Ve Francii vyšel „Gustík“, totiž Le Petit Gus, v roce 2010. Názvem se přihlásil k tradici založené dnes už kultovní knížkou pro děti, Le Petit Nicolas. Tu známe dobře i česky – jako Mikulášovy patálie. Proto je u nás i překlad Gustíka uveden jako Gustíkovy patálie. Kniha však na tu předchozí nenavazuje jen prvoplánovou hrou s přepsáním titulu. Záměrem Claudine Desmarteauové bylo posunout osvědčený způsob, jak zaručeně zaujmout dětského čtenáře, blíž ke zkušenosti dnešních dětí – vždyť slavné Mikulášovy příhody vznikaly koncem 50. let. I když se tedy základní rámec problémů, vycházející ze střetu dětského a dospělého pohledu na svět, život či komunikaci, nijak zásadně nezměnil, kulisy všech drobných historek „starého“ Mikuláše už nejen zavánějí spíše babičkovským světem, ale někdy mohou být dnešním klukům a holkám až příliš tajemné. V čtenářsky oblíbeném formátu klukovské zpovědi – nejen o rošťárnách, ale hlavně o potížích s dospělými – lze tedy Gustíka vnímat jako Mikulášova vnuka.

Mikulášovy historky se točily kolem party devíti spolužáků a jejich rodičů a učitelů a hlavní výzvou knihy bylo dotáhnout do krajnosti neustále se potvrzující zjištění, jak vzdálené a přísně oddělené jsou světy dětí a dospělých. Gustík je na všechno viditelně osamocenější: jeho vyprávění se odehrává v omezenějším prostoru rodiny a školy, klukovská parta mu chybí.

Gustík je benjamínek běžné rodiny (francouzské, ale to tu nehraje roli, snad jen v určitých specifikách školního prostředí). Jeho sestra a bratr se ke světu dětství ostentativně stavějí zády a řeší si problémy teenagerovské, jež mimochodem desetiletý Gustík dokáže komentovat velmi trefně. Matka s otcem jsou z pohledu nejmladšího synka vykresleni spíš jako ubohé osoby zmítající se mezi prací, domácností, společenskými povinnostmi a viditelnou bezradností ve vztahu ke svým dětem, zejména jejich neúspěchům. Těch samozřejmě není nikdy málo, ačkoli tomu ze čtenářů-rodičů, kdo se více řídí selským rozumem anebo se zajímá o aktuální trendy ve výchově, může být jasné, že by stačilo zamyslet se nad prioritami v postoji k potomkům a přehodnotit některá zbytečná očekávání. V Gustíkově podání působí až schematicky ideálně snad jen dědeček, který jediný má na něho čas, a dokonce si chvíle s ním i užívá. A velkého spojence nachází malý vypravěč v kočce – pro tu je naopak ochoten se bezmezně obětovat on sám, a to přesto, že brzy poznává, že (právě tohle) zvíře jeho snahu možná ani neocení, natož aby ji opětovalo.

To, že Desmarteauová nenabízí sevřenější schéma Gustíkova života, tedy obecnou situaci, v níž nehraje hlavní roli klukovská parta a vymezování se vůči vrstevníkům, pravděpodobně nepramení z nedostatku inspirace. Rozdíl při srovnání se zmiňovaným Mikulášem je nápadný a dá se předpokládat, že autorka chce upozornit na to, že jakkoli se výchově, vzdělávání a rozvíjení schopností dětí věnuje v současné době rodina i škola výrazně pozorněji, nakonec vlastně kluci i děvčata zůstávají na všechno mnohem víc sami.

Jaké jsou tedy Gustíkovy patálie? Větší i menší, legrační i vážné. Samozřejmě se také všechny svorně – ač jsou to někdy z pohledu dospělého prkotiny anebo záležitosti sice závažné, avšak nikoli předurčené k tomu, aby je řešilo dítě – nafukují v problém, s nímž se Gustík musí nějak vypořádat. A jeho dobrou vlastností je, že zbytečně neremcá, pokud si stěžuje, pak jen chvíli, ale hlavně se snaží jednat. Důsledky to samosebou má překvapivé, někdy pozitivní, jindy horší. Tak například už zmíněná kočka čeká koťata a její příběh, který se prolíná celou knížkou, tmelí jinak často nespojité příběhy. Jakkoli je reakce dospělých jasná (žádná koťata v domě nebudou a hotovo), Gustíkovi se podaří pozastavit běh zeměkoule, nebo snad i otočit ji do protisměru – jen přechodně, pravda, ale nakonec to přinese milé chvíle nejen jemu. Další témata jako by přibývala sama, tak jsou věrohodná, vděčná i vtipně zpracovaná: televize, oslava narozenin, móda. A také láska, tedy zejména to, jak jeho sourozenci prožívají své první vztahy, ale i Gustíkův vlastní vztah k rodičům. A nejvíc její zhmotnění do prvního velkého vzplanutí ke kotěti, v němž Gustík hledá jak chybějící pohlazení od mámy, tak představu o svém budoucím partnerském životě i svou první „mateřskou“ zkušenost. Gustík ovšem není jen akční hrdina svého vyprávění. Často se ve svých důvěrných hovorech dělí o trefná pozorování zejména lidí kolem sebe, ale také filozofuje: o životě celebrit anebo o ekologii a globálním oteplování, o víře v Boha nebo o platech rodičů.

Ve srovnání s knížkami o Mikulášovi jsou Gustíkovy patálie střídmější i po stránce ilustrací: jejich autorkou je v tomto případě sama Claudine Desmarteauová a stylizuje je jako sice výstižné, ale přece jen narychlo načrtnuté klukovské čmáranice, nejčastěji doplněné kusým záznamem dialogu v komiksových bublinách.

Český překlad nabízí živý text, v němž se dnešní mládež jistě najde – překladatelé Anna a Erik Lukavští mají tři takové Gustíky doma (pardon, nejmladší je slečna), nebylo pro ně tedy těžké odposlouchat a (jak přiznávají) konzultovat dostatečně „husté“ výrazivo.

Ukázka z knihy Gustíkovy patálie