Festival Le livre sur les quais (Kniha na nábřeží) se ve švýcarském městečku Morges u Ženevského jezera letos konal po patnácté a za kmotry byli vybráni Maylis de Kerangal a Joseph Incardona. K hlavním tématům patřila oslava Švýcarska a rozmanitosti místní literární tvorby a knižní produkce. V rámci oslav švýcarské literatury byla zařazena i pocta nakladatelství Zoé, založeného roku 1975. A přednostní pozornosti se mimoto dostalo ještě knižní produkci s tematikou těla a ekologie. Událost věnovaná knihám a všem, kdo se na jejich vydávání podílejí, probíhala od 30. srpna do 1. září 2024 a zúčastnilo se jí na 40 tisíc návštěvníků.

Záměrem festivalu bylo především připomenout, že švýcarská literatura zahrnuje autory píšící v různých jazycích, vedle francouzštiny, němčiny, italštiny a rétorománštiny ještě i ve zdejších dialektech. Mezi hosty proto byli „místní“, například Pascale Kramer, Dominique Bourg, Marc Agron, Peter Stamm, Ariane Koch, Olimpia de Girolamo, Pedro Lenz nebo Fanny Desarzens, ale rovněž desítky dalších – z velké části francouzských a frankofonních autorů a autorek, celkem obdivuhodná mozaika 150 osobností. Část publika, kterou zajímala především část programu věnovaná literatuře psané francouzsky, tedy měla možnost vybírat si z bohatého programu obsahujícího i debaty s předními jmény francouzské literární scény, mezi nimiž nechyběla známá jména jako David Foenkinos, Yann Queffélec, Alain Mabanckou včetně těch, kteří se v zápětí začali objevovat v nominacích na několik francouzských prestižních cen – Julia Deck, výše citovaná Maylis de Kerangal, Miguel Bonnefoy, Gaël Faye nebo Kamel Daoud, stejně jako autoři žánrové literatury a bestsellerů oddechového charakteru Grégoire Delacourt, Franck Thilliez, Véronique Olmi či již zmíněný Joseph Incardona. Program nicméně zahrnoval i diskuse a autorské prezentace v němčině nebo angličtině. Festival byl sice i prodejní, nákup knih se však odehrával pouze u několika pokladních koutů s ochotnými prodavačkami z dobrovolnických řad. Jinak byl prostor koncipovaný tak, aby co nejvíce podporoval osobní setkávání.

Sdílení – ale ne přes sítě

Středobod festivalu tvořily dva dlouhé stany na nábřeží, v nichž nebyla jednotlivá místa přidělena nakladatelům, ale pozvaným autorům: každý z nich měl jasně označenou část stolu a svoji židli, sedělo se podle abecedního pořádku. Mladí a začínající spisovatelé tak dostali stejný prostor jako ty největší hvězdy. A publikum mělo každého z tvůrců doslova na dosah ruky. Pozvaní literáti dodržovali předem určené časy, kdy na svých místech museli být pro publikum k dispozici: někdo zde čelil obležení fanoušků, jiný si povídal se sousedem, někteří dokonce zvládali vyřizovat poštu nebo se tvářili, že pracují. Také knihy vyskládané na stolcích před nimi bylo možné si v klidu prohlédnout a často si o nich i podebatovat s přítomným tvůrcem nebo si je honem dojít koupit a začerstva poprosit o podpis.

Program zahrnoval i standardní část – pečlivě připravený sled debat, autogramiád, autorských čtení, performancí, hudebních představení, ateliérů pro dospělé a dílniček pro děti. Začínalo se ráno kolem deváté a akce běžely až do pozdních večerních hodin, často se přitom i tři události časově překrývaly.

Nevelká obec Morges pravděpodobně mnoho návštěvníků nárazově nepojme, ale leží kousek od Lausanne a z dalších míst nejen kolem jezera je snadno dostupná autem i vlakem. O publikum rozhodně nebyla nouze: výše zmíněné stany zůstávaly obležené po celý den, místa na program bylo lepší si rezervovat předem, protože zájem výrazně překračoval kapacity sálů. Zřejmě i z nedostatku větších prostor se ty nejatraktivnější debaty s hvězdami festivalu konaly na velkém parníku disponujícím třemi sály, celkem pro minimálně tři sta návštěvníků. Vstupenky na tuto atrakci nebyly nejlevnější, protože obecenstvo dostalo k besedě návdavkem ještě okružní plavbu po jezeře. I tak byla tato část programu beznadějně vyprodána ještě před zahájením festivalu.

Maylis de Kerangal

K nejzajímavějším debatám patřilo setkání s Maylis de Kerangal, autorkou románu Jour de ressac (Den příboje), který se vzápětí ocitl v nominacích na několik prestižních francouzských literárních cen. Pozoruhodně vystavěný text si škodolibě hraje se čtenářským očekáváním, rozbíhá se totiž (a dlouho i tváří) jako detektivka, ale tento příslib nenaplní: z hledání totožnosti mrtvého muže se nenápadně přesouváme k pokusu o uchopení identity města Le Havre, které bylo za války srovnáno se zemí a dodnes hledá svoji tvář. Autorka ve výborně moderované debatě popisovala svůj vztah k městu, kde mimochodem sama také vyrůstala, a prozradila podrobnosti o tom, jak román vznikal. Vysvětlila i to, že text sice protíná připomenutí různých událostí nedávné současnosti, jako je válka na Ukrajině, námořní přeprava ohrožená praktikami drogových mafií, migrace, tragické dopady zavádění AI na některé umělecké profese, záměrem tohoto jejího tvůrčího postupu ale prý nebylo aktuální problémy řešit: autorka je používá pro vytvoření atmosféry příběhu, jeho zasazení do autentického rámce našich životů.

Kamel Daoud

V jedné z debat na parníku představil Kamel Daoud svůj román Houris (Hurisky). I ten záhy poté upoutal pozornost porot několika literárních cen, nakonec získal Prix Goncourt. Autor sice, jak se upřímně přiznal, plavbu protrpěl, neboť bojoval s mořskou nemocí, přesto ale velmi zaníceně mluvil o pozadí příběhu, který kniha vypráví: v Alžírsku bylo za války během devadesátých let usmrceno nebo zmizelo na 250 000 lidí včetně dětí, ale v zájmu tzv. národního usmíření bylo později uzákoněno, že se o tomto pohnutém období alžírských dějin nesmí mluvit ani psát. Daoud tragické události sledoval ještě jako mladý novinář a dnes považuje za svou povinnost nařízené mlčení prolomit. Vyjádřil přesvědčení, že zodpovědnost za to, co se stalo, leží i na všech těch, kdo se absurdnímu zákazu podrobují, nebo že nelze všechnu vinu za situaci v Alžírsku svádět na francouzský kolonialismus, stejně jako je omyl hledět na Západ s přehnanými iluzemi. Hrdinkou a vypravěčkou jeho románu je němá Aube, Daoud ale rázně odmítl moderátorovu interpretaci, že tuto postavu lze vnímat jako metaforu Alžírska. Na druhé straně to, že Aube rozlišuje svůj vnitřní a vnější jazyk, připodobnil i vlastní situaci a vysvětlil, že pro něho je osobním, důvěrným jazykem francouzština: francouzsky četl knihy, na nichž stojí jeho vzdělání.

Julia Deck a Katja Schönherr

Také román francouzské autorky Julie Deck (nar. 1974) Ann d'Angleterre (Ann Anglická, slovní hříčka se jménem britské královny) byl následně – v listopadu – odměněn, a to cenou Prix Médicis. Jde o její první autobiografický text a vypráví v něm především o své matce. Knihu publikovala až po její smrti, ale psala ji v období po matčině mozkové příhodě: psaní tehdy pojala jako prostředek dočasného úniku od smutné a namáhavé reality každodenní péče o nemocnou matku. Na festivalu dostala možnost o své knize hovořit při společné besedě s mladou německy píšící autorkou Katjou Schönherr (nar. 1982) – ta sice vyrůstala v Drážďanech, ale v současnosti žije ve Švýcarsku. Její druhý román Alles is noch zu wenig (Všechno je ještě moc málo) vyšel německy už v roce 2022, na festivalu Katja Schönherr prezentovala francouzský překlad, La famille Ruck (Rodina Ruckových) z pera Barbary Fontaine, jež byla na besedě přítomna jako tlumočnice. Titul rovněž figuroval v nominacích na podzimní literární ceny, a to hned dvou: Prix Femina a Prix Médicis v kategorii překladové literatury. Autorka v něm také sleduje jednu rodinnou historii, ač v tomto případě fiktivní. Do příběhu vstupujeme ve chvíli, kdy starší žena spadne ze schodů a po návratu z nemocnice nemůže dál žít ve svém domě sama. Její syn Carsten, jinak velmi úspěšný, ale tím pádem i časově vytížený podnikatel, se jako pečovatel neosvědčí a v tu chvíli situaci zachraňuje jeho dcera: vztah vnučky s babičkou je mnohem upřímnější, otevřenější a oboustranně prospěšný. Katja Schönherr nicméně mapuje víc než jen složité interakce tří příbuzných, její román zobrazuje stereotypy, v nichž se leckterý čtenář jistě snadno pozná.

Maïtena Biraben

Beznadějně vyprodanou debatu na lodi vedla s publikem i švýcarská celebrita Maïtena Biraben (nar. 1967), známá rozhlasová a televizní moderátorka, jež dříve působila v několika velmi populárních francouzských i švýcarských pořadech. Letos vydala knihu La femme invisible (Neviditelná žena). Převážně ženské obecenstvo tuto pohlednou, energickou ženu s hereckým nadáním doslova hltalo a ona mu v hodinové performanci poskytla cosi jako návod na nový život. Svá témata hlásala otevřeně, nebála se používat i vulgárnějších výrazů a neměla daleko ke zkratce. Jejím programem je popření všech „ne“: žena po padesátce není ani neviditelná, jak se tvrdí, ani profesně odepsaná, ani odsouzená k dožívání bez sexu. Jestliže je muž po padesátce stále atraktivní a často se právě touto dobou ocitá i na vrcholu kariéry, proč by nemělo platit pro ženy totéž? A poskytla celý soubor rad, jak toho dosáhnout, od schopnosti říkat ne a upřednostnit ve všem sebe až po nutnost komunikace s těmi nejbližšími podle hesla, že o co si neřekneme, to nemůžeme dostat. Sama prý došla k tomu, že televize je zastaralé médium, a společně s Alexandrou Crucq založily produkční společnost Mesdames, kam směřují převážnou část svých aktivit.

Nakladatelství Zoé

Švýcarské nakladatelství Les Éditions Zoé, které v příštím roce oslaví půlstoletí své existence, dostalo zvláštní prostor pro přehlednou výstavu vydaných titulů v jednom z velkých autorských stanů a v programu byli ve značné míře zastoupeni u nich vydávaní spisovatelé. V jedné z debat se navíc představil i celý redakční tým. Několik pracovníků tohoto nakladatelství zde v osobních vstupech a následně i ve společné diskusi popisovalo historii i současnost Zoé. Jedno z nejznámějších švýcarských nakladatelství začínalo v Ženevě ve staré garáži jako maličká firma založená třemi ženami, které se samy staraly o vše, od výběru titulu přes úpravu textu, sazbu, tisk až po distribuci knih, a to s jasnou představou, že budou vydávat jen dobrou literaturu. Tento záměr nakladatelství razí dodnes, i když struktura firmy se od základu změnila. Přesto zde nadále setrvávají například u principu kolektivního rozhodování a redaktoři i další zaměstnanci se svými vzdálenějšími spolupracovníky – tedy autory a překladateli – udržují osobní, často přátelské vztahy. V Zoé věnují výsostnou péči práci na vznikajících textech, ať už se jedná o důkladné lektorování rukopisů domácích autorů, nebo o kontrolu kvality překladu. Nedávnou novinkou v jejich práci bylo rozšíření distribuce i do Francie, což s sebou přineslo výrazné rozšíření cílové skupiny a v důsledku i zvýšení prodejů.

Zajímavých událostí v programu byla ještě celá řada. Michel Layaz mluvil o svém nejnovějším románu Deux filles (Dvě dívky) s námětem lesbického vztahu, dramatik Fabrice Melquiot našel pro román Écouter les sirènes (Poslouchat sirény) inspiraci v písni Leonarda Cohena Suzanne. Senegalský autor Boubacar Boris Diop letos sice také vydal novinku Un tombeau pour Kinne Gaajo (Hrob pro Kinne Gaajo), ale v debatě se mnohem více věnoval vysvětlování, proč své texty publikuje francouzsky i ve wolofštině a co znamená překládat sám sebe. Nové tituly představili ve společné debatě také Bernard Comment – La Ferme du paradis (Statek v ráji) a Pedro Lenz – Primitivo. Vzhledem k tomu, že Lenz píše v bernském dialektu, hovor se z jisté části věnoval jednomu z hlavních témat festivalu, k nimž pro proslulou pestrost komunikačních prostředků na území Švýcarska patřila právě tvorba a vydávání knih v minoritních jazycích a dialektech. Na to ostatně přišla řeč také v debatě s názvem Traduire la Suisse (Překládat Švýcarsko) o různých aspektech překladu a překládání. Vystoupili v ní čtyři překladatelé (Pierre Deshusse, Camille Luscher, Lucie Tardin a Walter Rosselli) pečlivě vybraní tak, aby co nejlépe reprezentovali rozmanitost této profese. Nebyli jiní jen z hlediska pohlaví a věku, ale lišili se i tím, jaké mají pracovní jazyky nebo kde žijí a pracují (ve Švýcarsku, v Německu nebo ve Francii), zda spolupracují se švýcarskými, německými nebo francouzskými nakladateli, jestli mají zkušenosti se zakázkami pro velké nakladatelské domy nebo malé vydavatele s minimální produkcí. Kromě jazykových otázek tak přišly na přetřes i zcela praktické problémy, kdy se hosté debaty vyjadřovali k tomu, jakým způsobem získávají zakázky, jak se liší honorář překladatele ve zmíněných zemích a potažmo zda se dá překládáním beletrie uživit. 

Průvodním prvkem více než deseti debat, které jsem během festivalu navštívila, nebyl jen velký zájem publika a jeho pestré složení. Diskuse vesměs vedli zkušení, a hlavně velmi dobře připravení moderátoři. Tam, kde spolu s moderátorem vystupovala dvojice autorů, bylo přirozené, že se předem seznámili s tvorbou, nebo alespoň čerstvou novinkou svého kolegy. Veskrze příjemný dojem z celého festivalu možná ovlivnilo krásné letní počasí, které se na břehu jezera obklopeného horami dobře snáší. Spíš ale za tím byla velmi dobrá příprava a pravděpodobně i tradice: návštěvníci vědí, co je tu čeká a že výprava na festival bude stát za to. Neženou se sem proto, aby získali knihy se slevou, jsou připraveni za ně a třeba i za debaty na lodi zaplatit. Celá událost měla poměrně sváteční atmosféru, propagovala se zde především dobrá literatura, dobrá kultura. Každý si odnášel něco cenného – poučení, zážitek, nové přátele nebo jen pocit, že byl součástí zajímavé akce, kde si mohl podat ruku s každým pozvaným.