Rozhovor s francouzskou spisovatelkou Catherine Cusset, která minulý týden přijela do Prahy představit český překlad svého posledního románu Skvělá budoucnost.

JŠ: V románu Skvělá budoucnost vyprávíte příběh o emigrantech, kteří se rozhodli zapomenout na svou minulost, což se jim ale nemůže podařit. Když jste knihu v Praze tento týden sama představovala, mluvila jste mimo jiné i o tom, jak se dnes vaši přátelé, Američani různého původu a sami absolventi prestižních evropských a amerických univerzit, obávají o budoucnost svých dětí. Je možné chápat váš román takhle široce: že podobně předem ztracenou válku v obecné rovině vede každý z nás?
CC: Skvělá budoucnost vypráví zároveň příběh Rumunky Eleny, která emigruje do Spojených států, a zároveň střet mezi ní jako rumunskou tchyní a její snachou Marií, Francouzkou. Konflikt tchyně a snachy je strukturální: často o něm vznikají komedie a nebývá považován za literární námět. Ve Skvělé budoucnosti se literárním námětem stává právě proto, že jde zároveň o příběh emigrace, která dodává knize historický rozměr, a o střet kulturní, v podstatě národní, mezi Helenou a Marií. Stojí tu proti sobě Rumunsko a Francie, anebo východní a západní Evropa, a to na americké půdě. Jde tedy o dva vztahy k USA, dva vztahy k životu, dva názory na lásku, na práci.
Kniha se točí kolem emigrace. Psala jsem ji proto, abych pochopila, co má Elen za sebou, odkud pochází, co znamená vyrůst v komunistické, totalitní zemi, co znamená odejít odtamtud a nechat celou svou minulost za sebou: dětství, rodinu, své kořeny. Pro Elenu a jejího muže Jacoba je to o to těžší, že emigrují dvakrát. Nejprve do Izraele, potom do Spojených států.
Námětem mého románu je tedy vztah minulosti a přítomnosti. A sdělením, které nese, je poznání, že minulost se nedá smazat, neseme si ji s sebou, usadila se v nás navždycky.

– Zmínila jste se také o způsobu, jak píšete. Uvedla jste: „Mé věty působí jednoduše, ale za tím je spousta práce.“ Víc jste to už neupřesnila. Mohla byste to rozvést? Je například pravděpodobné, že váš pobyt v USA, kde žijete už skoro dvacet let, vás v tvorbě nějak ovlivnil? Ať už jde o formu, nebo jazyk, na který současná francouzská literatura klade často nezvykle silný důraz...
– I když je francouzština mým rodným jazykem, jediným jazykem, který opravdu umím, i když jsem francouzská spisovatelka – tedy autorka francouzsky psaných románů –, myslím, že jsem mezi francouzskými autory vlastně dost atypický případ, protože nepíšu „literárně“, ale úmyslně jednoduše. Přitom samozřejmě slovo „literární“ uvádím v uvozovkách, neboť všechnu svou práci za literaturu jednoznačně považuji. Pokud jde o způsob psaní, cítím se být blízko francouzským autorům jako Annie Ernaux nebo Michel Houellebecq: tedy spisovatelům, kteří píší jazykem jednoduchým, vyjadřují se přímo, bez okras. Někdy se mi líbí, jak poeticky píše Arundhatí Roy v knize Bůh maličkostí, jež patří k mým nejoblíbenějším knihám. Mé psaní ale poetické není. Málokdy užívám metafory. Úmyslně se snažím psát jednoduše. Dávám přednost tomu, aby to bylo účinné. Myslím při tom na čtenáře: mám strach, aby se nenudil, jde mi o to, aby ho lákalo otočit stránku, číst pořád dál bez zastavení, aby se nemohl od knihy odtrhnout. A hlavně aby prostřednictvím dialogů i popisů vnímal pocity, které se mu snažím sdělit. Při psaní hodně škrtám, aby slov nebylo moc. Jednoduchost je výsledkem vědomého a pracného úsilí.

– V souvislosti s knihou Jouir jste se zmínila o tom, že někdy může kniha autora „pohřbít“. Mohla byste to vysvětlit?
– Neřekla bych, že by kniha mohla spisovatele přímo pohřbít, to asi jen v určitém prostředí, třeba profesionálním nebo politickém. Když píšu, úplně mě to pohlcuje a na žádné následky nemyslím. V románu Jouir vyprávím o celém svém erotickém životě od šesti do dvaatřiceti let, a to přímo, bez obalu, syrově. Ve Francii s ním někteří lidé měli problém, někdy se dokonce uvádělo, že do krásné literatury ten text nepatří. Pro ty, kdo ji odsoudili, už navždycky zůstanou autorkou knihy Jouir. Ale já se za to nestydím! Ta kniha vycházela z rozhodnutí psát pravdu, a tahle zásada mě zajímá pořád: říkat pravdu, nekompromisně, nesnažit se chránit sama sebe nebo vylepšovat skutečnost. Můj román Le problème avec Jane (česky Román o Jane, v překladu Dany Melanové vydalo nakl. Motto, 2002 – pozn. JŠ) způsobil, že jsem si nadělala spoustu nepřátel v akademickém prostředí v USA. Naštěstí jsem přestala na univerzitě přednášet. V knize Confessions d'une radine (Zpovědi spořivé ženy) jsem se zase uvedla jako někdo špatný, nesnesitelný tím, jak skrblí, až mi bylo zatěžko se s tímhle pohledem na svou osobu smířit. Román Skvělá budoucnost mi přivodil problémy v osobní rovině. Pravda prostě vždycky něco stojí, a člověk se musí předem rozhodnout, že tu cenu bude muset zaplatit. Pro mě je nejdůležitější, abych věděla, že můžu psát, co chci. Často to bývají věci, které se moc neříkají, je nebezpečné prohlásit je nahlas. Jediné, na co si dávám pozor, je neublížit nikomu z těch, kdo jsou mi blízcí. Tu hranici si hlídám. Psaní je zkrátka velmi úzce spojené s pravdou a svobodou. Jinak nestojí za to psát.

Catherine Cusset: Skvělá budoucnost, přeložila Šárka Belisová, Praha, Jota 2011, 304 s.