Loňská laureátka Nobelovy ceny za literaturu se nám letos zásluhou nakladatelství Host představuje prostřednictvím dalších dvou knih. Vedle románu Paměť dívky je to ještě svazek obsahující dva texty: Mladík. Událost. Autorka sice zpracovává tři tematicky rozdílné a z hlediska děje časově vzdálené epizody ze svého života, dohromady ale skládají pevný celek. A obsahují všechny výrazné rysy tvůrčí metody této francouzské spisovatelky: prolínání osobních, často velmi intimních vzpomínek s pamětí kolektivní, poukazování na negativní společenské a kulturní stereotypy a věcný, někdy až dokumentárně suchý styl.

Studentská láska v padesáti

Mladík (Le Jeune Homme) vyšel ve Francii v roce 2022, text je však datovaný lety 1998–2000. Vypráví o vztahu, který Annie Ernaux navázala ve svých padesáti, a to se studentem o třicet let mladším. V té době již byla úspěšná spisovatelka a své dojmy a pocity si průběžně zaznamenávala. Tento postup si ostatně vyzkoušela i v knize L’Usage de la photo (Využití fotografie) z roku 2005, jež vznikla na základě jejího jiného vztahu, který prožívala krátce předtím s fotografem Marcem Marie a kdy zároveň prodělávala léčbu rakoviny prsu. Oba umělci tehdy zachycovali žitou každodennost, každý svými prostředky, a Ernaux se v textu mimo jiné vyznala z toho, že čím více se věnovala zvěčnění svých prožitků jejich zapsáním, tím více se od partnera vzdalovala, jako by právě zapsání té události vztah vyčerpávalo. V té souvislosti si ostatně kladla i další nemilosrdné otázky ohledně toho, jak se skutečnost, že prožívání vztahu paralelně reflektuje jeho zapisováním, projevuje v reálném žití, zda tak lze život vůbec ještě považovat za bezprostřední a jakékoli skutky, gesta či slova za upřímné. 

Podobné myšlenky se objevují i v Mladíkovi, nejsou však rozepsány tak explicitně. Autorka se ale v textu několikrát svěřuje s tím, že ji prožitky popisovaného období přiměly vrátit se k mnohem starší záležitosti svého života – do roku 1963, kdy nechtěně otěhotněla a podstoupila nelegální potrat. Jak pozvolna přesměrovává svou pozornost k psaní Události, vnímá i to, že tato pro ni opožděná „studentská“ láska končí.

Ač by to námět knihy mohl podsouvat, Annie Ernaux nepoužívá literaturu jako prostor pro deníček svých erotických eskapád. Věci vidí z nadhledu, analyzuje je a zobecňuje, a dává jim tak až esejistický přesah. Činí tak ale velice úsporně, místo filozofických úvah nabízí spíše jen úsečná konstatování. Například úvaha o tom, že co je akceptováno starším mužům, se ženám toleruje těžko, se odbude v jakési poznámce: „Když jsem seděla proti A. a jeho tváři, byla mladá i moje tvář. Muži to vědí odjakživa a nerozumím tomu, proč by mně to mělo být odepřeno.“ (s. 19) Autorka si takto mezi své intimní vzpomínky „odkládá“ pozorování nebo konstatování obecného rázu. Nikomu při tom nestraní, ani sobě, ani svému milému. Jak již bylo řečeno, je až zoufale věcná, a to i v detailech, které by mohla rozepisovat lítostivě nebo se snahou vysvětlovat za každou cenu: nikoli, Ernaux jen zapisuje, a to ještě co možná nejstručněji: „Občas jsem si všimla, jak se jeho pohled snaží upoutat žena v mém věku, a spatřovala jsem v tom jednoduchou logiku: pokud se mu líbí ona, dává přednost zralým ženám, proč by si tedy neměl vybrat mě? Ty ženy si byly vědomy svého skutečného postavení na erotickém trhu, a tak překročila-li jedna z nich pravidla, dodávala naději a odvahu i jim.“ (s. 19) „Jako všichni, kteří se protiví společenským normám, jsme si začali všímat podobných párů (…) A. mi řekl, že jsme ještě nepřijatelnější než dvojice homosexuálů.“ (s. 20)

Sociologický, až politický přesah je v tomto textu jasně deklarovaný: „Na náš vztah se dalo nahlížet z pohledu zisku. Já dostávala rozkoš, znovu jsem prožívala to, o čem bych si už bývala nepomyslela, že ještě prožiji. On díky mně mohl cestovat, nemusel si hledat práci (…) Považovala jsem to za férový obchod, za výhodnou směnu, tím spíš, že pravidla jsem určovala já. Zaujímala jsem dominantní postavení (…).“ (s. 17)

Přes snahu o zobecnění je text přiznaně autobiografický a často se dostává do popředí sama autorka a její dojmy. Především v tom, jak svou právě prožívanou avantýru propojuje s vlastní minulostí. Uvědomuje si, že ten mladý muž se stal jejím zrcadlem, a nejen to, vrací ji zpět do chvil, které zapomněla nebo dlouho zapomenout chtěla. Ernaux se totiž ve své tvorbě hodně zaměřuje na reflexi společenského vzestupu jako něčeho, v čem uspěla. Pochází z chudé maloměstské rodiny, nikdo v jejím okolí neměl ani vzdělání, ani větší majetek. Jí se ale podařilo sociálnímu předurčení uniknout, dostat se dál: vystudovala, dobře se vdala, uspěla v učitelské kariéře, a dokonce se stala slavnou spisovatelkou. Když dnes otevřeně mluví o maloměstských poměrech, činí tak z vlastní velmi dobré zkušenosti. Vztah se studentem jí však umožnil víc, přiměl ji ohlédnout se zpět, znovu zažívat chvíle ve špatně vytopeném pokoji, být u nakupování nejlevnějších potravin, pozorovat mluvu a gesta prozrazující jistý původ – chudobu po všech stránkách. „Vzpomněla jsem si na jinou letní neděli, kdy jsem jako osmnáctiletá…“ (s. 21) To ji nakonec, aspoň podle toho, co říká text, přivedlo k tomu, aby se pustila do zachycení záležitosti staré třicet let, a tak vznikla Událost: „Vybavily se mi vzpomínky na dívčí koleje v Rouenu a na to, jak v listopadu 1963 v ulici Eau-de-Robec a na náměstí Saint-Marc zmateně hledám mosaznou desku označující ordinaci nějakého lékaře, který by se uvolil provést mi potrat.“ (s. 24)

Francouzské vydání dvou titulů, jež se česky ocitly ve společné knize, dělí dvaadvacet let: Mladík vyšel loni, Událost je z roku 2000. Nejsou si blízké ani námětem, protože ten druhý popisuje příběh z roku 1963, zatímco v prvním Ernaux zachycuje svůj krátký milostný vztah, který se odehrál o tři desetiletí později. Mladík má ale jen šestnáct tiskových stran – a k jeho spojení s Událostí zřejmě nakladatele motivovalo to, že reálně vznikly nedlouho po sobě. Výše jsme ostatně naznačili, že v později vydané knize o době, kdy autorka měla milence studenta, vypráví také o tom, jak se jí o to naléhavěji z paměti vynořil její starší příběh.

Jak zajistit potrat

Druhý text tohoto svazku, Událost, Annie Ernaux otvírá citací věty Michela Leirise: „Mám dvojí přání, aby se událost stala psaním. A aby se psaní stalo událostí.“ I do ní se přesně promítá její tvůrčí záměr: zapsat, co prožila, a hledat v tom význam pro sebe a přesah pro ostatní. V závěru této knihy čteme: „stalo se to proto, abych o tom podala zprávu“.

Knihu uzavírá autorčina charakteristika „události“ jako toho, co se jí „jeví jako totální lidská zkušenost se životem a smrtí, s časem, s morálkou a zákazem, se zákonem, zkušenost od začátku do konce prožitá prostřednictvím těla“ (s. 97). Resumé příběhu je až drasticky stručné: Anne Duchesne ve svých třiadvaceti letech, jako studentka literatury a sociologie v Rouenu, neplánovaně otěhotněla. Interrupci tehdy nešlo zařídit legálně, musela si k tomu najít andělíčkářku. 

Hledání, jak situaci vyřešit, popisuje velice detailně, snaží se tak navodit své tehdejší naladění: úzkost, že čas plyne příliš rychle, samotu, protože je na vše sama a nemůže se skoro nikomu svěřit, a s tím spojený pocit, jako by žila v naprostém vakuu. „Snažím se zachovat nekonečnou pomalost času, který houstl, ale nepostupoval, který se choval jako čas ve snech.“ (s. 51) Když explicitně popisuje, jak se snažila provést zákrok sama na sobě s pomocí pletací jehlice, konstatuje (jaksi mimochodem, v závorce) něco, co se dá označit za leitmotiv celé její tvorby: „Podobný příběh může vyvolat podráždění, odpor, případně nařčení z nechutnosti. Prožijeme-li něco, ať už je to cokoli, získáváme nezadatelné právo o tom napsat. Neexistuje částečná pravda. Pokud totiž svou zkušenost nevylíčím beze zbytku, se vším všudy, přispěji k zastírání reality, v níž žijí ženy, a podpořím svět, v němž dominují muži.“ (s. 57) 

Její tehdejší problém není morálně-etický, vůbec se nezabývá tím, že hodlá ukončit lidský život. Názory těch, kdo jsou proti jejímu rozhodnutí, ji přivádějí k zoufalství čistě proto, že ona to dítě nechtěla a nechce. Ačkoli se doslechla o několika případech se špatným koncem, nepřipouští si, že její jednání je velmi nebezpečné „Potratu jsem se nebála. Považovala jsem ho za přinejmenším proveditelnou, ne-li jednoduchou záležitost, která nevyžaduje žádnou životní odvahu. Běžná životní lapálie.“ (s. 41) Podobně jako v Paměti dívky Annie Ernaux reflektuje, jak těžko se dívky dostávaly k potřebným informacím ohledně svého těla, sexu, ochrany před početím nebo právě přerušení nechtěného těhotenství. „O potratu se píše v mnoha románech, ovšem chybí podrobné popisy jeho provedení. Mezi okamžikem, kdy dívka zjistí, že je a pak už není těhotná, je vždy elipsa.“ (s. 46)

Kniha tak vypovídá o dvou záležitostech, v nichž stojí v popředí žena a její prožívání, její pohled na věc. Charakter osobní zpovědi a otevřené dveře k vlastní intimitě činí oba texty naléhavějšími, než kdyby šlo o převyprávění cizích osudů, kdy by autorka své sdělení schovávala pod krunýř fikce. Největší předností tvůrčí metody Annie Ernaux je však její schopnost vidět svůj příběh v kontextu doby a životů těch druhých. Tímto přístupem jednoznačně obohatila francouzskou literaturu, stala se inspirací pro další spisovatele, z nichž je u nás nejznámější o generaci mladší Édouard Louis.

Knihy Annie Ernaux bych doporučila jako povinnou četbu už na střední škole: i když s nimi nemusíme naprosto souznít, učí nás vidět svět jinýma očima, obsahují dostatek argumentů, abychom dokázali přijmout i jiné vysvětlení světa, než je to naše. A v jistém smyslu fungují jako kapitoly z učebnice dějepisu.