestřena v pestré mozaice každodenních běžných situací našich bližních v období protektorátu Čechy a Morava. Stejně tak se nabízí konfrontovat Weilova svědectví o Sovětském svazu 30. let s reportážemi jiných, třeba Francouze Andrého Gida.

Dílo zprvu působí jako náhodná koláž drobných historek, jež se postupně v jakési ozvěně vracejí a rozvíjejí v dalších epizodách osudů té či oné postavy. Některé pasáže by obstály i samostatně, daly by se vyjmout jako povídka či črta, někdy jim dokonce pokračování chybí. Z těch nejdůležitějších na sebe rychle strhává pozornost příhoda o soše, která musí zmizet, protože se znelíbila Heydrichovi. Podle zastupujícího říšského protektora je třeba zabránit tomu, aby z budovy Rudolfina, vnímané jako nanejvýš důstojné místo pro německou hudbu, výsměšně shlížela potupná připomínka židovského neřádu. Ubohý skladatel Mendelssohn-Bartholdy bude po tomto „udání“ dlouho úporně hledán, nakonec konečně „odhalen“, „odsouzen“ k zániku a vzápětí „zachráněn“ jedním ze dvou českých chytráků, které nacisté úkolem pověřili. Ti si ušetří námahu, sochu jen „skolí“ a Mendelssohn tak zůstane na střeše ležet, povalen, ponížen, ale spasen.

S ohledem na to, co víme o Weilovi jako znalci a obdivovateli ruského formalismu, jenž jako literární kritik a překladatel nadšeně propagoval dobové avantgardní a moderní umění, nemůžeme nevidět autorovo úsilí o vyladění formy tohoto díla tak, aby rezonovala s obsahem. Weil píše o válce, o holokaustu, o hrdinství a zbabělosti… a o smrti. Pravděpodobně tak činí zcela nezávisle na tom, jak tvořili spisovatelé, jejichž koncepty se dnes v literatuře staly pojmem: Orwell, Sartre, Camus anebo o něco později Robbe-Grillet a desítky dalších prakticky všude v Evropě. Weil nachází svůj způsob, jak mluvit o absurditě života a dějin, i on se dotýká témat, která si vezme za své existencialismus. Weilovo psaní se s bravurou drží na vratké hranici mezi svědectvím či reportáží a fikcí. Nedbá tradice vyžadující od literární tvorby přesah k poetičnosti a rétorice, střeží se patosu. Volí naopak tón zcela upřímný, střídmý až jednoduchý, novinářsky objektivní. Právě tato jeho stylizace učarovala i výše zmíněnému Philippu Rothovi. Jistě, důležitým impulzem k ní byla skutečnost, že Weil mluví o tom, co zažil, do románu prosakuje jeho autobiografie. A samozřejmě tu vyvstávají otázky, které autora trápily nejen po ta léta, která román reflektuje, otázky, jež nemají a nikdy nebudou mít odpovědi, klást se však musí.

Ty krátké příběhy a anekdoty, které román tvoří, popisují jak drobné každodenní, banální historky, tak události zásadní, historické, skládající se v tzv. velké dějiny. V románu se obě roviny dostávají na stejnou úroveň, jako by jejich význam a dopad byl rovnocenný. Weilovi se tak daří vystihnout jak bohatost, tak i nepřehlednost dění z poměrně krátkého časového úseku několika měsíců kolem atentátu na Reinharda Heydricha, uskutečněného 27. května 1942. Prostřednictvím útržkovitého vyprávění, často spíše v náznacích tak sledujeme, co se dělo v době, kdy byl Heydrich vyslán do Prahy s úkolem udělat pořádek, uspíšit deportace Židů a připravit germanizaci. V době, kdy začínají transporty židovského obyvatelstva (nejen) do Terezína.

Pojítkem tohoto poněkud roztříštěného vyprávění jsou postavy. Jejich osudy ale nejsou vykresleny celistvě, objeví se v určitém obrazu, pak zmizí a někde dál v textu se zase vyjeví, jako by to celé režíroval nějaký lidový vypravěč. Vztahy mezi postavami nemusí vždy být rodinné, partnerské či pracovní: propojuje je doba a místo, jejich pozice vzhledem k tomu, co je obklopuje. Většina z nich jsou Židé, Češi. A jistě, také Němci, nacisté v roli nepřátel. Jenže kulisy příběhů píší dějiny, záhy jsou proto zinscenovány četné situace, kdy s nacisty drží basu také Češi, ochotní anebo přinucení hrát jejich hru. Weil tento svět popisuje, ale nesoudí, nesnaží se pochopit ani vysvětlovat. Jen pozoruje, často takřka s otevřenými ústy. Svět, který ukazuje, je smutný, často absurdní. Smrt má v patách každý a to ona nakonec vítězí. Bere si každého bez rozdílu. Nikdo jí neuteče.

Jak naznačuje název románu, tmelem textu je socha. A nejenom ta Mendelssohnova. Jde o motiv prostupující celým dílem, ačkoli je místy zcela nenápadný. Jeho proměny jsou přitom pozoruhodné a značné: socha znázorňuje slavnou osobnost a připomíná ji i po smrti, socha jako mlčenlivý svědek shlíží na kolemjdoucí na pražském mostě, jiná zas netečně sleduje naše konání z výšky některé z budov. Je vytesaná z kamene a její duše se zdá být tvrdá, pevná, nezlomná, je tedy symbolem hrdinství, nadčasovosti, a tudíž vítězství. Stejně tak je to ale těžká, ustrnulá, mrtvá hmota. Weil naznačuje, že i lidé se často promění v kámen, stanou se z nich sochy nebo roboti, co už neumějí či nechtějí myslet. Jejich srdce mohou zkamenět; jindy se ovšem člověk zocelí a jako skála bude lecčemu čelit. Těžké časy vytvářejí jakousi kamennou klenbu, jež tíží, dusí a postupně drtí vše, co bylo živé.

O soše a o smrti se mluví i v úryvku „Anděl s prasetem“ z XIII. kapitoly, který je ve francouzském vydání umístěn v závěru svazku jako dodatek. Jde o text, který byl vyškrtnut cenzurou v roce 1959 a v češtině až v roce 1990 publikován časopisecky (Česká literatura 2, 1990) zásluhou Alice Jedličkové, která ho objevila v rukopise. Francouzský čtenář tak má tu výhodu, že dostává poměrně významný interpetační klíč, jelikož právě v tomto úryvku se velice názorně odhaluje propojení zmíněných motivů.

Román vzbuzuje četné otázky: kdo je hrdina a kdo zbabělec? Je možné stát se hrdinou, pokud to znamená, že člověk uvrhne do nebezpečí další včetně členů své rodiny – může být hrdinství těmito okolnostmi devalvováno? Co je to lidství, kolik má tváří, kdy a komu máme pomáhat, kdy se to stává povinností? Může se člověk zachovat zbaběle, či dokonce násilně v případě, že uniká před nejhorším, že mu hrozí smrtelné nebezpečí? Proč jsou kati surovější, než je nutné? Dá se porovnat nevyléčitelná nemoc s životem v útlaku? Má cenu bránit se smrti? Těch otázek je spousta, ačkoli nikdy nejsou položeny přímo, jen za textem neodbytně vyvstávají.

Francouzská kniha

Knihu otvírá jiný text, Žalozpěv za 77 297 obětí (Complainte pour 77 297 victimes), česky vyšel roku 1958. Číslice z názvu připomíná 77 297 jmen vypsaných na stěny pražské Pinkasovy synagogy. Ve stejné budově sídlilo skladiště, o němž se Weil v románu zmiňuje (a kde sám v období mezi červencem 1943 a lednem 1945 pracoval). Žalozpěv má zcela jiný charakter než román: jde o soubor fragmentů s různou grafickou úpravou, podtrhující jejich odlišný charakter. Citace z Bible se zde střídají s úryvky v podobě litanie či lamentace s výrazně imaginativním akcentem a vytříbeně lyrickým tónem, to vše pak doplňují až banální, surové zápisky dokumentárního vyznění, připomínající každodenní život obětí holokaustu, jejichž jména v památníku figurují.

Francouzské vydání počítá i s tím, že jeho publikum nemusí mít patřičné znalosti o české a československé historii, do svazku byla proto zařazena i předmluva, v níž překladatelka připomíná základní fakta, jména a čísla, která mají usnadnit četbu obou zařazených děl a doplnit potřebný kontext.

K heydrichiádě jako jednomu z témat Weilovy knihy se v poslední době vrátil také francouzský spisovatel Laurent Binet v poměrně úspěšném románu HHhH (2010, česky v překladu Michaly Markové vydalo Argo, 2010), jenž se v roce 2016 dočkal i filmové adaptace (scénář Cédric Jimenez). S menším časovým odstupem události představuje český film Jiřího Sequense Atentát, dostupný volně na YouTube. Za pozornost ovšem stojí i dokumentární televizní seriál Heydrich – konečné řešení, rovněž dostupný na YouTube.

Překlad

K hlavním rysům textu patří již zmíněná zdánlivá stylistická jednoduchost, úsilí obejít se bez jakékoli vyumělkovanosti. Vytváří dojem, že čteme reportáž nebo lidové vyprávění, zároveň textu dodává punc autenticity, věrohodnosti. To vše se vhodně odráží i v překladu, jenž zachovává suchý, lakonický, fragmentární tón a jeho chtěnou přímočarost. Erika Abrams je ostatně autorkou francouzských verzí děl dobré dvacítky českých autorů, mezi nimiž jsou mnohá velká jména.

Historická fakta a další reálie jsou překládány s hlubokou znalostí potřebných souvislostí, snad jediné, co se v překladu ztrácí – a překladatelka za to nemůže – jsou dobové germanismy. Výrazy, které charakterizují nejen tehdejší dobu, ale i mluvu určité gerenace Čechů a jež se dnes z jazyka vytrácejí, jimž mladší čtenáři často dokonce nerozumějí.

Rozhodnutí vydat tuto knihu, a tedy úctyhodný počin nakladatelství Le Nouvel Atilla, není v jejich edičním plánu ojedinělý. Specializují se na literaturu východní Evropy (kam ve francouzském pojetí často patříme) a nevyhledávají jen čerstvě publikovaná díla. V roce 2013 tu vyšla i Vaculíkova Morčata (Les Cobayes).