Novinářka a spisovatelka Jocelyne Saucierová (nar. 1948) publikovala svůj první román, La vie comme une image (Život jako obrázek), v roce 1996. S určitým odstupem pak následovaly ještě další: Les héritiers de la mine (2000, Dědici dolu), Jeanne sur les routes (2006, Jana na cestách), Bascule (Váha; text knižně nevyšel, ale byl inscenován na divadle) a roku 2011 zatím poslední Il pleuvait des oiseaux. Ten česky v překladu Danuše Navrátilové pod názvem Pršeli ptáci letos nabídlo nakladatelství Argo.

Saucierová za svá díla získala v Kanadě několik literárních cen, její tvorba se posléze dostala i do Evropy: román z roku 2000, vydaný původně v montrealském nakladatelství XYZ, tak po patnácti letech otiskli v pařížském nakladatelství Denoël (2015) a rok nato v ještě prestižnějším Gallimardu (2016), podobný osud čekal i knihu Pršeli ptáci (Denoël 2013, Gallimard 2015). Romány se v překladech dostaly i do rukou anglicky mluvících Kanaďanů (anglické překlady vydává Coach House z Toronta). Kniha Pršeli ptáci vyšla mezi lety 2013 a 2015 v Nizozemsku, Německu a Švédsku.

Dívat se smrti do očí
Na zcela odlehlém místě, uprostřed lesů u kanadských jezer, žijí tři starci – vlastně už jen Tom a Charlie, protože třetího, Eda Boychucka, právě pohřbili. Do těchto končin se uchýlili o své vůli, každý z jiného důvodu, který zřejmě trochu poupraví, když ho mají prozradit, a možná si ho tak docela nepřiznávají ani sami sobě. Hlavní, co je sem přivedlo, byla potřeba zmizet. Přetrhat svazky s bývalým životem, nebýt už na nikom závislý a nemuset se nikomu zodpovídat. Místo partnerů mají každý jen svého psa. A je jim tu dobře. Jsou skromní, živí se tím, co uloví. Nenápadně se o ně starají dva podivní týpci Bruno a Steve, provozující nápadně zašlý hotel, kam skoro nikdo nejezdí. Péče spočívá v tom, že jim čas od času dovezou nějaké zásoby a hlavně jsou připraveni zahnat každého, kdo by se tu po ztracených pánech začal nebezpečně vyptávat. Mladíci své dědoušky ovšem potřebují víc než oni je: kdesi v hlubokém lese za jejich třemi dřevěnými sruby totiž založili celkem rozlehlou a velmi utajenou pěstírnu. Staříci o jejich drogovou plantáž pečují a ještě pro celou záležitost poskytují určité alibi. Karty jsou tedy jasně rozdány a zdá se, že hra nebude nijak dramatická. Ukončit ji může jen smrt – a na tu oba starci pokojně čekají, denně o ní mluví a hodně na ni myslí („Myslíš, že dneska natáhneš brka, Charlie?“ – „Možná zejtra, jestli zažiju ještě jednu noc, jako byla ta dnešní“ – s. 48). Jejich přáním je zemřít bez bolesti, „zemřít na smrt“. Pro všechny případy vlastní potřebnou dávku strychninu, která je v případě potřeby zbaví trápení. Říkají jí důvěrně sůl a mají ji uloženou v plechové dózičce, tak aby byla po ruce. („,Smrt jsme si vzali na starost sami,‘ houkl Tom“ – s. 41.)

Jocelyne Saucierová příběh rámuje tragickou událostí z kanadské historie. Na začátku 20. století se v hornickém kraji na severu Ontaria rozpoutaly tzv. Velké požáry a nejenže zničily rozsáhlé území, ale poznamenaly i mnoho životů. Ti, kdo přežili, si vzpomínky nesli po celý život. Požáry – asi jako ten letošní v Kalifornii – ukázaly pravou tvář přírodních živlů. Krajem se šířil oheň, žár a kouř v takovém rozsahu, že se dusili a zaživa škvařili i ptáci na nebi – odtud název románu. S motivem „deště ptáků“ ostatně pracuje i téměř současně vydaný román Proč umírají ptáci od francouzského autora Victora Poucheta (v překladu Sáry Vybíralové vydala Paseka). Pro Poucheta však zůstává v rovině přírodního jevu, nevysvětlitelné záhady. Saucierová je v tomto směru mnohem realističtější, je znát, že má text podložený studiem dobových dokumentů. Její vyprávění tedy není povrchní, ale rozhodně ani přehnaně zdramatizované, upovídané či patetické. Přitom se v určité epizodě příběhu dostáváme k osudu jednoho z přeživších velice blízko. Jeho celoživotní trauma je ovšem zpracované zprvu v náznacích, později částečně v přímém svědectví, zároveň se přenáší do obrazů – metaforicky i doslovně. Co víc, kniha nemá potřebu hlásat morální soudy, naopak je velice volnomyšlenkářská, ať už v tom, co vypráví o drogách, o náladách a vztazích starých lidí včetně jejich sexuálního života, anebo o umírání a o smrti.

Brunova teta Gertruda přes šedesát let žila v ústavech pro choromyslné, kam ji matka jako dítě odložila ze strachu, že ji neuživí. V 82 letech se víceméně náhodou poprvé dostane mimo zdi svého celoživotního vězení a rozhodne se tam už nevrátit. Shodou okolností se dostává až do tábora staříků v hlubokém lese, kde jako na potvrzení svého znovuzrození dostává i nové jméno, Marie Sněžná. Staříci – v tuto chvíli tedy již jen dva – ji přes svou ostražitost a hluboký sklon k samotářství dokážou mezi sebe přijmout, starost o ni se pro ně stane prioritou a ještě se mezi ní a Charliem zrodí zvláštní vztah, který snad lze nazvat čistou láskou. Oslava svobody, dobré vůle, skutečného dobrodiní bez jakékoli vypočítavosti vrcholí. A přijdou ještě zvučnější fanfáry… ale to už nechme být, abychom čtenáře nenasytili příliš mnoha detaily, místo aby si je vychutnával sám.

Mollové tóny
Umně gradovaný hymnus má mnohá pozitiva: Saucierová otvírá několik dějových a časových rovin příběhu najednou, vyprávění se střídavě zaměřuje na různé postavy, ačkoli předávka ve štafetě působí jako náhodná, až živelná. Vše zůstává zastřené, nic nemusí být dořečeno, cosi se naznačuje, ale potvrdí se to až o kapitolu či dvě dál a někdy ani to ne. Do vyprávění jsou navíc tu a tam vloženy jakési mezikapitoly, vyvedené v kurzivě, kde dostává hlas tajemný, avšak vševědoucí vypravěč, který příběh komentuje z odstupu, dodává mu nadhled. Méně přesvědčivě působí to, že se v příběhu objevuje až příliš mnoho nečekaných náhod. Přesto na ně přistoupíme v podstatě bez váhání, neboť Saucierová jinak své vyprávění drží pevně v rukou. Ostatně jak díky námětu, tak kulisám a konečně právě přítomnosti těchto malých kouzel může kniha pro někoho získat nádech pohádkové, rozuměj andersenovské historky. Nutno dodat, že český překlad je pečlivý a pěkně zachovává kolorit děje, jeho obhroublou i tak trochu něžnou náladu stejně jako proměnlivý rytmus vyprávění.

Nejslabším prvkem výstavby románu se zdá být postava fotografky, jež autorce umožní rozehrát linku propojující fiktivní osudy jejích hrdinů s reálným pozadím historických událostí kolem požárů. To ona nás na centrální místo děje – do tábora staříků – přivede, jejíma očima poznáváme jak prostředí, tak jeho protagonisty, ona se jako první pídí po tom, co za sebou zanechaly dávné požáry. Pak ale na chvíli mizí ze scény, objeví se ještě několikrát spíš v pozadí a vlastně ruší. Částečně jde jistě o autorčin záměr, fotografka opravdu měla do soukromí tajného spolku starců vstoupit násilně a nemotorně. Postava zkrátka vyznívá příliš prvoplánově, rozpačitě, zůstává nadbytečná a nedotažená.

Přesto však román tvoří důstojný celek. Jeho předností je, že nás (zde ovšem mluvím jen za sebe) zavádí do neznámých končin a poučuje o netušených dějinných peripetiích. Dělá to decentně, šikovně. Protože to hlavní, o čem čteme, je otázka svobody – kde začíná a končí, co si pod ní představujeme, jestli svoboda jednoho neohrožuje jiného. A Saucierová se překvapivě nezabývá tím, jak dosáhnout svobody v mládí, na počátku životní cesty, ale naopak jak se jí dobrat ve stáří. Všechno má prostě svůj čas. I láska (v závěru příběh dostává notně romantickou notu, než si uvědomíme, jak tvrdě reálnou má kulisu), i život podle vlastních představ, i to, co můžeme považovat za osobní svobodu.

Bez zbytečné romantiky
V jednom rozhovoru se autorka rozpovídala o tom, že únik do míst, kam zasadila děj svého románu, zdaleka není pro každého: vyžaduje sílu fyzickou i morální a také hlubokou znalost lesa, konkrétního biotopu. Saucierová prý chtěla ukázat, že pokud takové místo zvolíme jen jako náhodný cíl při útěku před světem a sebou samým, nepomůže nám. Tábor staříků je útočiště pro vpravdě železné muže. Saucierová přitom uvedla, že sama nachází podobně spásný prostor ve svém psaní – přiznává, že ji osobně by takový únik před ničím zachránit nemohl, protože by v tom odlehlém lese prostě nepřežila. Každý zkrátka nemá náturu Palánových samotářů.