Quebecký spisovatel Sylvain Trudel nabídl svým čtenářům sbírku povídek, která zaujala porotu nejprestižnější kanadské literární ceny natolik, že autora ověnčila nejvyšší poctou, cenou Prix du Gouverneur général.

Sylvain Trudel (1963) je známý jako autor knih pro mládež a šesti románů. V roce 2007 vydaná sbírka devíti povídek La Mer de la tranquillité (Moře klidu) se v nespočtu titulů nabízených na francouzském a frankofonním knižním trhu vydělila jako osvěžující novinka – napínavé a výjimečně bohatým jazykem napsané texty jsou situovány do míst bouřlivých, kde oceán vpravdě zuří, avšak jak název naznačuje, jeho tichá tvář už se rýsuje na obzoru.

Devatero povídek se odehrává v blíže neurčené době a tedy bez sociálního podtextu. Inspiraci našly v příbězích biblických, nementorují však a nepropadají zbytečnému patosu. Jsou každá jiná, i když všemi prostupuje násilí a také osudová předurčenost: lidé sice mohou žít šťastně a doufat v klidnou smrt, jejich koráb už se ale nejednou řítí po temné vlně do hlubin. Marnost víry v Boha, ztráta nevinnosti, útěk a zároveň nutkání hledat, i když už padly všechny naděje – takové motivy se vinou celou knihou. Kniha střídá chmurné i humorné roviny, staví na odiv krásnou francouzštinu, bohatý jazyk ovšem není jediným jejím kladem.

Hrdinové jednotlivých povídek se trápí prázdnotou současného života, jež vyniká zejména v protikladu k rázné energii dětství a k někdejší schopnosti vzpoury. Na obálce knihy stojí:

Takový park je vlastně smutný,
Každý žije svůj sen
děti mají světlo
mladí lásku
a staří, ti mají dětství.

Už první text, Epifanie, vypráví tragický příběh, jehož námětem je ztráta nevinnosti – a tento prvek se vine dále celým souborem povídek. Dalším motivem je útěk a zvědavost, nutkání hledat, vsadit všechno na splnění určitého poslání, i když už padly marné naděje. Víra v Boha nepomáhá, katechismus bude vyhandlován za pornografii, již strýc Bernard dává jméno „přírodozpyt“. Bratr je hrdina nasáklý tequilou, malý Jano prchá, další marně zachraňuje prostitutku...

Většina povídek se odehrává na pozadí krutého dětství, prosakují tu špatné vzpomínky z dospívání, ošklivost se nutně pojí s chudobou. Postavy trpí úzkostmi, protloukají se životem samy a opuštěné. Z takového stavu je mohou vytrhnout jen náhodná setkání. Každá naděje se dočká pouze zklamání, zbývají pak už jen myšlenky na sebevraždu. A ani láska k ženám není spásná.

V povídkách se však občas dostane ke slovu i štěstí. A i když všechny cesty vedou ke smrti a soužení provází jak dospívání, tak i stáří, stejně lze v životě najít i hezké chvilky, zejména když se uchýlíme do snů. Záhady se prostě vyřešit nepodaří – a žít se dá, jen když člověk život bezmezně miluje.