Muriel Barberyovou jsme česky poznali zásluhou překladu románu S elegancí ježka vydaného roku 2008, dva roky po originálu. Ve Francii patřil k nejúspěšnějším knihám, kladného ohlasu se dočkal i u nás. Spisovatelčina prvotina Pochoutka bestsellerem nebyla, o to milejší překvapení poskytne, zakousneme-li se do ní až po slavnější následovnici.

Nakladatelství Host doplnilo letos rozhled českých čtenářů o překlad prvotiny Muriel Barberyové, Pochoutka (francouzsky Une gourmandise, 2000). Na první pohled nejistý krok, vydávat po slavném románu nepříliš známou prvotinu, se ukazuje být šťastným rozhodnutím. Pochoutka je totiž v něčem stejná, ale i hodně jiná: pokud jde o námět a způsob psaní, je v jistém smyslu předznamenáním S elegancí ježka, a kupodivu působí vyzrále. Struktura knihy je mnohem fragmentárnější, vyznat se v různých vstupech vypravěčů zprvu není snadné, a ani závěr nevyzní lacině. Francouzské ohlasy těch, kdo četli Pochoutku až po „ježkovi“, se různí – někoho zklamala, jiný v ní nachází starou známou dobrou autorku, další je nadšený tím, co kniha nabízí navíc oproti té druhé, slavnější.

Oproti „ježkovi“, kde děj a zápletka byly předvídatelné a čtenář odkázán hledat potěšení spíš v šikovném skloubení pěkného stylu vyprávění prokládaného filozofujícími úvahami, je Pochoutka složitější, přestože synopse knihy zní nadmíru banálně: proslulý gastronomický kritik se na smrtelném loži snaží rozpomenout na největší lahůdku svého života. Čím lacinější výchozí situace, o to zajímavěji je rozvedená: popisy vybraných gurmánských produktů běží na pozadí žánrových obrázků z protagonistova života, avšak převrácených do výrazně negativní polohy. Aby vynikl rozpor mezi výšinami hodování a nízkými okolnostmi našeho žití, Barberyová do role kulinářského kritika obsadila muže, který toho z té správné člověčiny moc nepobral. Milující a oddané manželky si nevšímá, dětmi pohrdá, neumí se chovat k lidem. Jediné, v čem je nadlidsky dokonalý, je hodnocení jídla.

Rozmanité pochutiny jsou v této knize povýšené na vrchol umění, cílem lidského snažení zdá se být dokázat je rozpoznat, sehnat a vychutnat. Jídlo a jíst je špičkovým uměním a vrcholem všeho jak fakticky, jelikož v životě daného kritika znamenají metu nejvyšší, tak zprostředkovaně: Barberyové se daří (a překlad Petra Christova jejímu snažení dostojí) popisy zdánlivě nepopsatelných chuťových vjemů podat tak, že zaujmou, neodstraší a hlavně neupadají do očekávatelných klišé. Prazákladní výzvou k tomuto rozměru pojetí celé knihy mohl být pokus navázat na slavné Proustovy madlenky, tedy na nepřekonatelné popisy Marcela Prousta a na zákusek, jež se stal shrnutím, symbolem celého Hledání ztraceného času. Tato aluze je méně důvtipnému čtenáři pro jistotu vtipně prozrazena na s. 37 („Ale ještě to není to, co hledám. [...] Nehodlám se vzdát. Vynakládám nezměrné úsilí, abych se rozpomněl. A co když nakonec to, co se mi teď vysmívá, vlastně není vůbec chutné? Co taková odporná Proustova madlenka, onen prazvláštní, rozpadající se zákusek pojídaný v nevýrazném, pošmourném odpoledni. A co teprve – jako výraz nejvyšší urážky – její houbovité zbytky na čajové lžičce.“) Dokonalou ukázkou je v tomto směru například dvoustránkový popis sašimi a jeho přípravy, konzistence, konzumace, vychutnávání, jak nabízí dvoustránka 54 a 55.

O jídle se nám tedy dostane informací detailních a všechny nám je zprostředkovává vypravěčský hlas gurmána, pro nás jakéhosi hrdiny nehrdiny. Hrdiny ve světě jídla: obávaného kritika kuchařů a restaurací, miláčka a hvězdu snobských degustací a rovněž VIP novináře vyhledávaného médii poskytujícími kulinářské recenze. Avšak pražádného hrdiny, pokud jde o další stránky významné osobnosti. O těch nás kniha zpravuje o poznání útržkovitější, zato několika hlasy: vypravěči se na prostoru kratičkých kapitol stávají jeho nejbližší, manželka, děti, další příbuzní, stejně jako kocour nebo soška Venuše. A také domovnice Renée a žebrák, jež oba známe z dalšího románu, S elegancí ježka, kde bezdomovec hraje roli stejně vedlejší jako zde, avšak domovnice dostala part hlavní. Tyto stručné zpovědi mají podobu vnitřních monologů, spíš ale niterných výkřiků, které rámuje a vysvětluje kontext celé knihy a ona výše zmíněná synopse, jde totiž o poslední den mnohými nenáviděného labužníka, který udělal krásnou kariéru a dokázal vždy nadmíru uspokojit své gustativní vjemy, ale k okolí se choval jako hulvát. Aby to nebylo až tak jednoduché, Barberyová nechá tu problesknout zmínku o jeho laskavosti či dobrém srdci, tu ukáže lepší tvář jeho duše – to vše ale lidem kolem něho zůstavá bohužel naprosto skryto pod na odiv stavěným sobectvím a nadutou nadřazeností. Někteří z nich to jen opovržlivě konstatují, jiní, jako třeba jeho děti, to nesou jako velesmutnou věc a složitý vztah s otcem vnímají jako těžký úděl.

Pochoutka Muriel Barberyové je tedy zdánlivě méně konzistentní a rozhodně méně objemná knížka než S elegancí ježka. Každého potěšit nemusí, o tom svědčí například recenze Vladimíra Poštulky v Týdnu. Ve Francii se líbila už před vydáním slavnějšího románu. Podobně jako třeba knížka Philippa Delerma První lok piva a další drobné radosti vyhmátla francouzskou dokonalost ve vychutnávání banálních, ale vděčně a s nostalgií vzpomínaných pomíjejících chvilek každodennosti, v tomto případě tedy „pouze“ upřímné radosti z dobrého jídla. Těžko říct, zda právě tohle potěší každého Čecha, není-li zaníceným frankofilem. Předností knihy ale je, že oslavné tirády na jídlo dávkuje s citem, balí je do napínavé sítě vyprávění, jehož princip odhalujeme postupně a jehož vyústění dopředu marně odhadujeme. Navíc je zpestřené zajímavými odbočkami, jež zpětně vyjevují aspoň něco z toho mnoha, co nám bylo úmyslně zamlčeno a co činí Pochoutku i napínavou.

K ježkovi
Zdálo se, že francouzský úspěch románu S elegancí ježka v Čechách nelze opakovat. Podbízí se totiž obecně rozšířenému francouzskému levičáctví, střílí do klišé postavy domovnice jako nevzdělané, otravné a obhroublé prosté ženy, jež v domě, kde žijí lidé z lepší společnosti, působí jako pěst na oko. Je to něco jako (snad už pozapomenutý?) obraz typické české všemocné uklízečky. S domovnicemi ale takovou zkušenost nemáme. Naopak, vzdělaný člověk, který uklízí, myje okna, pracuje v kotelně, neboť jiné místo dostat nemohl, anebo dělá domovníka, protože jinak by nikdy nezískal byt, – to je obrázek starší generaci důvěrně známý. Proto si myslím, že hlavní koření francouzského „ježka“ mnohým muselo unikat. Přesto se kniha líbila – nevšimla jsem si u nás jediné odsuzující recenze (ve Francii schytala jen jednu: J.-P. Amette v týdeníku Le Point knihu zcela zavrhl).

Opomineme-li tedy aspekt, kdy kniha nabízí namísto sociálního střetu naopak zvláštní spiklenectví „obyčejné“ domovnice a trochu afektované, ač introvertní holčičky z tradiční buržoazní rodiny, musíme po slastné příchuti tohoto románu pátrat jinde. Nejspíš hrál do noty například těm, koho těšily pasáže popularizující a vlastně i propagující zdánlivě jednoduché, o to však hlubší filozofické otázky, přibližující nevtíravě a velice zlehka názory filozofů od antiky až po dnešek, navíc v kombinaci s lákavým exotismem Japonska a jeho kultury. Přece jenom tedy knihu pro ty z lepší společnosti, při jejíž četbě se vnucuje vzpomínka na fenomén dokonale popsaný v knize Pierra Bayarda s výmluvným názvem Comment parler des livres qu´on n´a pas lus (Minuit, 2007; Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli). To ostatně potvrzují i opakovaně se v recenzích objevující přirovnání k tvorbě autorů jako třeba Jostein Gaarder, jež se při četbě „ježka“ skutečně nabízejí.

Různé komentáře, které se ve francouzském tisku objevily s odstupem po vydání S elegancí ježka (jehož náklad k překvapení samotného nakladatele dosáhl statisíců, a ačkoli původně se počítalo, že bude stačit pět tisíc výtisků, v jednu chvíli prý musel Gallimard řešit krizovou situaci neschopnosti uspokojit poptávku tak, že obětoval papír objednaný pro tisk Harryho Pottera), připomínají úspěch knihy k nečekané slávě prvotiny Anny Gavaldy. Nabízejí také přijatelný výklad "fenoménu Barbery": její knihy jsou povedenými gift-sellery: poptávka po těchto produktech nepomíjí, protože jsou vděčným dárkem, a to skutečně pro leckoho. Neurazí, a většinu ze čtenářů opravdu potěší.