Na ostrově Noirmoutier se na začátku léta konal literární festival. Zajímalo mě ale, jak je to v místě s nabídkou knižní produkce i přes rok. A čekalo mě milé zjištění, když jsem v městečku, které zřejmě pořádně ožije jen v turistické sezoně, narazila na knihkupectví Trait d’union.

Název Trait d’union je slovní hříčka: první význam slovního spojení je „pomlčka“, přesněji „spojovník“, ale výraz podobně jako v češtině obsahuje i koncept „spojování“ – knihkupectví v Noirmoutier přitom nespojuje jenom slova do knih, ale i zákazníky do vstřícné komunity. A to nejen stálé obyvatele ostrova, ale i jeho občasné rezidenty. V létě se navíc musí vypořádat s nájezdy turistů.

O zákulisí svého podnikání mi podrobně vyprávěla knihomolka Bénédicte Deprez. Před patnácti lety se svým partnerem založila a dosud řídí knihkupectví, v němž prodej knih doprovází spousta dalších aktivit připravených pro děti i dospělé. Jistě, rozšíření prodejny o kavárnu v téhle branži není nijak pionýrský čin. Trait d’union ale zároveň tak trochu supluje i knihovnu. Komerční cíle tu jednoduše ustoupily před až buditelskou potřebou pěstovat čtenářství a sdružovat ty, koho čtení zajímá. V takové atmosféře v knihkupectví probíhají aktivity jako pravidelný čtenářský klub pro teenagery nebo debaty, na které si knihkupectví zve spisovatele, ale i překladatele nebo nakladatele.

iLiteratura: Kdo tvoří klientelu vašeho knihkupectví a jeho bohatého kulturního programu: místní lidé, nebo spíš turisté?
Bénédicte Deprez: Celý ostrov Noirmoutier má 10 000 obyvatel, v létě jich tu je ale kolem 150 000, možná až 200 000. My nežijeme ani tak z těch, kdo tudy jen projedou; ti vytvoří malou část příjmů. Máme otevřeno i přes zimu. Hlavní zákazníci přesto nejsou jenom stálí obyvatelé ostrova, ale zejména ti, kdo mají na ostrově Noirmoutier dům jako druhou nemovitost, většinou jde o několikátou generaci majitelů. Mají k ostrovu silný vztah a taky mají velkou zásluhu na tom, že tady přežívají všechny obchody: od rybárny nebo pekárny až po nás. Trávili tu hodně času za covidu a v podstatě to pokračuje dál. S rozšířením možnosti práce na dálku tu pobývají častěji a delší dobu. Někdo se objeví jen na víkend, jiný přijede na každé školní prázdniny. A jde o celé rodiny, od prarodičů po jejich vnuky, takže my máme po celý rok práce dost.

iLiteratura: Jaká je historie vašeho obchodu?
Bénédicte Deprez: Knihkupectví jsme založili před patnácti lety, nedávno jsme slavili výročí. Měli jsme štěstí, že jsme našli tohle skvělé místo. Před námi tu provozovali restauraci a kdysi dávnou to byl klášter. Já osobně pracuji jako knihkupkyně už pětatřicet let, tohle je náš druhý obchod. Knihkupectví provozujeme s partnerem, i když on na rozdíl ode mě ze světa knih nepochází. Zato moje maminka byla knihovnice. Rodiče mi v podstatě předali nejen radost z četby, ale i ten obecný přístup, jak se čtenářství pojímá: ohledně výběru knih člověk nesmí mít žádná výchozí očekávání nebo předsudky, četba je pro všechny, každý se nějak vyvíjí a hlavně ke každému momentu našeho života patří specifická četba. Když zákazníkům u nás v knihkupectví radíme, co si koupit, vycházíme vždy od konkrétního člověka, nikdy ne od knih samotných. Snažíme se ke knihám přivést co nejvíce lidí, ukázat jim, že se čtením je to podobné jako se sportem nebo s filmy – je to přístupné každému. A čím víc člověk čte, tím víc tomu přichází na chuť.

iLiteratura: Takže máte široký záběr, což je na nabídce knihkupectví vidět na první pohled.
Bénédicte Deprez: U nás to není jako v anglosaském světě, kde se rozlišuje jen mezi „fiction“ a „non fiction“. Ve Francii obecně se knižní produkce třídí hodně jemným sítem, do mnoha kategorií. Ale v každém případě ano, naše knihkupectví má nabídku všeobecnou a širokou, nemáme žádné specifické zaměření.

iLiteratura: Jste tady v nájmu?
Bénédicte Deprez: Měli jsme velké štěstí, že se nám podařilo prodat naše předchozí, dobře zavedené knihkupectví v Cassis, na jihu Francie. A protože já pocházím z Angers, tedy víc na západ od tehdejšího bydliště, zamýšleli jsme se posunout tímhle směrem. Nakonec jsme se zakotvili v Noirmoutier.

iLiteratura: Proč zrovna ostrov Noirmoutier?
Bénédicte Deprez: To je zvláštní příběh: hráli jsme s mužem závodně volejbal a shodou okolností manželka mého trenéra pocházela právě z Noirmoutier. A protože jsme s oběma měli velmi hezké vztahy, pozvali nás sem. Ostatně, hezké vztahy máme s nimi dodnes. Každopádně když jsme poprvé přijeli, proti všemu očekávání nás to místo úplně uchvátilo. Jenže pak jsme chtěli zajít do knihkupectví a zjistili jsme, že tu žádné není. Tak jsme se rozhodli, že ho otevřeme my. Přiznávám, že to byl dost riskantní nápad, ve Francii je prodej knih složitý a nijak lukrativní druh podnikání, všechno včetně marže je dané zákonem. Žádné velké úspory jsme neměli. Takže nám bylo jasné, že si nemůžeme dovolit drahý pronájem. Najít vhodné prostory trvalo hodně dlouho – všechno, co se nabízelo, bylo malé nebo nevhodné. Hledali jsme trpělivé, trvalo to dlouhé tři roky. Už jsme to začali vzdávat, až přišel rok 2008 a s ním krize, najednou se tu objevil tenhle prostor. Původní majitel chtěl restauraci prodat, ale dva roky marně hledal kupce. My jsme to v těch ekonomicky špatných časech nakonec prostor koupili, a i když jsme se dost zadlužili, byla to pro nás ideální příležitost, protože kromě knihkupectví máme v domě i byt. Za covidu jsme uprostřed obchodu, z bývalého dvorku, dobudovali vnitřní zastřešené atrium, kde je teď kavárna a můžeme tu pořádat různá setkání. Získali jsme na to podporu od krajského odboru kultury.

Kulturní centrum

iLiteratura: Zdá se mi, že pro místní obec tak trochu zastupujete kulturní centrum – pořádáte besedy, dokonce zvete spisovatele na autorská čtení. Jaké máte vztahy s radnicí? Máte na ten přidružený program nějaké stálé finanční podpory?
Bénédicte Deprez: Žádné, místní zastupitelstvo ani úřady nás nepodporují. Obec s námi vždy těsně spolupracovala, nynější složení na radnici ale bohužel není kultuře moc nakloněné. Zato však máme oporu v našich čtenářích. Vlastně je to tak lepší, nechceme být nějakými podporami svázáni, chceme si zachovat svobodu.

iLiteratura: Taková opora čtenářů ale asi nevzniká sama od sebe. Velmi příjemný prvek vašeho obchodu je spojení knihkupectví s kavárnou – tak jste to koncipovali od začátku?
Bénédicte Deprez: Pro koncept knihkupectví s kavárnou mě inspiroval můj pobyt v USA, kde jsem zamlada strávila určitý čas. Tam tyhle obchody byly všude. U nás tak zároveň máme skvělé zázemí pro bohatý program. Vedle besed pořádáme čtenářský klub pro teenagery, kroužek pro děti, čtení pohádek pro nejmenší. Literární setkání máme každý čtvrtek. Nezveme jen spisovatele, ale i překladatele – loni jsme tu měli na návštěvě překladatelku z francouzštiny do němčiny, letos přijede další, ta překládá do islandštiny. Každý rok připravujeme i setkání s některým z nakladatelů. Máme takový osvědčený model: často zveme autora, který už tu byl, ten naláká publikum. A do dvojice k němu přidáme někoho nového, aby naši zákazníci a čtenáři poznali zas někoho dalšího. Když jsme za covidu nemohli být vevnitř, povolili nám zábor ulice, tehdy jsme začali dělat setkání venku před obchodem. To má moc milou atmosféru, přidávají se k nám i náhodní kolemjdoucí.

iLiteratura: A jak to tedy všechno financujete?
Bénédicte Deprez: Setkání financujeme sami: připravíme pohoštění, aby tu lidem bylo příjemně. Pozvaným spisovatelům cestu proplatí nakladatel, protože jde o součást propagace jejich titulu. A vzadu za obchodem jsme vybudovali malý byt, kde můžeme hosty ubytovat, to je náš příspěvek pro zdar celé akce: většinou autory zveme na tři čtyři dny, nabídneme jim pokoj, aby si to tu mohli užít, půjčíme jim kola – většině z nich taková nabídka vyhovuje.

iLiteratura: Pravidelný kulturní program – besedy, čtenářská klub, autorská čtení – vám přináší i nějaké příjmy? Asi se tak aspoň zvednou prodeje knih?
Bénédicte Deprez: Kdepak, to peníze jenom spolyká. Když chceme připravit takovou besedu, máme s tím náklady navíc: z úcty k autorovi musíme objednat mnohem víc titulů, než vůbec předpokládáme prodat. Takže vznikají náklady za to, že nám distributor ty knihy dodá, a pak další náklady, když se výtisky neprodají a vracíme je zpět.

iLiteratura: Distributor se na těch nákladech nepodílí?
Bénédicte Deprez: Kdepak, ten z toho má jen zisk. Ale občas se nám ta debata s autory výjimečně i vyplatí. Letos jsou pozvaní třeba Alice Ferney nebo Thimothée de Fombelle – to jsou hvězdy, oba mají publikum předem zaručené. Ve Francii samozřejmě žádný knihkupec tohle povolání nedělá, aby zbohatl, nás pohání vášeň pro knihy.

iLiteratura: Jaká je skladba vaší knižní nabídky?
Bénédicte Deprez: V létě se skladba prodejů trochu mění, prodáváme i klasickou literaturu, a to spíš zahraniční než francouzskou: autory jako Dostojevskij, Tolstoj. A pak školní četba; tu přes rok moc neprodáváme, tady na ostrově není gymnázium, tím pádem ani poptávka po povinné četbě. Jen sem tam v létě přijde někdo, kdo se chystá studovat literaturu na univerzitě a potřebuje rychle načíst povinné penzum klasické literatury, tomu jsme schopni takový balíček připravit na míru. Nejvíc jde na odbyt současná literatura a je samozřejmě z čeho vybírat: se svou pětatřicetiletou zkušeností knihkupkyně mohu dosvědčit, že knih je spousta a každý si musí vybrat. V nabídce nemáme politické eseje a vyložený bulvár, ale bestsellery samozřejmě ano – i když autory jako Guillaume Musso nebo Marc Levy spíš schováváme někde v koutě. Je nám však jasné, že tuhle literaturu nemůžeme ignorovat úplně: když autoři prodávají statisícové náklady, musejí být statisíce čtenářů, kteří právě o tyto knihy stojí.

My se ale snažíme upozorňovat na méně známé autory. I z dobré beletrie rovnou necháváme stranou těch asi třicet titulů, které na podzim vybere marketing a vrhnou se na ně novináři – jsou jich pak plné noviny. Ti naši pomoc nepotřebují. My naopak děláme výběr na základě vlastní četby, především z produkce nakladatelů, jež se vyplatí sledovat. Nejhorší je pro knihkupce obecně problém s místem: ve Francii vychází asi sto knih denně!

iLiteratura: Doporučené tituly od vás dostanou kartičky se stručným popisem, čím je kniha zajímavá a koho může oslovit?
Bénédicte Deprez: Ano, to samozřejmě není náš vynález, jde o osvědčený postup. Kartiček vyrábíme spoustu a některé třeba i ve spolupráci s naším čtenářským klubem pro teenagery: každý si může sám vybrat knížku, dostane ji domů a pak vyrobí tu kartičku. Je to praktická věc, protože provoz knihkupectví je někdy hektický – hlavně v závislosti na počasí. A když se v obchodě udělá nával, tyhle popisky, i když je často tvoří jen pár slov, nám pomohou, abychom vůbec zvládli všechny obsloužit.

iLiteratura: Jak pojímáte setkání s autory, zvete si i moderátory?
Bénédicte Deprez: Debaty moderujeme my, protože své publikum známe a naším záměrem je pojmout to setkání v příjemné atmosféře. Ne jako když literární kritik na festivalu autora svými dotazy pozve do své tajnosnubné ulity, která je pro obyčejného čtenáře nedostupná. Já si při našich akcích sedám mezi hosty, jsem součástí publika. A pokládám dotazy, které se třeba lidi neodváží formulovat. Nebo pozvanému spisovateli řeknu – počkejte, jak jste to myslel, tomu my tady nějak nerozumíme. Jsme tu zkrátka opravdu pro lidi.

Provoz bez katastrof

iLiteratura: Kolik vás v knihkupectví pracuje?
Bénédicte Deprez: Máme tu tři a půl úvazku. Čtyři celé úvazky by byly ideál, ale i takhle to sotva finančně utáhneme. Na druhou stranu jsme pořád v jednom kole: když je náhodou chvíli v obchodě prázdno, zbývají ještě hory administrativy.

iLiteratura: Děsí vás katastrofické scénáře ohledně budoucnosti knih a čtení?
Bénédicte Deprez: Naše podnikání je křehká záležitost, o tom není pochyb, zejména z hlediska nemožnosti rychlého výdělku. Ale jinak mě vlastně v podstatě nic neděsí. Tolikrát se bilo na poplach, ale nakonec to vždycky vyšumělo: e-knihy, audioknihy, pandemie, teď zase AI… Nás může ohrozit spíš to, když je v srpnu ošklivo a lidé zruší dovolené. Nebo kdyby poblíž ztroskotal tanker a vytvořila se ropná skvrna – to se tady zatím nestalo, ale riziko je vždycky. Jinak ale v sezoně běžně prodáme 400 až 600 titulů denně, což znamená každou minutu u pokladny obsloužit čtyři lidi. A sezona u nás trvá od dubna do listopadu. Ale i místní k nám chodí – lidé jsou v naší obci milí, mají nás rádi. Původně byli všichni hlavně zemědělci a rybáři, četba k jejich běžným aktivitám nepatřila, ale zvyky se mění. Na druhé straně, jak jsem už zmiňovala, na ostrově mají domy, spíš tedy honosná sídla, hodně bohatí lidé.

iLiteratura: Vaši zákazníci jsou tedy poměrně nároční?
Bénédicte Deprez: Naše nabídka musí pokrýt velmi pestrou poptávku. Odráží se to v tom, že máme na skladě 25 000 výtisků, ale jen 20 000 titulů – to znamená spoustu knih v jediném exempláři. Zbytek objednáváme na přání. Jenže to také není jednoduché, protože rychlost vyřízení objednávky má vliv na cenu dodání: nám se vyplatí objednávky sdružovat, zákazník ovšem na svou knihu nebude chtít čekat třeba dva týdny.

iLiteratura: Co specifického ví knihkupec o knižním provozu?
Bénédicte Deprez: Spoustu praktických věcí. S kolegy často přemýšlíme o tom, co vlastně dělá úspěch knihy – jak se titul stane bestsellerem. Stačí ošklivá obálka a kniha zapadne. Nebo moc dlouhý název způsobí, že si ho lidi nezapamatují. A jak potom zákazníkovi pomoct, když si nevybaví ani jméno spisovatele, ani titul. Podobně je ukazatelem problémové knihy to, že není jasné, kam knihu v obchodě zařadit. Jsou to nejčastěji případy textů na pomezí psychologie, filozofie a ekologie. Nebo když není jasné, jestli jde o román, či esej. Zákazník se pak těžko orientuje, ani my pak moc neumíme poradit. Na druhé straně zákazníky máme přečtené: když člověk vstoupí do knihkupectví, já už předem vím, kam zamíří. Muži skoro nikdy nečtou to, co ženy, nemají stejnou senzibilitu. Typická situace je, že přijde rodina: tatínek vyrazí pro non fiction nebo detektivku, děti ke komiksům, maminka bude vybírat román. Vidíme to i u malých dětí, pro malou holčičku dinosauři nejsou, ta hledá princezny. Stereotypy se možná vyvíjejí a hodně posouvají, ale archetypy se tolik nemění. Čtenářské publikum dnes tvoří ze 60 procent ženy: a ženy se zajímají o všechno, třeba i o ty detektivky nebo o non fiction. Ale muži moc zvědaví nejsou. Nalákat muže k literatuře není snadné.

iLiteratura: Muži se ale často stávají spisovateli, tam to schéma moc nefunguje, že?
Bénédicte Deprez: Velký posun pozoruji spíš v tom, že ženy vedou nakladatelství: hodně nových nakladatelství dnes zakládají ženy. Jen ta velká, tradiční, ta zůstávají v rukou mužů. A pak ještě distribuce, to je stále naprosto maskulinní prostředí. Zato mezi knihkupci je to z hlediska žen i mužů rozdělené poměrně vyrovnaně. Což se však netýká brigádníků: kluci jdou radši dělat číšníka, než aby prodávali knihy. Přestože výdělek je stejný, přestože u nás jsme velmi pružní ohledně pracovní doby a práce tady není jednotvárná. Svět se prostě v některých ohledech mění hodně pomalu.