Hakův příběh začíná mezi náklaďáky svážejícími mrtvoly z ulic jakéhosi města v nejmenované asijské zemi, podlehnuvší teroru tak strašnému, že lidé umírající hlady vidí jedinou naději na přežití v pojídání svých bližních. Přitom však ukrást mrtvé tělo je zločin, pozřít lidské maso taktéž. Wu Tse se ale potřebuje najíst, musí načerpat sílu, aby dokázal přeplavat řeku dělící ho od svobodného světa. Přes zradu obou svých kumpánů, přestože celá ta peripetie vypadá až nevěrohodně, vítězně dosahuje cíle.

Nikde na té nadcházející dlouhé cestě za svobodou, která povede skrze různé pevniny, ho ale nečeká ani odpočinek, ani klid, ani sebemenší jistota. První štací je nekončící dřina na stavbě, kde je lidská pracovní síla považována za levnější variantu práce strojů. Wu Tse si rychle spočítá, že zdejší praxe vydírání najatých běženců rozhodně nepovede k postačujícímu výdělku. Ani tady se nevyplatí na kohokoli ze sobě rovných se spolehnout. Náhodou ale Wu Tse potkává krásnou Kwan, jež se tu převlečená za chlapa snaží o totéž, co všichni ostatní: sehnat peníze na cestu dál, na nový život. Vztah Kwan s Wu Tsem bude intenzivní, eroticky vypjatý, ale kratičký; ovšem Wu Tseho – a čtenáře – vzpomínka na něj dovede až k poslední řádce knihy.

Wu Tse a Kwan vylákají, zabijí a oberou mladého boháče, a protože oba dobře vědí, že to jinak nejde, prchají z místa činu každý po svých. Wu Tse se dostane na loď, ta se však posléze potopí a osudem zkoušený protagonista skončí kdesi v malarické oblasti na africkém kontinentu. Procitá v betonovém vězení, po neurčitě dlouhém období naprostého tápání o podrobnostech tohoto časoprostoru a po dalším zdařilém pokusu o útěk zjišťuje, že se dostal do poněkud osiřelého výzkumného střediska, kde napůl šílený vědec vytváří neuvěřitelná monstra – jedno má například čtyři tváře a vidí tedy do všech stran. Zatrpklý vědátor trpí jakýmsi stihomamem, všechny své kolegy tudíž zavřel do klecí se svými kreaturami. Tato malá enkláva podivných osudů záhy končí, když se tu rozšíří smrtelná epidemie. Wu Tseho čeká ještě další epizoda v kališti plném lidských výkalů u jakési domorodé vesnice, a shoda dalších málo pravděpodobných náhod, než se na cizí doklady letadlem dostane až do zaslíbené země evropské. Ani tady ale nebude nic snadné, vůbec nic nebude jednoduché. A závěrečná pasáž, kdy Wu Tse v přístavu pátrá po Kwan, nedá čtenáři jednoznačně vysvobozující odpověď. Vždyť láska, i kdyby existovat mohla, ještě nemusí být naplněna.

S/y/urovost až nesnesitelná
Jsou Hakovy kruté, obnažené lidské osudy vizí současnosti, anebo budoucnosti? Není ta jejich krutost až bezúčelná? Proč musí jít do tak krajních poloh – kanibalství, pokusná morčata lidské podoby, azyl v žumpě...? Jsme my čtenáři skutečně už natolik otrlí, že pro hru kontrastů musí jít umělecká řeč až ke hnusu? Proč jinak by Hak cítil potřebu zolovský naturalismus posouvat. Některé jeho epizody přitom nejenom pro výčty surovostí, ale i důsledkem svižné, nedoříkávané vypravěčské linky vyznívají velmi nevěrohodně. Protagonista má po všemožných útrapách či věznění až nadlidské kapacity pro útěk, nikdy nezaváhá, nikdy se nevzdává, byť třeba vězí doslova po uši v hovnech. Hotový Schwarzenegger.

Spisovatel Hak se ale brání, že jeho násilné scény nejsou přehnané ani samoúčelné. V rozhovorech opakovaně tvrdí, že jeho záměrem není šokovat, stejně tak ale ani snažit se skutečnost přikrášlit, tajit či cenzurovat. Život zkrátka má i své absurdní, pro někoho třeba neuvěřitelné polohy. Nabízí se dodat, že Céline svého času také krutým okem i perem šokoval, a působivý je právě proto i dnes.

Jak podat totalitu
Boj za svobodu je v tomto románu bojem za přežití, za život. Hak se staví proti všem totalitním režimům a téma běženců považuje za velký problém současného světa. Zdůrazňuje, že je nutné vidět ho skrze konkrétní příběhy jednotlivců. Jde o hluboký, ale těžký námět. Možná že pro ty, kdo tyto poměry aspoň trochu znají, je zbytečně krutý, falešně drásá rány. A pro neznalé zůstane beztak na povrchu, zapouzdří se ve stejně nálepkovitém flastru jako obrázky v televizi.

Hak přitom ale ví, o čem mluví. Jeho životopis uvádí, že se narodil na jihu Čech, od patnácti pracoval v továrně, získal maturitu, ale za vysněným studiem na vysoké škole musel utéct na Západ. Roku 1986 se během dovolené v Jugoslávii dostal přes Terst do Itálie, později do Francie, kde vystudoval filozofii na Sorbonně. Francouzsky se naučil až ve své druhé vlasti – a zde také publikoval všechny své dosavadní, francouzsky napsané romány: Safari (2001), Sniper (2002) i Trans (2006) a také divadelní hru Lutte à mort (Boj na smrt; 2004).

Láska?
Hak v různých rozhovorech pro francouzská media uvádí, že jeho poslední román je především příběhem o lásce. Leckterému novináři jako by se až po jeho slovech rozsvítilo. O lásce?! Rychlým čtením o tento rozměr knihy můžeme být snadno připraveni. Na první pohled jde o odsouzení bezbřehého strádání exulantů. Hak totiž lásku jako cit a ani žádné jiné sentimenty svých hrdinů (objeví se jich tu vedle jmenovaných více, ale jak se vynoří, tak zase mizí) nerozebírá, nepopisuje, nekomentuje. Láska tu má rozměr snu, nekonečného směřování – ať je jejím ztělesněním konkrétní kráska Kwan jako tenounce načrtnutá linka příběhu, anebo čirá chiméra svobody, totiž hlavní řečiště celé knihy.

Láska se románem – od prvního impulzivního styku Wu Tse a Kwan v umývárně dělnické ubytovny – vine pouze v podtextu. Přes všechny protagonistovy útrapy, jichž krásná dívka nebude svědkem, avšak pravděpodobně si zažívá takřka obdobné, až po zmíněné poslední stránky románu, kdy konečně nadejde čas začít po Kwan pátrat...

Je otázka, zda láska či přátelství má v takovém světě místo. Rozhodně ale nelze upřít sílu opojení sexem. Hakův román erotickými scénami neoplývá, to málo, co na tomto poli čtenáři dopřeje, je však velmi působivé.

Jak napsat román
Nezbývá než rozvést tvrzení o „působivém, neotřelém stylu“ románu. I když se může zdát, že kniha nemá než rozměr akčního dramatu, Hak dokáže opravdu nabídnout mnohem víc. Strhující, napínavý příběh má i komické pasáže. Zejména však upoutá a překvapí propracovaným jazykem, velice osobitou úsečnou melodií vyprávění. Nelze si nevšimnout autorovy stylisticky velmi účinné libůstky v hromadění holých, a často jen nominálních vět – sloveso je tu zbytečným zdržováním obrazu –, jež jsou většinou stavěny po dvou za sebe, a tím důraznější (Hluk děl. Kulometné dávky. [...] Šplouchání vln. Znovu bezvědomí. [...] Nemožnost na kohokoli se spolehnout. Tvrdé zákony konkurence.)

Grafickou zvláštností textu je kombinace až trojitých závorek pro vkládání dodatečných vsuvek do věty. Dalším charakteristickým prvkem je časté užití otázky ve vypravěčském partu. I dialogy jsou stručné, úsečné. Rozvolněnější, ovšem nikdy ne mnohomluvné pasáže střídají holá sdělení, tak jak události běží tu pomalu, tu až zbrkle kupředu.

Ať je však formální stránka textu sebevíc zajímavá a sebevytříbenější, stejně neodvede pozornost od toho hlavního, co Trans v hlavě čtenářově napáchá. Totiž od všetečné otázky. Ačkoli jsme hrdinovi chtě nechtě po dvě stě stran drželi palce, nepřesvědčil nás: může, dokáže vůbec být člověk po tom všem, co prožil, skutečně svobodný?

Hakova nejnovější kniha rozhodně není tuctová a jistě patří k tomu, co stojí za to z dnešní francouzské literární produkce poznat. Že nebude každému po chuti, je jasné: pro literárního fajnšmekra možná příliš brutální, pro konzumenta akčních filmů netradičně propracovaná formálně. A v obou směrech také dráždí k četným otázkám. Po hranicích lidství, po mezích únosnosti násilí jak z hlediska jedince, tak z pohledu společnosti. Po síle hroší kůže těch, jimž je umění určeno. Po úloze a podobě dnešní literatury...