Pascal Garnier (1949–2010) je známý jako autor detektivek, La Théorie du panda má ale ke čtivu, jak tento žánr u nás vnímáme, hodně daleko. Neznat Garnierovu bibliografii, ani by nás nenapadlo knihu k detektivkám zařadit. Je to totiž hlavně dobrý román, v němž autor pracuje i s napětím a záhadou.

Garnier v patnácti nechal školy, cestoval po světě, brzy založil rodinu, snažil se prosadit jako textař své rockové skupiny, vystřídal různá povolání. Psát začal v pětatřiceti: dohromady publikoval asi šedesát knih, hlavně detektivky a knížky pro děti, a to především v malém nakladatelství Zulma, ale některé knihy mu vyšly i ve „velkých“ nakladatelských domech jako P. O. L. či Flammarion.

Mistrně napsaný román Teorie pandy (anebo Pandí teorie?) vypráví smutný, ale chytlavý příběh plný záhadných, až tajemných okolností. Text má zvláštní nostalgii i vtip, je napínavý a zároveň přemýšlivý, ale výrazně šetří slovy. Celá ta historie je zprvu zvláštní až podivná, postupně pořád jasněji tušíme, že musí mít tragické pozadí. Autor na prostoru mnoha stran úmyslně oddaluje kulminační bod napětí a drží čtenáře v šachu tím, že mu odmítá poskytnout hlavní klíč k pochopení chování a činů protagonisty Gabriela. Kniha zpočátku působí jako sled momentek pečlivého pozorovatele (kterým je tak trochu i plyšák panda, odkud i název knihy) zaměřujícího se na celkem podružné detaily.

Až posléze se různé okolnosti příběhu začnou propojovat a najednou jako bychom se ocitli opravdu spíš v prostředí dobré detektivky. V závěru se pak historie zvrtne v cosi, čím by mohl drsný kriminální případ začínat. Paradoxně zde však kniha končí.
Do knihy tedy vstupujeme opatrně. Autor nás nechává tápat, než se zorientujeme – kdo je hlavní postava, proč dělá, co o ní čteme. Vypravěči jako by se dlouho do vysvětlování nechtělo, jako by tušil, že až vše prozradí, začne čtenář vnímat postavu i okolnosti děje jinak. To se zdá být důležitým momentem knihy: Pascal Garnier vypráví příběh a je si dobře vědom, co všechno a jak významně ovlivní jeho pochopení. Kromě toho jde i o jakýsi souboj reality a fikce: kam až jsme připraveni danou historii brát jako věrohodnou, „ze života“, a kdy si raději začneme připomínat, že jsme „jen“ v románu.
Zajímavá a propracovaná je tedy zejména struktura textu. Vypravěč příběh podává, jako by ho objevoval a prožíval až s námi, přitom ale tušíme, že ví víc. Jenže to neřekne. Čtenář je tak příběhu blíž, jako by se sám popisovaného dění účastnil, jako by byl jednou z postav. Ale není jasné, zda stojí po boku Gabrielovi, anebo ostatním postavám. (Až v závěru se ukáže, že ani jedno skutečně není dobrá volba.) Tohle zajímavé napětí vzniká pravděpodobně tím, že „nevidíme“ ani Gabrielovi do hlavy: i když je hlavní postava, zůstává nám stejně neznámý jako ostatní figury příběhu. Nevíme nic o jeho minulosti, netušíme motivaci jeho chování, nevíme, na co myslí, co si myslí a co prožívá, ani jaký je přesně jeho vztah k ostatním.

Po pořádku...
Do provinčního, zapomenutého a ospalého bretaňského městečka přijíždí vlakem Gabriel. Ačkoli to není přímo řečeno, pochopíme, že jde o pohledného muže ve středních letech. Ubytuje se v hotelu u nádraží. V rozhovorech s místními lidmi později uvádí, že ho sem vyslala jeho firma, ale nikdy se nedozvíme, zda skutečně nějakou práci má – spíš se zdá, že ne. Gabriel tu stráví pár dní, během nichž se spřátelí s těmi, kdo mu doslova vstoupí do cesty: recepční, hospodský, postarší milenecký pár. Gabriel není ve vyhledávání známostí nijak aktivní, jen se ubytuje, zajde se najíst, posedí u baru. A při každé příležitosti se seznámí s někým dalším. A každý má nějaké velké trápení: neschopnost a nemožnost najít si partnera; manželku v nemocnici, u níž se banální diagnóza zvrhne v infaustní stav; tak intenzivní touhu po dědictví, že shodou okolností přivodí smrt blízkého člověka... Gabriel je připravený každého vyslechnout, a protože výborně vaří, snaží se tuto malou společnost, jež se díky němu dá brzy dohromady, aspoň dobře nakrmit. Bez váhání pomáhá i jinak, finančně, svou přítomností a podporou ve vypjatých chvílích.
Gabriel je jako anděl z jiného světa, který se zjevil, když ho nikdo nečekal a všichni potřebovali. Sám si navíc neřekne o nic, nestěžuje si, vlastně na sebe nic neprozradí. Zdánlivě nepochopitelně se chová, jedině když odmítá opakované návrhy recepční, aby se s ní vyspal a nejlépe s ní rovnou zůstal.
Až najednou se začne idylka hroutit – ta krátká naděje, že by snad anděl Gabriel mohl všechny spasit, se zvrtne, a přesně jak jsme čekali, všechno bude ještě horší, než by nutně muselo.
Stejně jako Pascal Garnier brilantně rozehrál expozici příběhu, ani v závěru nepůjde zbytečně do detailů, nebude se zdržovat vysvětlováním. A přesto celou tu historii nejen dovede k jistému konci, ale nabídne i pár kusých informací, jež nám pomohou zpětně se ve všem zorientovat. I tenhle krok přispívá k tomu, že se knížky ani po dočtení hned tak nezbavíme...

Tupě zírající panda
Teprve když čtenářský zážitek dozní, když jsme schopni se odtrhnout od konkrétních osudů těch pár postav, jež se pro nás po pár stranách knihy staly blízkými, si můžeme, i když možná ani nemusíme, uvědomit, že Garnier napsal tak trochu obrácenou detektivku. Nevinná momentka ze zapadlého městečka, kterou ze svého místa v hospodě nečinně a tupě pozoruje neforemná plyšová figurka pandy, se nakonec zanese několika drsnými mordy. Místní obyvatelé (anebo čtenář?) zůstávají jako opaření. Jestliže si už předtím s životem neuměli poradit, teď už jsou v koncích úplně. Po pachateli asi nezbyly žádné stopy. Buď si jen zchladil žáhu a už na tom bude líp, nebo bude na jiném místě dělat znovu totéž, anebo přece jen někde něco praskne, nějaké indicie se objeví. Snad by měl nastoupit vyšetřovatel, který bude odzadu odmotávat příběh, který my jsme četli po pořádku, a snad za vší hrůzou oněch vražd najde i správnou motivaci a vrahovu lidskou tvář. – To je ale čistá dedukce. Stejně jako by vyšetřování bylo plné hypotéz, tak i čtenář má po dočtení textu opravdu široké pole možností, jak si ho domýšlet. Rozhodně v něm ale kniha bude pracovat, což se mi zdá být atributem dobré literatury.

Dobrá detektivka má ve Francii velkou tradici, nebývá považována za podřadný žánr, detektivní romány tu běžně píší i renomovaní autoři. Garnierova Teorie pandy určitě patří k těm knihám, které žánr (zejména jak ho chápeme u nás) přesahují, pokud tam vůbec ještě patří...