Dne 3. listopadu 2015 byl vyhlášen laureát nejprestižnější francouzské literární ceny, Prix Goncourt. Ze seznamu původně patnácti nominovaných knih, který se od začátku září postupně zkracoval, nakonec porota vybrala knihu Mathiase Énarda, Boussole (Kompas), vydanou nakladatelstvím Actes Sud.

Ve stejný den byla udělena také cena Prix Renaudot, získala ji Delphine de Vigan za knihu D’après une histoire vraie (Podle skutečné události). Předtím putovala Prix de l’Académie française do rukou Boualema Sansala, který oslnil porotu, ale i povšechně francouzskou kritiku, dílem 2084: la fin du monde (2084: konec světa). O cenu se s ním letos podělil Hédi Kaddour s románem Les Prépondérants (Důležití). Prix Décembre dostala Christine Angot a její román Un roman impossible (Nemožná láska). Ačkoli se objevila v nominacích i na jiné ceny, zároveň byla oprávněnost její přítomnosti mezi „nejlepšími“ literárními díly snad nejčastěji terčem zpochybnění až výsměchu. Různé názory literární kritiky podrývají i udělení dalších ocenění, například zmíněné Delphine de Vigan. Jiní ale argumentují čtenářským zájmem a poptávkou po tomto druhu knih: právě tento román se ještě předtím, než cenu získal, prodal už ve stech výtiscích. Minulý týden měla být udělena také Prix Médicis, porota však překvapivě rozhodnutí odložila až na 5. listopadu. Svého laureáta dnes prozradí také Prix Femina. Ke cti našich nakladatelů třeba uvést, že všichni zmínění autoři – s výjimkou Kaddoura – již byli do češtiny uvedeni: B. Sansal a Ch. Angot mají zatím po jednom českém překladu, D. de Vigan dokonce tři.

Kompas k myšlení o Orientu
Mathias Énard (1972), vzděláním arabista, není pro naše čtenáře úplně neznámý autor, už v roce 2012 vyšel v nakladatelství Albatros-Plus jeho román Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech – ten tehdy uspěl v podkategorii Prix Goncourt des lycéens. Ve Francii se autor dočkal uznání již dříve, v roce 2008, kdy za knihu Zone získal ocenění Prix Décembre. Spisovatel svou sbírku cen rozšiřuje zaslouženě, patří k těm, jejichž knihy dokážou přinášet silné příběhy, vyslovující se přímo i v mnohavrstevnatých aluzích jak k historickým, tak i současným událostem. Mathias Énard se však již prosadil i jako velký hledač na poli formy, stylu, způsobu podání své tematiky. A to od vypravěčské litanie (v „bitvách, králích a slonech“) přes nekončící masu slov valících se na čtenáře v nestrukturovaných celostránkových blocích (Zone, tedy Pásmo) či text se všemi atributy dobré detektivky (Rue des voleurs, Zlodějská ulice). V knize Zone autor věnoval každou stranu jednomu kilometru cesty z Milána do Říma, Boussole má koncept obdobný, co stránka, to 90 sekund bezesné noci vypravěče ustrnulého v čase a o to horlivěji cestujícího vzpomínkami a představami.

Román Boussole, který čítá 400 stran a vypravěč alias autor se v něm zpovídá ze své lásky k Orientu, je podle médií „ambiciózní a fascinující“, „senzitivní, ale vědecký“, nabízí „snový a oslňující průzkum orientalismu“. Je to kniha „jak nakreslená od umělce“, jejíž věty „se kroutí jako arabesky“, zatímco vypravěč přemýšlí o světě i jenom o sobě, těká či pospává, čte... Autor v něm popisuje příběh jedné noci Franze Rittera, mladého vídeňského muzikologa, jenž se dozví, že je nevyléčitelně nemocný. Během zachyceného několikahodinového úseku, kdy trpí nespavostí, si přehrává film svého života. Má hlavu plnou vzpomínek na Orient, v představách cestuje do syrské Palmýry, do Alepu, Damašku, Teheránu či Istanbulu. Autorovi tato situace dává možnost rozehrát skutečně pestrý koncert epizodických zmínek, odkazů: jako v předchozích Énardových dílech, i zde text prostupuje síť aluzí, známých i netušených kulturních referencí. Román má zároveň silně melancholický tón, protože ideály postav krutě srážejí připomínky bezprostředně se odvíjející přítomnosti: války v Sýrii, zničené Palmýry. Text ostatně nese věnování „Syřanům“.

Komentáře udělené ceny, pocházející z dědického odkazu bratří Goncourtů, vyzdvihují, že kniha Mathiase Énarda jde výrazně proti zažité představě o francouzské literatuře uzavřené do sebe a pitvající jen sobecky individualistická témata. Toto dílo má čtenáře nutit dívat se jinam, konfrontuje ho s množstvím témat a postav, jež dosud zůstávaly mimo jeho zájem i pozornost. Navádí ho k tomu, jak se jim otevřít, jak se s novými myšlenkami ztotožnit. Záměrem autora prý bylo uvést na pravou míru představu, jako má dnes Západ o Orientu, pokusit se zbořit mylná či zbytečná klišé. Francouzský tisk si mimochodem všiml i toho, že dílo Mathiase Énarda je mírou entuziasmu projevenéno Orientu a arabskému světu hotovým protipólem Houellebecqovy polemické knihy Soumission (česky vyšlo na podzim jako Podvolení).

Ačkoli porota o udělení ceny rozhodla hned po prvním kole hlasování mezi posledními čtyřmi nominovanými autory (pro bylo šest hlasů z celkových devíti) a ačkoli ani nikdo z kritiků vybraného laureáta vysloveně nezpochybnil, byli samozřejmě i tací, kdo dali najevo větší odstup. A to i v řadách dané poroty: zatímco například Philippe Claudel prohlásil, že tentokrát cenu získalo „dílo, jež vejde do dějin literatury a zařadí se po bok autorům jako Proust, Malraux, Gracq či Tournier“ a Tahar Ben Jelloun opěvoval neobyčejnou Énardovu „imaginaci, jež připomíná, oživuje a přetváří příběhy Tisíce a jedné noci“, spisovatelka Paule Constant prozradila, že jsou „dvě představy o tom, co je dobrá literatura, a letos udělená Prix Goncourt patří k té první, totiž literatuře naučné, intelektuální, náročné“; ta druhá, do níž se řadí román Tobie Nathana, tedy autora, kterého Énard zastínil, je podle této členky poroty vysloveně „okouzlující, neboť jde o dílo orálního charakteru, o text neodolatelného vypravěče“. Také podbízivější část literární kritiky si dovolila rozhodnutí poroty lehce zpochybnit: Le Parisien píše, že autorův styl je „obtížný“, David Blanchard ve 20minutes se podivuje, jak se mohl Énard prosadit už svým románem Zone, který autor stylizoval jako jedinou větu, když "na pěti stech stranách nepoužil jedinou tečku" (což je charakteristika přece jen mírně přehnaná), a zatímco někteří kolegové novináři zmiňují, že se korpulentní spisovatel nápadně podobá Balzakovi, ve zmíněné redakci mají jedovatý dojem, že připomíná spíš Tolkienova Bilbo Pytlíka.